Diabetes
- Každý 9. člověk kolem nás trpí diabetem.
- 1/4 ze skutečného počtu diabetiků však není diagnostikována.
- Neodkládejte návštěvu svého lékaře až na poslední chvíli.
Co je to diabetes?
Diabetes mellitus je pokládán za civilizační onemocnění. K jeho vzniku totiž ve většině případů přispívá život ve stresu, nadměrný příjem energie, nevhodné složení potravy a nedostatek pohybu, tedy faktory, které také velmi často vedou k obezitě. Pouze asi u 8 % diabetiků se onemocnění rozvine na základě vrozených genetických dispozic nebo druhotné příčiny (např. postižení slinivky břišní, po užívání diabetogenních léků aj.). Nevhodný životní styl však může uspíšit vznik diabetu a komplikovat průběh onemocnění.
Základní příčinou diabetu čili cukrovky je neschopnost organismu produkovat nebo efektivně využívat životně důležitý hormon inzulin, který je zodpovědný za přeměnu stravy v energii. Základní úlohou inzulinu je vychytávat cukr (hlavní zdroj energie pro organismus) z krve a předávat ho životně důležitým orgánům a tkáním.
Jaké typy diabetu rozlišujeme a jaké jsou jejich příznaky?
Diabetes 1. typu: Při tomto typu diabetu tělo neprodukuje žádný inzulin. Začátek onemocnění u pacientů probíhá většinou náhle a může být dost dramatický. Provází ho prudký váhový úbytek, velká žízeň a časté močení, někdy i velké nechutenství nebo naopak „vlčí hlad“, zvracení, bolesti břicha nebo i porucha vědomí až bezvědomí. Tento typ diabetu se může projevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji postihuje děti a dospívající.
Diabetes 2. typu: Začátek diabetu 2. typu je na rozdíl od diabetu 1. typu často nenápadný a někdy se zjistí až při rozvoji diabetických komplikací, např. při selhání ledvin, poruchách zraku nebo vředech na nohou. Vedle typických příznaků provázejících vysokou hladinu krevního cukru, jako je žízeň, časté močení a hubnutí, se mohou u diabetu 2. typu objevit i velká únavnost, opakované infekce (zejména plísňové, doprovázené svěděním), špatné hojení ran apod. U diabetika 2. typu obvykle pokračuje produkce inzulinu, ale z nejrůznějších důvodů klade organismus překážky k jeho správnému využití a dochází tedy k relativnímu nedostatku inzulinu. Jedná se převážně o onemocnění středního a vyššího věku (vzniká často po 40. roce života) a vedle vrozené náchylnosti podporují jeho vznik nadváha (60–90 % diabetiků tohoto typu je obézních), nedostatek pohybu a duševní stres. Diabetes 2. typu v naší i celosvětové populaci převládá, 92 % diabetiků se řadí právě mezi diabetiky 2. typu.
Lze diabetu předcházet?
Diabetes 1. typu většinou vzniká na základě genetických predispozic. Předpokládá se ale, že jeho vznik ovlivňují další faktory. Určitý vliv na diabetes 1. typu mohou mít i toxické vlivy prostředí.
Prevence cukrovky 2. typu
Vzniku jasného diabetu 2. typu zpravidla předchází stádium prediabetu. Pokud nedojde k zásadní změně životního stylu nebo se životospráva dokonce zhorší, je vznik zjevného diabetu během několika let velmi pravděpodobný.
Rizikovými faktory pro vznik prediabetu a diabetu 2. typu jsou zejména:
- Rodinné dispozice pro vznik diabetu (diabetes tohoto typu u rodičů, prarodičů, sourozenců)
- Nadváha a obezita
- Malá pohybová aktivita
- Vyšší věk a přidružená onemocnění, zejména kardiovaskulární
- Vysoký krevní tlak
- Některé hormonální poruchy, např. syndrom polycystických ovarií u žen, léčba některými hormonálními přípravky
Samotný prediabetes se většinou nijak klinicky neprojevuje. Přesto se již v tomto období mohou vyvíjet některé komplikace, které jsou charakteristické pro diabetes. Přítomnost prediabetu je proto vhodné aktivně vyhledávat, a to zejména u osob s vyšším rizikem diabetu. Obecně se doporučuje, aby u všech osob s riziky uvedeným výše byla glykemie (krevní cukr) na lačno testována alespoň 1× ročně a dále u všech osob bez těchto rizik alespoň 1× za 2 roky od 40. roku věku.
Prakticky každý člověk by měl dbát na to, aby u sebe nezvyšoval riziko vzniku diabetu. Platí to ale mnohem více pro osoby, které mají rizikové faktory pro vznik diabetu 2. typu, nebo u kterých v minulosti již byly zjištěny zvýšené hodnoty glykemie na lačno (nebo zvýšená hodnota glykovaného hemoglobinu, jehož horní hranice se udává v závislosti na laboratoři od 40 až 42 mmol/mol, za rizikovou se považuje již hodnota nad 39 mmol/mol).
Zdroje: