Mezi sociology je velice oblíbená cibule. Symbolizuje jim optimální moderní společnost – nahoře a dole uzoučké extrémy bohatství a chudoby, zbytek tvoří početné, spokojené, kreativní a úspěšné střední vrstvy. Tak se aspoň střední třída jako celek jeví v sociologických průzkumech. Nelze však přehlédnout, že ač se většina našinců hlásí k pozici v oblinách té aromatické zeleniny, nemalá část oné většiny trpí pocitem, že leccos v jejich životě voní jinak. Že jsou spíš v kopru.

Čertovo kopýtko je v tom, že se společenská nabídka kariéry a úspěchu přestala během posledního půlstoletí týkat jen „vyvolených“ talentem či původem a stala se téměř univerzální. Jakmile však začala platit tzv. pro všechny, začala být automaticky vnímána jako diktát a všeobecná norma. Z šance se tak postupně stalo něco jako celoživotně zavazující povinnost. Trefně tento trend vystihl už v druhé polovině padesátých let minulého století britský sociolog a politik Michael Young: „Ve společnosti, která si tak zakládá na zásluhách, je skutečně velmi obtížné být vnímán jako někdo, kdo si vlastně nic nezaslouží.“

Ekonomický úspěch jako jedenácté přikázání

 Kariérní „nabídková revoluce“ má jednoznačné vyústění. Řekne-li se dnes „úspěch“, okamžitě každému naskočí výhra ekonomická, spojená s „viditelností“ toho, kdo zvítězil. Úspěch tak má jasně definované znaky: vysokoškolský diplom, prestižní povolání či vyšší postavení v hierarchii pracovních pozic, příjmy, které stačí na nákladné koníčky, viditelný konzum včetně hypotéky.

Avšak ti, kdo si takovouto definici zvnitřní, nepřisuzují plnosti svého spotřebního koše pouze individuální význam. V jejich očích je jejich ekonomický úspěch základem celospolečenské prosperity a blaha, k nimž právě oni nejvíce přispívají. Jejich úspěch má v jejich hlavách vyšší sociální hodnotu, a prožívají se proto jako hodnotnější než všichni, jejichž ekonomický příspěvek je výrazně nižší. Od grilů a zahradních bazénů se tak neline jen vůně masa a zápach chlóru.

Atmosféra, že kdo na zmíněné definiční znaky nedosáhne, nemůže ani pomyslet, že by o úspěch v životě jakkoli zavadil, a jeho hodnota se pohybuje v rozmezí nízká až „socková“, má své dopady. Úsměvné jsou rozklady a la „já si vážím každého, kdo pracuje, ať je na jakékoli pozici“ z úst lidí, pro které je pod jejich rozlišovací schopností každý, kdo se neprodral na jejich „level“. Méně úsměvná je úporná snaha těch, kdo koupěmi „vytuněných“ ojetin, co vypadají „jako nové“, či sebevražednými hypotékami, když plat je hluboce pod příjmovým mediánem, vysílají signál „nejsem v kopru, patřím do cibule“. No a pak jsou ještě dopady, jež jsou méně nápadné a nijak úsměvné nejsou.

Úspěch nejvíc chutná s příchutí talentu

„Rozvoj člověka závisí na možnosti přirozeně se realizovat prostřednictvím zušlechťování a uplatnění svých schopností,“ opakuje ve svých četných vystoupeních, dostupných také na internetu, harvardský profesor Michael Sandel. Více než dva tisíce let starou myšlenku starověkého filosofa Aristotela neoprašuje proto, že by zapadla; její hlavní derivát, kreativita, patří dnes k nejskloňovanějším. Sandel chce jen zdůraznit, že tlak dopadů „jedenáctého přikázání“ ji a s ní možnost dosáhnout vlastními schopnostmi úspěchu dusí.

Nejviditelnější je to na lidech, kteří nerespektují skutečnost, že jedním ze základních kamenů životního úspěchu je schopnost a snaha sladit kariéru se svou osobností. S minimální znalostí sebe samých popřávají sluchu Sirénám pějícím luzné zpěvy o tom, kdože je dnes ten správný kariérní hrdina doby. Ženou se pak do podnikatelských či pracovních projektů, pro něž mají jen chabé předpoklady a obcházejí železný zákon, jejž pregnantně formuluje německý kouč Steffen Kirchner: „Úspěch není jen otázkou vůle a víry, ale také v prvé řadě otázkou osobního nadání, které je třeba velmi časně objevit a s pomocí velkého množství píle a cvičení podpořit. Je nesmyslné podporovat potenciály, které by člověk rád měl, ale ve skutečnosti je nemá.“ 

Časné objevení talentu či vícero talentů je záležitostí dětství, ale pochopitelně to není dítě, na němž závisí „management“ jejich rozvoje. Velmi záleží na nejpřehlíženějším výchovném momentu – o čem a jak rodiče mezi sebou dennodenně mluví. Jestliže nejvíce kladného vzrušení vnáší do jejich dialogů konzum a jeho obstarávání a je-li pro ně práce jen otravná zátěž, kterou podstupují proto, že musí, jen výjimečně se to nepodepíše na hodnotách a orientaci dítěte. Přidá-li se k tomu ještě malý zájem o samotného potomka a jeho rozvoj, pak opravdu není namístě opájet se nadějemi, že ho talent spolu s pílí vynesou do hvězdných výšin. 

Cílům prospívá, jsou-li dokončitelné  

Na druhé straně je třeba několikanásobně podtrhnout, že pohled vzhůru, tedy i upínání se k ekonomickému úspěchu, je něco zcela přirozeného. Svědčí o tom mnohé, například skutečnost, že abychom se „s úspěchem“ vyhýbali neúspěchům, vložila do nás příroda sadu pojistek, z nichž k nejúčinnějším patří permanentně vybuzované nadšení ze špičkových výkonů mimořádných jedinců. Takto v každém z nás žije a udržuje se smysl pro IDEÁL.

Ideál jako bezedná zásobárna představ o dokonalosti reprezentuje, jak uvádí rakouský psychiatr Raphael Bonelli, „cíl: Místo, kde člověk ještě není, kam by se však rád dostal, protože takový proces sám považuje za dobrý a hodný úsilí“. Ideál ovšem má – jak každý velmi dobře zná – protipól zvaný REALITA. A ta znamená, že úspěch má sice inspiraci nahoře, ale rodí se jedině dole, kde se to však hemží slepými uličkami.

Co do nich člověka vede, je nejčastěji právě sen, cíl. „Cíl by měl být formulován tak, abychom ho mohli v nějaký konkrétní okamžik dosáhnout. Přestože se to zdá snadné, většina našich cílů takto formulována není. … Je rozdíl, zda se učíme na klavír naši oblíbenou skladbu, anebo se učíme cvičení za cvičením z učebnice hry na klavír,“ píše psycholog a špičkový kouč Radvan Bahbouh. A vysvětluje také, proč je zmíněný rozdíl důležitý: „Pokud dílčí cíle své činnosti formulujeme jako dokončitelné akce, začnou působit jako magnet, který nás z budoucnosti přitahuje. … Tím častěji, čím častěji si všimneme, že jsme dosáhli něčeho, čeho jsme dosáhnout chtěli.“

Co je další podmínkou splňování cílů a s nimi radosti z úspěchů, formuluje americká psycholožka Teresa Amabile: „Ze všech věcí, které mohou zvýšit emoční prožívání … je absolutně nejdůležitější dělat pokroky a zlepšovat se ... Čím častěji lidé prožívají pocit, že se to někam vyvíjí a že zažívají nefalšovaný osobní rozvoj, tím pravděpodobnější je, že budou dlouhodobě tvořivě produktivní … i malá vítězství mohou mít zásadní vliv na to, jak se cítí a jak jsou výkonní.“

Rodiče, děti, partneři  

Většinou teprve po mnoha srážkách s příliš vyšponovaným ideálem a jím zplozenými přepálenými cíli si člověk ujasňuje, kdo je, jaké jsou jeho reálné možnosti, o co může usilovat, kde se má rozvíjet, a kde se tudíž může setkat s úspěchem. Pak také úspěšně tlumí tlak „jedenáctého přikázání“, plané srovnávání s kariérami a životními úspěchy druhých, kdy se život mění ve štvanici nebo bloudění, což bývá na úkor zdraví a rodiny.

Zkompatibilizování kariéry, celkového životního směřování i dílčích cílů se sebou samým totiž krom jiného otevírá pohled na vše, čím druzí platí, podlehnou-li v úvodu zmíněnými omamnými vůněmi naordinované posedlosti úspěchem. Hlavně však člověku odkrývá, jak jsou na tom se sebereflexí a aranžováním vlastní osobité cesty za úspěchem jeho nejbližší. Jde o pohled, který zavazuje, neboť nám jasně naznačuje, že bez jejich úspěchu ten náš nikdy nebude celý.

Rodičům nasvěcuje vše, co podminovává jejich výchovný úspěch. Už od nějakých čtyř pěti let dítě bezpečně vyciťuje, kdy mu rodič dává volnost, ne aby si ji užilo, ale aby mu dalo pokoj, kdy je odměřený, ne aby vychovával, ale protože potomek zploditeli „překáží“ – v kariéře, seberealizaci, koníčcích... Bezpečně rozezná, kdy je za rodičovou tolerancí výchovná bezradnost. Spolehlivě „vyčenichá“, že s disciplínou či požadavky, na jejichž plnění nekompromisně trvá, je pan rodič, pokud jde o ty jeho, na štíru. 

Pokud rodiče vyberou tuto zatáčku, vzápětí je před nimi druhá. Spočívá ve vytyčování směrovek, aby dítě při cestě za autentickým úspěchem nebloudilo. Začíná bedlivým pozorováním, k čemu ratolest tíhne, a povzbuzováním, aby se tomu soustavněji věnovala. Nejlépe tak, že mu pomáhají vytyčovat si dokončitelné cíle, jejichž naplňováním se zlepšuje. Když pak rodiče nadání dětí nejen podporují, ale ještě z nich vane láska k oboru, jejž si zvolili především kvůli seberealizaci, naděje na úspěch potomstva přestávají být plané. Ještě zvýšit je mohou tak, že jak mezi sebou, tak s dětmi srozumitelně rozebírají, k čemuže je jejich práce dobrá a co druhým i společnosti jako celku přináší. A také když zároveň dětem přibližují perspektivy a kontexty budoucího profesního uplatnění jejich nadání. Takové doplňování suché a encyklopedicky profilované školy je pro každé dítě pravý hodnotový i orientační poklad.

Ani takoví rodiče však nebývají imunní vůči nástrahám „jedenáctého přikázání“. Například spojují-li naději na životní úspěch výhradně se svojí profesí a jiné už jim tak nevoní; když tedy na děti začnou přímo či nepřímo tlačit, aby zopakovaly jejich profesní dráhu, třebaže potomstvo jeho nadání táhne jinam. Nebo v mírnější formě, když mu okruh budoucího možného uplatnění zužují, narážejíce ho na kopyta „správných“ škol, povolání a kariér.

Po kariéře, ekonomické prosperitě a zvládnuté výchově zbývá ještě jeden článek, bez něhož se řetěz životního úspěchu neuzavře – partnerství. Jako u všeho dnes také u něj klade ideál na realitu vysoké požadavky. Pokroky, zlepšování se, osobní rozvoj a tvořivá produktivita, jak je vyzdvihuje Teresa Amabile, mají proto své místo i v partnerství. Ovšem nejen ony. Podle amerického párového terapeuta Johna Gottmana „šťastná manželství jsou založena na hlubokém přátelství“, které je jakýmsi spodním pramenem sytícím vše, co do manželství vtéká. 

Přátelství „vyživuje plameny lásky, protože nabízí nejlepší ochranu před nevraživostí“. Pojišťuje, že každý z partnerů ví, co druhý potřebuje, i úspěch v obhajování vlastních potřeb a zájmů. Patří-li do nich kariérní úspěch a seberealizace, díky přátelství jeden druhého podporují a potencují v kariérním i osobnostním růstu. Neboli dobrou pojistkou smysluplnosti osobní cesty za úspěchem je soustavně pomáhat nebo aspoň nebránit v úspěchu těm, s nimiž jsem spojil svůj život.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna