Řekne-li se závislost, každému naskočí na prvním místě heroin, kokain, marihuana, pervitin, zkrátka drogy. Má to svoji logiku, zlatá šedesátá, kdy k nim květinové děti přičichly, po sobě zanechala s bezkonkurenční hudbou, skvělou literaturou, filmem a divadlem také zástupy narkomanů, jež dodneška ne a ne zřídnout. A také dělení drog na nelegální a povolené, jako jsou staří dobří známí tabák a alkohol, ke kterým však nutno připočítat ještě léky, mezi nimiž co do masovosti užívání kralují sedativa a hypnotika, kdy jen u nás podle letošní zprávy VZP „ujíždí“ na Xanaxu, Neurolu nebo Stilnoxu 900 tisíc lidí.

Ovšem už o dekádu dříve, v poklidných letech padesátých, si američtí psychologové povšimli, že mezi spokojenými konzumenty poválečné prosperity a blahobytu začíná bujet závislost na televizi. Když šedesátkové sny, že lidi spasí kultura a její masové šíření, vystřídal od let osmdesátých masový kult práce a úspěchu, probuzený a živený všeobecnou computerizací, rozlila se úplná závislostní vlna. Patologické hraní na automatech, technologická závislost sahající od počítačových her a porna přes sociální sítě po mobilní telefony, ale také závislost na jídle, nakupování či na práci…

To vše a leccos dalšího přimělo odborníky, aby vyrukovali s definicemi nelátkových čili behaviorálních závislostí, spojených s určitým typem chování. A čím více veškerých typů návykového chování studují, tím více se ukazuje nutnost zabývat se nejen tou kterou konkrétní látkou či chováním, ale tím, co je za nimi všemi. Nejsou to totiž ony, co vyvolává, udržuje a prohlubuje veškerá návyková chování a závislosti.

Neumím z toho kolotoče seskočit

„Všechny pramení z bolestných zážitků … Stojí za závislostí gamblera, workoholika, sexoholika, za nutkavým nakupováním i přehnaným používáním internetu. Tato rána nemusí být nijak zvlášť hluboká a bolest, kterou způsobuje, tak trýznivá – může dokonce zůstávat naprosto skrytá –, ale je tady,“ píše kanadský lékař Gábor Maté ve své knize, celosvětovém bestselleru V říši hladových duchů.

Duševní zranění jako vnitřní bič je nejméně patrné, překrývá-li je vnější úspěch, jak tomu bývá u workoholiků: „Po letech ošoupávání zaměstnanecké židle jsme s kamarádem založili firmu. Od počátku se dařilo, podnik rostl, a protože nejraději kontroluju a všechno důležité zařizuju sám, život se mi záhy smrskl na práci a povinnosti. Dlouho mi to nevadilo, úspěch a rostoucí sebevědomí mi všechno vynahrazovaly. Jenže roky takového života se na mně po padesátce začaly podepisovat. Špatně spím a ráno se cítím stejně umlácený jako večer. Mám vysoký tlak i cholesterol, píchá mě u srdce, trápí mě zažívání a bolesti hlavy. Neodpočinu si ani na dovolené, kde mi neustále běží hlavou, co se děje ve firmě, v noci se mi zdává, že firma jde do konkurzu. Chtěl bych z tohohle kolotoče seskočit, i žena a děti mě k tomu přemlouvají, ale nevím jak a cítím, že ho nedokážu ani zpomalit.“

Jak v tomhle častém a jen v detailech variujícím příběhu o závislosti na práci a úspěchu figuruje bolest? Její možné varianty nejvíce vystrkují růžky v jeho začátcích a koncích. Například neodbytné vědomí „zklamal jsem rodiče, nikdy se nesmířili s tím, že mám jenom maturitu, a ne vejšku jako oni“ má obrovskou motivační sílu prokázat své schopnosti. Stejně tak ji má brouk v hlavě „pro naše byl vždycky jednička brácha, plnil jejich sny, že z nás budou doktoři jako oni, já byl pro ně se svojí stavárnou lúzr, co se jenom hádá se zedníkama a chlastá s nima, jenže jsem to já, kdo má pořádnou firmu, přijde si na lepší prachy a na to, aby si postavil barák, nepotřebuje otrockou hypotéku“.

Podobné psychické opratě dokáží člověka dohnat k mimořádným výkonům a dopracovat se oslnivé životní úrovně. Na druhé straně tahle úporná snaha smazat svůj „prvotní hřích“ způsobuje, že jinak sebevědomý jedinec je zároveň otrokem a také jako otrok trpí. Představa, že se z výšin respektovaného majitele firmy zřítí zpět na zaměstnaneckou sesli, je nesnesitelná a traumatizující nejen pro našeho modelového podnikatele.       

Když život přestane být v ažůru

Pracovní pole a „přiléhající životní pozemky“ jsou velice úrodnou půdou pro bujivý rozkvět mnoha dalších závislostí. Prsty v tom poněkud paradoxně, ale nikoli bez logiky mají dnešní široké možnosti uplatnění. Celoživotně tížící a stresující povinností už proto není jen práce sama, ale staly se jí právě kariéra, úspěch, seberealizace a komfort. Tahle proměna života z nalajnovaného údělu v pečlivě aranžovanou výkladní skříň doléhá na psychiku s obrovskou silou, takže pro nakročení k droze pak může stačit, když ve „výloze“ něco výrazně ztratí na lesku.

Třicátník s malými dětmi a širší rodinou, „kde do mě všichni pořád hučí, abych praštil s tím mizerně placeným flekem a rozjel pořádný podnikání, na který se já ale vůbec necítím“, může začít sahat po lahvi už po ránu. Po čase se, ani nebude vědět jak, dostane do stavu, jejž tak výstižně vyjádřila slavná malířka Frida Kahlo: „Chtěla jsem své smutky utopit v alkoholu, ale ty mrchy se naučily plavat.“

Čtyřicátník, který po letech špičkových výkonů v prestižním kreativním povolání, vnímá, že „mladí mě začínají válcovat, protože už mi to zdaleka nepálí jako zamlada, jsem vyhořelý a vyšťavený; jestli mě odsud vyhodí, co se mnou bude?“ může začít koketovat se stimulačními drogami, aby po čase zjistil, že bez cracku, pervitinu či extáze nepřežije ani jediný den. Když pak v padesáti opravdu dostane padáka s perspektivou „už seženu jenom naprosto podřadný fleky, už mi nikdo nebude klepat na rameno, jak jsem byl roky zvyklý, už nebudu imponovat ani ženě a dětem“, nejspíš omezí či opustí stimulancia, ale snadno podlehne bludičkovému blikání výherních automatů. 

Žena, jejíž manžel od rodiny a dětí utekl za jinou, z pocitového ráje „jsme stvoření jeden pro druhého, máme se skvěle, naše manželství je super, kamarádky mi ho závidí“ padá rovnou do pekla: „Zkrachovalo mi to, na čem mi nejvíc záleželo, prý jsem ho jako ženská zklamala, co jsem teď? Jenom podvedená troska, o kterou stojí už jenom podobný ruiny.“ Žádný div, že svou hořkost a citovou podvýživu začne chronicky zajídat a objetí hledat ve vinném opojení a tabákovém dýmu.

Teenagerce, která má problémy zapadnout mezi vrstevníky, v ničem nevyniká a s pocity zoufalství v sobě nenachází nic, co by světu ukázala jako svoji jedinečnou tvář, identitu nahradí „perník“ a jemu podobné „opory“. Jak, to líčí v textu o mladičkých narkomanech Děkuju ti, pikénko … publicisté Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal: „Když začala brát, původně abstraktní fascinace drogou se přelila do konkrétní fascinace sebou samou na drogách. Zatímco její kamarádka s přítelem hráli sjetí na mobilu automaty, Jana se dokázala hodiny zapéct na úklidu, malování, sestavování playlistů na Spotify i focení svého stále vychrtlejšího těla na instagram.“

Co se děje v hlavě

„Ne každý traumatizovaný jedinec přilne k droze, ale každý narkoman v sobě nosí nevyřešené trauma,“ často opakuje Gábor Maté. Nedělá to proto, aby tuto trivialitu připomínal, ale aby připoutal pozornost k dějům, jež se v mozku závislých odehrávají na fyziologické úrovni; ke všemu, čím se mozky závislých – nejvíce těch na tvrdých drogách – liší od normálu. Mnozí z těch, jimž se třináct let věnoval ve vancouverském centru pro drogově závislé, prošli strašlivým dětstvím. Zažili dlouhodobé násilí v rodině, kruté bezdůvodné bití a ponižování, totální zanedbávání, dlouhodobé emoční, fyzické a sexuální zneužívání.

Takové rány způsobují nejen obrovskou emoční bolest. „Mozek týraných dětí je podle studií o 7 až 8 procent menší oproti normálu a vykazuje také podprůměrné množství hmoty v různých oblastech…“ Zneužívání negativně zasahuje do vývoje mozkových okruhů, v nichž se vyplavují a navazují na receptory mozkových buněk dopamin (hormon stimulace a motivace spjatý s potěšením a odměnou) a endorfiny (hormony lásky, radosti, vztahu a úlevy). Těžce traumatizovaní mívají na mozkových buňkách méně receptorů, proto intenzivně vyhledávají vše, co v jejich mozku vyvolává vyšší produkci dopaminu a endorfinů, kompenzující receptorový handicap a zahánějící trvalé pocity deprivace.

Matého slovy tihle lidé mají „dopaminový a endorfinový hlad“, takže „se pak snaží dostat zvenčí to, co by jim měly život a jejich tělo přinášet zevnitř“. Ukázalo se, že obzvláště při užívání některých tvrdých drog počty receptorů při dlouhodobém užívání dál klesají, což vyvolává sílící bažení a poškozuje mozkovou hmotu, která odpovídá za schopnost činit rozhodnutí, získávat informace a přizpůsobovat se novým okolnostem, přičemž se vše zacykluje. Avšak zacyklování a dočasné ovlivnění vnitřního prostředí mozku se pojí s každou závislostí, ať látkovou nebo behaviorální. Proto kanadský lékař ve svém vymezení návykového chování slovo „droga“, které se v běžném povědomí pojí s látkovým substancemi, vynechává: „Moje definice závislosti zní, že jde o jakékoli chování, v němž člověk nachází dočasnou úlevu a potěšení, po němž baží a kterého se nedokáže vzdát navzdory negativním důsledkům.“

Maté sám v žil zajetí behaviorální závislosti dlouhá léta. Vznikla u něj jako následek traumat rodiči na čas opuštěného židovského dítěte v nacisty okupované Budapešti. Zvnitřněný pocit, že je úplně sám, že není důležitý a na jeho potřebách nezáleží, se u něj v dospělosti promítl do workoholismu a nutkavého nakupování nahrávek s vážnou hudbou. První z uvedených závislostí mu kompenzovala potřebu být důležitý a nepostradatelný.

Druhá mu vháněla do hlavy dopamin a s ním pocity nabuzenosti, motivovanosti a úspěchu, spojené s hledáním něčeho nového či potřebného a kýženým „úlovkem“. A více než ta první u něj vybuzovala klasické rysy závisláctví – k uspokojení musel navyšovat dávky, trpěl abstinenčními příznaky podrážděnosti a ponuré nálady, přestával na několikrát a „lhal jsem své ženě“. Dnes je dr. Maté „čistý“, jen má doma „tolik klasické hudby, kterou jsem neslyšel, že i kdybych ji poslouchal deset hodin denně po zbytek mého života, stejně to nestihnu“.

Autopsie i zkušenost s těžkými narkomany jej pak dovedla k přesvědčení, že k lidem, kteří upadli do návykového chování, by se mělo přistupovat stejně jako k pacientům trpícím běžnými civilizačními chorobami. Vždyť i u nich je vše, co vyvolalo jejich diabetes, obezitu, ischemickou chorobu srdeční či úzkosti a deprese, „z jistého pohledu výsledkem osobních rozhodnutí a někteří pacienti nejsou ochotni je přehodnotit ani třeba po prodělání infarktu. Podobné je to například u pacientů trpících chronickou bronchitidou, kteří ovšem dál dobrovolně kouří“. Pokud by mělo platit, „že by si každý měl sníst, co si sám navařil, tak bychom mohli okamžitě zrušit celý systém zdravotnictví“.        

Místo pouhé abstinence „nadcíl“

Otázka je, na jakých sloupech by onen přístup měl stát a který z nich by měl fungovat jako hlavní opora. Bezpochyby se neobejde bez informací a abstinence. Ovšem jak to nejčastěji dopadne, když se vše omezí jen na ně, ukazuje obezitologická zkušenost lymfologa MUDr. René Vlasáka: „Drtivá většina lidí, kteří hubnou, to bere jako trest, žijí s pocitem, že někde pochybili, a proto musí být potrestáni určitým omezením. Potřebnou redukci váhy berou sice jako vítězství, ale především jako konec trestu, kdy už si zase můžou dělat, co chtějí.“

Rozhodující je zjevně motivace, prvek a sloup, s nímž dr. Vlasák pracoval také. V rámci jím vedeného experimentálního programu Kilo za kilo účastníci dostávali za každý shozený kilogram stokorunovou poukázku na zboží: „Hodně poukázek se nám vracelo z prodejny ovoce a zeleniny. Byl jsem proto pyšný, jak nám edukace funguje, ovšem jen do doby, než jsem si promluvil s majitelem krámku, který mi řekl: ,Doktore, nebuďte blbej, ti lidi si sem chodí hlavně pro víno a pro cigára.´“

Motivace je v rámci terapie a prevence civilizačních chorob a závislostí to nejtěžší, protože je-li pouze vnějšková a nevychází zevnitř, z hlavy, „hapruje“. Dobře je to vidět na kouření, které je pro mnoho závislých „vstupní drogou“, na niž se později „nalepí“ nejčastěji alkohol, ale nezřídka i nitrožilně aplikované tvrdé drogy. Muži se závislosti na nikotinu často dokáží zbavit, dají-li slib svým blízkým, ženy kvůli otěhotnění. Nabuzení chlapským slibem a láskou k dítěti dle motivačního kouče a polepšeného těžkého kuřáka Iva Tomana funguje proto, že obsahuje „nadcíl“, „posun jinam“, „že je to součást něčeho většího než jen pokus přestat kouřit“.   

Krok za krokem k životní opravě

Dle Gábora Matého samotná abstinence jako motiv příliš nefunguje z toho důvodu, že závislosti jsou „reakcí na prožitky, nikoli pouze na drogu samotnou a její působení“. Skoncování se závislostí tudíž znamená odpoutat se nejen od drogy, ale také od toho, co k ní závislého přivedlo. Jde o to, „vystřízlivět“ ze životních zakopnutí a jejich následků.

Jistěže jinak bude z existenciální kocoviny střízlivět těžký narkoman, u něhož odvykání a dosažení abstinence představuje strašlivé fyzické martyrium, a jinak workoholik, jehož hlavní problém je „pouhý reset hlavy“. Proto má „kroková metoda“, jejímž popisem Maté svou knihu zakončuje a která pomohla i jemu samotnému, největší naději na úspěch u závislostního chování – například nutkavého nakupování, přejídání, hraní hazardních her, technologických závislostí či právě workoholismu.  

Jednotlivé kroky fungují za sebou i vedle sebe, ale všechny spojuje jediný leitmotiv – vlastní vůle, trvalé nasazení a aktivita. Přechod od závislosti k „čistotě“ je možný s doprovodem odborníka i bez něj, ale nikdy k němu nevede prostá aplikace nějaké psychické pilulky v podobě zázračných rad. Pouze chování v duchu „je to jen na mně“.

„Posouvání jinam“ směrem k „nadcíli“ je patrné už v prvním kroku. Závislý dává svým nutkavým myšlenkám – „musím si okamžitě koupit nové tričko“, „musím si dát tenhle zákusek“ – NOVÉ OZNAČENÍ: „nepotřebuju si teď nic koupit“, „nepotřebuju teď nic sníst“. Člověk se tak nutkavé potřeby nezbavuje, ale dává sám sobě šanci „pozorovat ji s vědomou pozorností“, čímž si ji přestává „plést s realitou, na niž by bylo nutné okamžitě reagovat“.

Následuje NOVÉ PŘISOUZENÍ, kdy je opakujícímu se, ale nově označenému nutkání vždy přisouzen příslušný zdroj: „Toto je jen falešná zpráva, kterou mi posílá můj mozek.“ Jde v podstatě o vyvinění, kdy „namísto toho, abyste sami sebe obviňovali z toho, že vás přepadají nutkavé touhy či myšlenky, s klidem si položíte otázku, proč vás tyto touhy drží v tak pevném sevření“. Změna reakce na ně je prvním předpokladem jejich oslabování.

Krok třetí, NOVÉ ZAMĚŘENÍ, spočívá v nahrazování návyku jinou aktivitou. Nutkavé kontrolování podřízených může workoholik nahradit plánováním oblíbených volnočasových aktivit s rodinou, místo nutkavého baštění lze vyrazit na procházku. Cílem „je naučit mozek, že nemusí pokaždé uposlechnout nutkavé volání“. „Učíte svůj starý mozek novým kouskům.“        

S nimi se vynořuje NOVÁ HODNOTA. Závislý si začíná ujasňovat, kde se jeho návykové chování zrodilo a co mu přineslo – mrhání časem i penězi, vyhýbání se a vzdalování nejbližším, lhaní, podvádění, výčitky svědomí. Mělo tedy nulovou hodnotu. Následuje nakročení do sféry nad pomyslnou nulou, krok pátý, jímž je NOVÉ TVOŘENÍ.

V jeho rámci se odehrává jakýsi dvojitý osobnostní obrat. Uvolnění ze svěrací kazajky závislosti obrací člověka dovnitř, k jeho skutečným a nezkresleným vnitřním potencím, jejichž realizace přináší pocit naplnění, když mají kladný dopad venku. Závislost se tak obrací ve svůj opak, v „napojení“ – na sebe, své problémy, na blízké okolí, na vztahy, které člověk buduje a udržuje.

Takový workoholik si po obratu dál hlídá svoji výkonnost, jenže ne už výhradně kvůli kariéře a svému uspokojení, ale aby jí prospíval své rodině a dětem, když jim například dokáže zprostředkovat práci v jejím významu, úskalích i radostech. Zkrátka hlídá si, aby to, co v něm vyvolává libé pocity, nevyvolávalo v blízkých pocity nelibé. 

Gábor Maté zmiňuje vskutku mimořádné a nečekané případy obratu. Figurují v nich těžce drogově závislí, kteří dokázali prolomit izolaci a necitelnost vůči druhým typické pro jejich svět. „O většinu z nás se nestaral nikdy nikdo. Tak se staráme jeden o druhého. … Je tu spousta vřelosti a podpory,“ říká „nejslavnější kanadský feťák“ Dean Wilson o tom, co dokázal nastartovat v rámci své komunity. A další z Matého pacientů, starý indián s drogovou i kriminální zkušeností, dokonce prošel spirituálním uvědoměním. Během půstu náhle pocítil, že vše je živé a má svého ducha, „že jsem tu od toho, abych se učil žít“ a „přizpůsobovat se něčemu, co je větší než já“.

Každý závislý před obratem prožívá „jakési zaseknutí pomyslné neurologické spojky, která pak nedokáže zařadit mentální neutrál, takže nemůžeme udělat nic, čím bychom motoru našeho mozku zabránili roztočit kola našeho jednání“. Avšak s obratem jako by ji uvolnil, takže dokáže už smysluplně tišit svůj „dopaminový a endorfinový hlad“.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna