Adrenalinem nabitá slova jako „věřit si“, „mít na to“, „přijmout výzvu“ létají v posledních desetiletích éterem s čím dál vyšší frekvencí. V dnešních časech, tak dominantně zaměřených na konkurenceschopnost, výkon, úspěch a „život na plný plyn“, to těžko může být jinak. Pak ale není divu, že jsou často brána v duchu „naivně optimistických příruček, ve kterých autoři tvrdí, že máme neomezené možnosti a že jen stačí, abychom v ně uvěřili, a pak už dokážeme všechno“, jak píše psychiatr a psychoterapeut prof. Ján Praško. A jak v knize Jak vybudovat a posílit sebedůvěru dodává: „Opakovaně se stalo, že k nám přišel nešťastný člověk a stěžoval si sám na sebe, jak je mizerný a špatný, když tyto psychologické skvosty u něj nefungují.“ Kde je zakopaný pes?

Každý si v něčem věří více, v něčem méně

Zaprvé v možnostech prožívat kvalitní život, jež jsou dnes mnohem větší, než byly v ještě nedávné minulosti, ale také proto se jejich naplnění neobejde bez schopnosti vyhovět čím dál početnějším a náročnějším požadavkům. Nemá smysl je vyjmenovávat, je však namístě zmínit jejich hlavní „hrací“ a zároveň třecí plochy – práci, partnerství a rodinu.

Dosáhnout v současnosti životní spokojenosti předpokládá nejen něco se v mládí naučit a pak to celý život rutinně vykonávat, ale získat takové vzdělání a dovednosti, jejichž stálé rozvíjení člověka udrží v co nejvyšších patrech pracovního trhu. Nejen najít si nějakého partnera, ale takového, s nímž nebude soužití jen směnou vzájemných služeb a jinak nevzrušivým „poklimbáváním“ vedle sebe, ale něčím jako „dům funkčního vztahu“, v němž vládne oboustranně uspokojivý fyzický soulad, přátelství a vzájemná podpora v kariérním i osobnostním růstu. Nejen mít děti, ale dávat jim opravdovou lásku a zároveň je citlivě „cepovat“ tak, aby v sobě našly a rozvinuly předpoklady profesního i vztahového potenciálu, který bude fundamentem jejich spokojeného života. Nejen nějak vycházet se stárnoucími rodiči, ale udržovat v nich pocit, že jsou platnou součástí funkčního a citově propojeného rodinného celku.

Nic z toho nelze na slušné úrovni zvládnout bez patřičné sebedůvěry. Jenže každý si v něčem věří více, v něčem méně, protože něco mu jde lépe, něco hůře. Nikdo není takový „lumen“, aby měl pro všechna životní závodiště dokonalé předpoklady, tudíž si ve všem mohl i zdravě a oprávněně věřit. A tak do všeho, kde našinec není silný v kramflecích, většinou jde, jak umí a že musí, podle zavedených šablon, s pocity, že takhle to stačí, takhle se to přece dělá. Takže i když výsledky nejsou oslnivé, nebo se dokonce nedostavují, žije s pocitem „dělám maximum, vždyť na své parketě jsem jednička, takže těžko může být něco, v čem bych byl špatný“.

Také proto na světě přibývá výkonných pracantů a pracantek se skvělými kariérami, jimž jdou partnerské vztahy či výchova potomstva jako psovi pastva. Hemží se také kariérními hochštaplery, kteří jediné, co dokonale ovládají, je citové vydírání jejich blízkých a parazitování na nich. Bloudí po něm čím dál více lidí bez šance připoutat k sobě důstojného partnera a starých rodičů, o něž se jejich děti nezajímají. A také životně dezorientovaných, protože výchovně zcela nezvládnutých dětí a mladých lidí.

Grunt sebedůvěry leží hluboko

Zadruhé v každém z nás, ať je takový nebo makový, „pracují“ nejen „různá sebevědomí“, závislá na jeho talentových předpokladech a jejich rozvinutí, ale také všeobjímající bazální pocit víry v sebe, hlubinné sebevědomí, s nímž na jednotlivá životní bojiště vstupuje. Formuje se v raném dětství. Nejčastěji a nejintenzivněji se do dětské dušičky zapisuje některá nebo vícero z následujících zkušeností:

• nadměrné a nezasloužené trestání,
• rozmazlování a opičí láska,
• citový chlad ze strany rodičů,
• jejich přehnané školní nároky a standardy, na které potomek nemůže dosáhnout,
• přímý i nepřímý tlak rodičů na kariérní následnictví či volbu jimi preferovaného oboru, přestože hřivnu nadání má dítě uloženu úplně jinde,
• neschopnost rodičů rozeznat, k čemu má dítě vlohy, což může vést k tomu, že ani ono jim nepřikládá váhu, odsouvá je na okraj života a snaží se žít něčím, čím žijí druzí,  
• rodičovské konflikty a souboje o moc, jejich vzájemné podpásové údery,
• míra schopnosti rodičů čelit tlakům, vyrovnávat se s problémy i handicapy a prosadit se ve světě,
• splasklé nebo naopak přefouklé a falešné sebevědomí jako rodičovský vzor,
• sociální status rodiny, ve spektru od úspěšné a hmotně zajištěné po nefunkční a zmítající se na sociálním okraji či jinak handicapovanou,
• tlak vrstevníků a jejich norem,
• vzory a „standardy“ prosazované médii.

Bazální sebedůvěra je postoj k sobě, vnitřní pohled na sebe. Je-li vesměs kladný, probouzí touhu, aby vše, v čem se ona pozitivnost navenek projevuje, viděli a oceňovali i ostatní. Pokud je převážně negativní, plodí strach, aby projevy „nedostatečnosti“ pokud možno nikdo neviděl, a zároveň obavu, že je určitě všichni vidí. Podstatné však je, že hlubinné sebevědomí člověka doprovází v každé situaci bez ohledu na to, má-li znaménko kladné či záporné, a že se zároveň v každé závažné a opakující se situaci nějak propojuje se vším, co člověku jde nebo nejde.

Například nadané dítě ze skromnějších poměrů zapadá školními výsledky mezi třídní elitu, což mu dodává vnitřní klid a jistotu. Ovšem v kolektivu zároveň rezonuje, jak na tom která rodina hmotně a co do vzdělání je, což v něm snadno vyvolává neurčité opačné pocity. Jestliže rodiče jeho nadání nijak nepodporují ani mu svět hlubších vědomostí nezprostředkovávají, protože se s ním sami nikdy neprotnuli, hrozí, že dítě vzdělanostně ustrne. Jedna psycholožka, jež si na vysokoškolská studia troufla až dlouho po maturitě na oborově zcela odlehlé střední škole, to vše shrnuje v jedné větě: „Když jsem se odhodlala na fakultu poprvé vkročit, bála jsem se tam sáhnout na kliku.“ Na sáhnutí došlo až poté, co ji ke studiu začal povzbuzovat partner.

Klasickým příkladem jsou pubertální dívky a kult vychrtlých modelek. Jestliže má některá hezkou, avšak selsky tvarovanou postavu, přičemž dennodenně musí poslouchat rozhovory hubených spolužaček o jejich „tlustých partiích“ a spásných dietách, není nic divného, začne-li se nenávidět. O jedné takové píše i prof. Praško: „Kluky, kteří se jí dvoří, odmítá. Je přesvědčena, že si z ní dělají legraci. Jak by mohli o takovou ,tlusťoškuʻ vůbec stát?!“

Od jádrových schémat k únikovým strategiím

Sebedůvěra je něco, o co se hraje celý život, co vzniká, nabývá se, mizí a znovuzískává se. Avšak největší potíže s ní bývají, když se zacyklí do bludného kruhu, jemuž dominuje negativní postoj k sobě. Nejčastěji k tomu dochází, když se staré nezahojené rány z dětství propojují s nezdary v dospělosti v oblastech a situacích, kde člověk nikdy příliš nevynikal, před nimiž ale nemůže definitivně utéct a musí v nich nějak fungovat.

Dostane-li se pak do patřičné situace – nejčastěji pracovní či vztahové – zapůsobí v hlavě tzv. „jádrová schémata“ nebo „jádrová přesvědčení“. Jde o absolutistické postoje k sobě samému, druhým a ke světu. Obvykle je lze vyjádřit jakoby charakterizujícími, ale spíše značkujícími větami: „Jsem neschopný!“ „Druzí mají proti mně vždy nějakou výhodu!“ „Všude na člověka číhá nebezpečí!“ apod.

Doprovázejí je nepříjemné psychické i fyzické pocity, což je ale pouhý povrch. Daleko podstatnější práci konají jádrová schémata v hloubi psychiky. Opakováním se nadměrně kritické sebehodnocení postupně upevňuje a v psychice začíná fungovat něco jako vnitřní filtr. Funguje tak, že člověk nepřikládá váhu vlastním kladům, nepřijímá a nevyhodnocuje informace, které je potvrzují, nejvýš své přednosti vnímá jako samozřejmost. O to silněji však vnímá a „zapracovává“ všechno, co jeho jádrové schéma potvrzuje.

Pozornost se pak zaměřuje především na nedostatky, neúspěchy, chyby, odmítání ze strany druhých, kritiku či nezájem. Tento psychický posun „sedimentuje“ do tzv. kognitivních omylů. K nejčastějším patří taková zkreslení, jako je „ryc, nebo nic“ („co se mi nedaří na 200 %, je úplně k ničemu“), závěr skokem („mlčím, takže všichni vidí, jaký jsem pitomec“), vztahovačnost („nic neříká – moje chyba, neumím se s lidmi nenuceně bavit“) či přehnané zobecňování („nezvládl jsem výběrko – jsem lúzr, nikdy se mi nic nedaří!“).

I po zaseknutí v takovém životním nastavení však musí člověk nějak fungovat, nemá-li padnout na úplné dno. K tomu pomáhají pravidla pro život a strategie chování, které zacyklená psychika automaticky generuje jako kompenzaci negativních jádrových schémat. Jejich příklady prof. Praško svazuje s příběhy svých klientů a jejich schématy. Nadměrná kritika v dětství vedoucí k přesvědčení „jsem hloupá, neschopná“ vyústila v pravidlo „když se budu velmi snažit, tak se neukáže, jak jsem hloupá“. Nadměrná kritika rodičů, která vedla k přesvědčení o vlastní bezcennosti, se transformovala do strategie „pokud budu podávat nejlepší výkon, tak získám hodnotu a blízkost“. A ještě jeden příklad z mnoha, do třetice: nadměrné dbaní matky na mínění druhých a sebenáhled „nejsem dost dobrá“ vyústily v pravidlo „když budu obětavá, skromná a všem vyhovím, pak mě budou mít všichni rádi“.     

Se vším jdou ruku v ruce negativní očekávání a předpovědi. Spouštějí je situace, v nichž se skrývá hrozba, že dojde k prolomení sebeobranných podmíněných pravidel. Naskakují jak při pomyšlení na konkrétní situace typu rande či pracovní prezentace („já zas budu trapný,“ „budu se zadrhávat a plácat nesmysly“), tak na širší budoucnost („vyhodí mě z práce,“ „nikdy si nenajdu slušného partnera“). S nimi se v hlavě zabydlují strachy a úzkosti a pochopitelná snaha co nejvíce jim uniknout.

Jednou a často realizovanou možností jsou únikové strategie typu od vyhýbání se problému po alkohol, kouření a uklidňování se jídlem. Podstatu takového zabezpečování vystihuje japonská anekdota, v níž po ulici chodí muž a pořád tleská. Na dotazy, proč to dělá, má jasnou odpověď: „Přece abych zahnal tygry.“ Také na informaci, že zde žádní nejsou, dává jistotou sršící odpověď: „Tak vidíte, jak to funguje.“ Opačným možným vyústěním strachů a úzkostí je pohled hydře na dno spadlé sebedůvěry do očí a zahájení boje s ní.

Víra v sebe se nerodí ze dne na den

Jak únik ze stavů vylíčených v předchozí kapitole, tak vyrovnávání se s mnohem menšími handicapy vyžaduje nemalé úsilí. Tlak na jeho vyvinutí vychází nejen z oněch stavů, ale také dobových vysokých nároků zmíněných na začátku tohoto textu. Pod jejich „bičem“ se dnes ocitá každý, kdo má ambici, aby mu „šel život“. Celý proces úniku či vyrovnávání je dlouhý a náročný a k nejobtížnějším krokům patří nalezení a odbourávání podmíněných pravidel. „Nejedná se totiž o vědomé myšlenkové pochody … často nebývají vůbec formulována slovně … je potřebné je spíše odvodit než zachytit,“ píše prof. Praško.

Obtížnost jejich identifikace zvyšuje ještě jedna skutečnost: „Podmíněná pravidla se liší od negativních předpovědí i nadměrné sebekritiky tím, že se neobjevují v mysli v určitých specifických situacích, ale prakticky neustále ovlivňují náš způsob myšlení a hodnocení, emocionálních reakcí a chování. Je to jako pohled přes barevné sklíčko… Nejvhodnější je však připodobnění k softwaru. Různé konkrétní situace jsou zpracovávány jednotným programem.“

Také proto se mnozí z těch, kdo se rozhodli něco udělat se svým nalomeným, rozladěným a přetíženým vnitřkem, svěřují do péče odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Pokus udělat si v sobě jasno sám je samozřejmě neméně cenný, nicméně expert dokáže vnitřní naprogramování i celkovou životní architektoniku zpřehlednit nejlépe. Může vypadat třeba takto:

JÁDROVÉ SCHÉMA: Zklamal jsem rodiče, chtěli, aby ze mě byl právník jako táta, jenže já jsem zvládl jenom průmyslovku, nejsem tak dobrý.

PODMÍNĚNÁ PRAVIDLA: Když budu úspěšný a dosáhnu na vysokou životní úroveň, srovnám to.

KOMPENZATORNÍ STRATEGIE V CHOVÁNÍ: Píle, vysoké pracovní nasazení, soustředění na profesní úspěch a statusové symboly, jako jsou auta, dovolené, bydlení a jeho vybavení.  

VÝHODY STRATEGIE: Špičková výkonnost, propojení práce s nadáním, renomé profesionála v očích kolegů, vysoký a viditelný životní standard, možnost si jeho dary užívat.

NEVÝHODY: Permanentní obavy z poklesu životní úrovně, pocit, že se kariérně nebo v podnikání dalo vyšplhat výš, neochota vzdát se stresové práce a přijmout méně zatěžující, také však méně honorovanou, tudíž celkově život pod tlakem silného stresu. Vyčerpanost a zvýšená potřeba odpočinku, nemožnost skutečně si odpočinout, i kdyby se člověk ujezdil na horském kole nebo zdolal sebevíce himálajských vrcholů. Minimální pozornost k jiným stránkám života, např. nekultivování rodinných vztahů, prosazování vlastního životního stylu na úkor partnera a dětí, neochota respektovat partnerovy hodnoty, potřeby, povahu a možnosti, zanedbávání výchovy dětí.      

Prvním krokem, jak z neuspokojivého stavu ven, je zjišťování, co vlastně očekáváme a čeho se v určité situaci či situacích nejvíce bojíme. Druhým je „ohledávání“, jak se negativní předpovědi či nechuti k akci bráníme, co děláme a neděláme. Oba kroky mají smysl, jen když jsou praktikovány soustavně a neuhýbá se před nimi. Pokud se tak děje, následuje – opět soustavné – testování předpovědí a úhybných strategií pomocí otázek. Například: Jaká fakta svědčí pro to, co si říkám? A jaká proti? Má situace, před níž uhýbám, nějakou alternativu? Co mohu čekat, když se budu řešení vyhýbat? A když neuhnu, co nejhoršího se může stát? A co nejlepšího?  

Ohledání a připuštění více a reálnějších možností, než jsou jen ty katastrofické a únikové, mírní obavy. Odtud je už jen krůček k pokusům začít se chovat jinak.  Takové experimentování, jako je odvážnější seznamování, vystupování, přiznání chyby, připuštění možnosti změnit názor, asertivita, zkoušení jiných postupů v práci, jiného chování ke svým blízkým apod., umožňuje vybudovat nové emoční i tělesné prožívání. Člověk se začne celkově vnímat jinak.

Díky oné změně lze v sobě tlumit a odbourávat sebekritické myšlenky a začít si více všímat svých kladů. Jejich objevování a upevňování opět napomáhá soustavné kladení otázek sobě samému: Co mám na sobě rád? Jaké těžké situace a problémy jsem už v životě dokázal zvládnout? Jaké talenty mám? Kterým dovednostem jsem se naučil? To vše a soustavnost nakonec vede i ke změně podmíněných pravidel a úpravě jádrových přesvědčení o sobě. 

Výsledek za to stojí. Je jím psychické zrození člověka s dobrou sebedůvěrou. Toho samozřejmě bude život zase stavět do nejistých situací, v nichž bude pociťovat pochybnosti a nejistotu. Bude vnímat, že mezi ideálem, tím, jaký by chtěl být a čeho by chtěl dosáhnout, a realitou, tedy tím, jaké jsou jeho možnosti, je rozdíl, ale neobjeví už se u něj negativní předpovědi a nebude před životními výzvami uhýbat. I když si bude jasně uvědomovat, že v jeho životě zdaleka není vše perfektní, že existují nedodělaná místa, dokáže s tím bez problémů žít a brát onen rozdíl jako přirozené, plodné a oživující napětí.   

© Všeobecná zdravotní pojišťovna