Podobně vypadá pocitová stránka syndromu vyhoření. Jde o psychický stav, jehož klíčové složky tvoří emoční vyčerpanost, značné oslabení kognitivních funkcí a velice často celková únava. Běžný život s jeho dennodenními nároky nejvíce ohrožuje druhá složka, kdy to člověku zkrátka „nepálí“. Kognice totiž zahrnuje takové nezbytné „životní nářadí“, jako je paměť, pozornost, pohotovost, schopnost abstrakce a usuzování, vyjadřování, porozumění a prostorová orientace. Syndrom vyhoření zkrátka dělá ze světa nezajímavé a nepodněcující místo, v němž se člověk necítí ani trochu dobře.

Jediné, co je na burnout syndrome, jak se mu říká mezinárodně, zajímavé, jsou statistické údaje. Na celosvětových je nejvíce alarmující skutečnost, že od roku 1974, kdy byl poprvé vědecky popsán, jeho výskyt stále a dramaticky narůstá. Ani domácí čísla nejsou veselá – syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech, jak ukázala rozsáhlá vědecká studie, zpracovaná před pěti lety. Ohroženo se jím tehdy cítilo 34 % respondentů, trpěly jím častěji ženy a mladší lidé, nejčastěji pak profese spojené s velkou odpovědností – 38 %. Vypovídající byly také regionální charakteristiky, podle nichž nejpostiženější byly Moravskoslezský, Liberecký a Královéhradecký kraj, v Praze sice vyhoření řádilo méně, zato s větší intenzitou a vůbec nejnižším výskytem se mohl pyšnit kraj Vysočina.  

Za vyhořením je vždy chronický stres

Podle jednoho z řešitelů studie psychologa prof. Radka Ptáčka nejhorší je stav „u manažerů, u lidí na řídících pozicích, naopak nejméně jsou ohroženi zemědělci a farmáři“. Jeho konstatování lze doplnit, že také na lesníky a s lesy spjaté profese je syndrom vyhoření docela krátký. Oboje jde s Vysočinou, jež prestižními podniky a institucemi nepřekypuje, zato půdou a lesy ano, dohromady. Lepší psychické ovzduší vládne všude, kde převládají podobné životní podmínky a kde je přirozeně méně chronického stresu, který ve vztahu ke složkám syndromu vyhoření sehrává roli ideální pohonné hmoty.  

Stejně tak patří k sobě stres a manažerské prostředí. Bylo by však chybou opomíjet fakt, že „je manažer a manažer“, což nesouvisí jen s tvrdostí či měkkostí nátury. „Velcí bossové a manažeři, kteří tak rádi dávají na odiv náročnost své pozice, jsou sice stresovaní – tři milenky, prostřílené auto, bankovní transakce, mafie za zády, policie z druhé strany –, přesto jsou poměrně zdraví. Trpí jejich tajemníci a asistenti, kteří mají stejnou odpovědnost, nemají však vliv na události, protože seshora přicházejí jen nařízení a zezdola mají problémy,“ uvádí psychiatr prof. Cyril Höschl a dodává, že v prostředí dnešní tovární velkovýroby trpí „zejména střední management, mistři, kteří mají obrovskou odpovědnost a minimální možnost něco ovlivnit, což je právě patogenní. … Rozhodující tudíž není ani tak zátěž jako daleko spíš nemožnost mít vliv na události“. 

K běžnému doprovodu takovéhoto pracovního sevření, pro něž se vžil termín „sendvičové postavení“, patří šikana, silný tlak na výkon bez možnosti řádné úlevy, závažné následky v případě omylu a „nepřítel čas“. Dlouhá léta trávená ve stavu „pečivové výplně“ a nemožnost se té nechutné „pracovní housky“ zbavit se postarají o pocitový doprovod syndromu vyhoření, zmíněný na začátku textu. Člověk pak postupně ztrácí činorodost a usazuje se ve stereotypu, kdy se snaží jen přežívat a „nemít problémy“.

Problémy se však dostavují, a to pokles celkové životní výkonnosti, sexuální aktivity a sebedůvěry, nástup úzkostných a depresivních stavů, poruch paměti, soustředění a spánku. Trvale zkoušená hlava posléze „vyrobí“ tělesné obtíže – poruchy zažívacího traktu, kardiovaskulární potíže, diabetes 2. typu. Jedinou životní radostí se pak pro mnohé jedince svírané burnout syndromem stávají zhoubné návyky – alkohol, tabák, drogy, gamblerství. Ty „kupodivu“ takovému člověku vydrží i ve vrcholné fázi, kdy je mu už všechno „šumák“ a rezignoval na život jako celek.      

Rozpor mezi ideálem a skutečností

Je zde ještě jeden spoluviník syndromu vyhoření, který sice není významnější než stres živený zvýšeným tlakem na výkon a doprovázený psychickým i fyzickým vyčerpáním, přesto však zaslouží samostatnou pozornost. Řeč je o ztrátě smyslu vykonávané profese, o „psychickém oslepnutí“ vůči vlastnímu „poslání“ nebo smyslu nějaké dlouhodobé činnosti.

Právě tento potměšilý brouk v hlavě, samozřejmě ruku v ruce s ostatními zmíněnými spoluviníky, má na svědomí, že hned po manažerech syndrom vyhoření nejvíce řádí v tzv. pomáhajících profesích – mezi lékaři, zdravotními sestrami, pedagogy, sociálními pracovníky, psychology a policisty. Všem je společné, že jsou obklíčeni dohlížiteli všeho druhu a zavaleni obludným papírováním do té míry, že jim zbývá málo času na výkon vlastní, tak potřebné profese.

Právě potřebnost je tím, co jim na začátku kariéry kreslí v hlavě luzné obrazy svaté misie ve jménu nápravy světa, aby jim v jejím průběhu ke čmuchalům a byrokracii přidala další mohutnou překážku – jejich klientelu. A rozpor mezi ideálem a skutečností pak bývá hlubší Macochy.

Tak jen namátkou. Lékař hučí čtvrtstoletí do pacientů, aby zhubli, s jedinou odezvou – dej sem lék, doktore! Psycholog s nebetyčnou trpělivostí pomáhá klientům najít zdroje jejich problémů s tím, aby sami mohli začít s nápravou, neboť nic jiného jim nepomůže, ovšem většina sezení končí klientovým škemráním o spásnou radu, dokládající jeho nezlomné odhodlání neudělat sám od sebe nic.

Kantoři? Dlouhé roky musí vzdělávat i týpky, co se jakékoli kultivaci zuřivě brání a při sebemenším problému alarmují rodiče, kteří učitele napráší řediteli, aby jej v jeho požadavcích umravnil. Ne že by chyby nebyly také na straně poskytovatelů, špatných lékařů i učitelů je dostatek, jenže ovládne-li je syndrom vyhoření, tak se jejich nedostatky neodstraní, jen prohloubí.

Ztráta smyslu a hlodání poslíčků burnout syndromu se úspěšně vkrádá do života i lidem stojícím dočasně nebo i trvale mimo pracovní proces. Jsou to ti invalidní či starobní důchodci, které sevřel pocit, že „stejně už nic nemá cenu“. Invalidy proto, že už jim nemoc nic nedovolí, starce, protože se něco fatálně pokazilo v jejich životě, od prošvihnutých kariérních možností přes ztrátu identity dodávané profesí po nevydařené manželství nebo nezdárné potomky, kteří nejsou s to udržet rodinnou prestiž nebo na ni kydají bláto.

Řadí se sem také ženy na mateřské dovolené nebo trvale upoutané k domácnosti. První drtí dennodenní kolotoč krmení, přebalování, hraní, vycházky, uklízení, nákupy, jehož konec je zdánlivě v nedohlednu. Druhé děsí doživotní perspektiva poskytování servisu druhým, aniž by to někdo ocenil, natož se zajímal, co potřebuje a po čem touží sám poskytovatel.  

Odkud začít a kam dojít

Pokaždé, když se o syndromu vyhoření píše nebo mluví, přijde i na rady, aby lidé napadení jeho příznaky pěstovali přiměřenou fyzickou aktivitu, zdravě jedli, nekouřili a příliš neholdovali alkoholu, pěstovali nějaké koníčky a udržovali si zdravé rodinné zázemí. Ne že by to nebylo od věci, bohužel téměř nikdy nezazní, jak to udělat.

 V takových holých doporučeních se totiž ztrácí skutečnost, že plíživé vyhořívání, nejčastější v práci, se rozlévá jako jed i do zbytku života, do všeho, co člověk dělá. Typický vyhořívající čtyřicátník či padesátník proto neméně typicky pomalu rezignuje na dobíjení baterek ve volném čase a svým vyladěním otravuje rodinné ovzduší i okolí. Jediné, v čem naopak přidává, jsou zlozvyky. Běžné rady jsou proto jako volat na nešťastníka, který doplaval doprostřed rybníka, kde se začal topit, aby začal zase plavat.

Zvrátit rozlézání duševního jedu je těžké. Člověk, který jej „pozřel“, může jeho působení zbrzdit a posléze zastavit jediným způsobem – začít přidávat ve všem, kam se jed ještě nedostal, co mu dělá radost, co ho naplňuje a kde vnímá nějaký smysl. Vytváří si tak pomyslný „silový rezervoár“, aby mohl zařadit „zpětný chod“, a pokusit se tak řešit i oblast, v níž se jed začal koncentrovat a působit.

Předpokladem samozřejmě je, že si uvědomí, co se s ním děje, a připustí si svůj stav, což spousta lidí jen tak nedokáže. Proto zvládne podávání infuzí protijedu sám od sebe jen málokdo, jinému pomůže rodina a pak je ještě možnost vyhledat pomoc odborníka, psychologa či psychoterapeuta, nejlépe i s partnerem.

Návštěvy u těchto expertů sice nejsou zadarmo, ale VZP jako jediná zdravotní pojišťovna v Česku začala v souvislosti s epidemií covid-19 poskytovat na psychosociální podporu příspěvek. Tuto možnost dosud využily téměř dvě tisícovky klientů, z větší části žen, a zažádat o ni lze do konce května.

Vyhořívání, covid a škola

Nakonec zbývá posvítit si ještě na ty nejmladší a dosud nezmíněné – žáky a studenty. V jejich řadách sice klasický burnout masově nebují, ale jeho „poslíček“ převlečený za ztrátu motivace mezi nimi zase tak řídký není. Navíc svou nekalou práci dnes samozřejmě odvádí koronavirus. Odtržení od kantorů i spolužáků a přikování k počítači v rámci „školních nucených prací“ ve stěnách domova u nejednoho z nich vneslo do nabírání vědomostí zmatek, mezery a dezorientaci, což je pro ztrátu motivace dokonalá živná půda.

Další humus se do ní dostává v případě, že i doma dostává mladý člověk psychickou nálož, například v podobě rozhádaných a nespolupracujících rodičů nebo jejich necitlivého „tlaku na výsledky“. Ten je v pořádku, jen když má také nějaké protiváhy – záliby, sporty, vše, co patří jen mlaďochovi ve smyslu, že mu to dělá radost, protože je v něčem dobrý, takže si tak zvedá sebevědomí.

Studentík od rodičů nyní více než kdy jindy potřebuje netoliko, aby to doma jakž takž klapalo, ale i něco navíc. Nemá valného smyslu mu zbraňovat, když si od školní zátěže chce odfrknout kontaktem s kamarády a spolužáky a když se vrhá na zmíněné záliby. Vždyť i ty obsahují námahu při osvojování dosud neznámého, tedy pomyslnou buňku školy. Úlohou rodičů je tak nejen v současné situaci pomáhat znavené ratolesti objevovat a uvědomovat si tento princip, ale učit ji přenášet jej z oblasti volné zábavy na pole povinností.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna