Co každému ostýchavci může naočkovat alespoň ždibec odvahy, je skutečnost, že není na světě jediný, byť se tak často prožívá. Odpověď „Nejsem nesmělý a nikdy jsem nebyl“ zaškrtlo v rozsáhlých průzkumech amerického psychologa Phila Zimbarda, jenž se nesmělostí u dospělých zabývá půl století, pouze okolo sedmi procent dotazovaných. „Nesmělým se někdy cítil každý z nás,“ říká Zimbardo a nijak neskrývá, že speciálně jeho „problém … byl na střední škole s děvčaty“. 

Co všechno je ve hře

Kvintesencí nesmělosti je strach ze selhání, zesměšnění, odmítnutí. Vyvolávají ho běžné životní situace a nutnosti: stýkat se s lidmi, získat nějakou kvalifikaci nebo něco vystudovat, seznamovat se s opačným pohlavím a zvát na rande, telefonovat, hovořit s autoritami, procházet zaměstnaneckými konkursy, projevovat vlastní názor před druhými, promlouvat nebo jen číst hotový text na veřejnosti, přednášet před rozsáhlými auditorii na nějaké téma, dnes nejčastěji v podobě odborných prezentací. Jsou dokonce jedinci, kteří se nedokáží najíst v restauraci ani na jiném místě, kde stoluje více lidí.

Se samotným strachem a jeho situačním ukotvením vstupují do hry ještě dvě významné komponenty. Jednou z nich je intenzita. „V extrémní podobě se může nesmělost přeměnit v sociální fobii. … Ta už výrazně komplikuje život, kontakty s okolím. V nejhorších případech pak pacienti s touto fobií ani neopouštějí svůj dům,“ popisuje Phil Zimbardo stav, jejž nelze pojmenovat jinak než jako „ukradený život“.

Zbývající komponentou je vytrvalost. Teprve s ní má chronická nesmělost pohromadě kompletní kasařské nádobíčko pro úspěšné vykrádání našich vnitřních trezorů, do nichž si ukládáme představy o životě, jak bychom jej chtěli prožít. Takže i když u drtivé většiny ostýchavců diagnóza plně rozvinuté sociální fobie nepřichází v úvahu, neboť z domu vycházejí, aby životním nárokům statečně čelili, zároveň čelí i významným ztrátám.

Jeden si nezvládne najít životního partnera a žije bez rodiny. Druhý sice najde, ale ne takového, jaký by odpovídal obrázku uloženému v jeho životním trezoru. Třetí po partnerském ztroskotání už náhradu raději ani nehledá, protože se bojí znovu spálit. Další si netroufne hlásit se na vysněný studijní obor, či dokonce žádný slušný obor. Tenhle zase rezignuje na profesní postup, protože by musel dělat něco, z čeho má panickou hrůzu.

Takových, co ve zralém věku po několikáté ztrátě práce hledání dalšího místa vzdají, protože si nedovedou představit nic horšího, než je další konkurs, kde z nich budou tahat, jakou motivaci mají pro práci vrátného, také není málo. Málo však není ani takových, co si jednoho rána řeknou, že už by to stačilo, a začnou přemýšlet, co podniknout, aby chronickou nesmělost vyhnali ze svého života.         

Čím začít

Jedním z modelových odvážlivců je americká psychoterapeutka Janet Esposito, která trpěla fobií z vystupování na veřejnosti. „Bála jsem se nejen vystoupení před publikem, děsilo mě také, že ve chvílích intenzivního strachu nebudu schopná ovládat svou mysl ani tělo. Obava ze ztráty sebekontroly a strach být v takovém stavu lidem na očích se stupňovaly až do záchvatů paniky,“ píše, co prožívala před odbornými prezentacemi, kde mělo být více než deset posluchačů. Silné stresy jí způsobovaly i neuskutečněné přednášky a semináře, neboť výmluvy, s jejichž pomocí jim unikala, řádně srážely její profesní sebevědomí.

Když se po dlouhých letech náhle rozhodla, že se svými strachy skoncuje, příliš si nevěřila. Vlastní pochyby ji však neodradily – měsíc před termínem další prezentace Esposito „vyvinula obrovské úsilí, abych se naučila techniky, které by zmírnily mé záchvaty paniky a nervozity“. Tyto postupy pak popsala v knize Jak překonat strach z veřejného vystoupení.

Na co je dle její zkušenosti namístě se nejprve zaměřit, je změna pocitového a myšlenkového doprovodu strachu. „Bože můj, už je to tu zas, jak já ten pocit nenávidím. Když to nezvládnu, všichni zase uvidí, jaký jsem lůzr,“ tak nějak onen doprovod vypadá do doby, než se člověk rozhodne svému strachu systematicky čelit. Může dokonce vyústit v jakýsi začarovaný kruh, kdy mysl okupuje strach z vlastního strachu.  

Avšak po přijetí rozhodnutí bojovat, pokaždé když se strach objeví, je třeba začít na něj reagovat jinak. První krok je v duchu si vědomě a cíleně opakovat myšlenky, jejichž prostřednictvím člověk dokáže svůj strach přijmout a tolerovat jej. Jde o to, UZAVŘÍT SE SVÝM STRACHEM MÍR.

Příklady dle Janet Esposito:

• Není to zrovna nejlepší pocit na světě, ale rozhodně nejde ani o ten nejhorší.
• Ten strach mě nezabije, je to prostě jen nepříjemný pocit.
• Ten pocit občas přijde a zase odezní. Já to zvládnu.
• Čím lépe dokážu tento pocit přijmout, tím lépe se naučím ovládat svůj strach a dokážu podniknout kroky k jeho omezení.

Je-li tahle duševní rumařina dostatečně intenzivní, nabývá na reálnosti šance, že ataky strachu přece jen uberou na síle. V hlavě pak už při jeho řádění nebývá jen duté prázdno, povoluje bušení srdce, třes, pocit dávení, nepříjemný pocit na prsou, pocení, návaly horka či chladu, strach, že se jeden zblázní. Pak je na řadě krok číslo dvě – vědomé a cílené soustředění na příjemné, povzbudivé myšlenky a představy. Jinými slovy, jak si VYTVOŘIT BEZPEČNÉ ZÁZEMÍ. Opět pár příkladů:

• Jsem s někým blízkým nebo dělám něco, co mám k smrti rád.
• Jsem na místě, kde jsem se v životě cítil nejbezpečněji.
• Projevuji lásku milované osobě, která mé city opětuje.

Třetím krokem je ZAMĚŘIT SE NA POVZBUZENÍ:

• Stačí, když budu sám sebou. Nemusím být dokonalý.
• Když udělám chybu nebo na něco zapomenu, nic se nestane. Udělám maximum, abych vhodně navázal.
• Zvládnu to. V životě už jsem zvládl spoustu náročných věcí a celkem se mi dařilo. Budu v pohodě bez ohledu na to, co se stane.

Co navazuje a co přichází

Uvedená cvičení jsou pochopitelně jen vytrženým příkladem, Janet Esposito ve své publikaci postupy, jak se efektivně zbavovat vlastních strachů a posilovat sebevědomí, rozvádí komplexněji. Co však pro uvedené příklady bezezbytku platí, je, že je lze provozovat jak návazně v rámci jednoho záchvatu strachu, tak odděleně, hlavně však průběžně, vytrvale, bez prokrastinačního ulevování. Pak lze na ně úspěšně navazovat, což Esposito dokládá líčením vlastního duševního růstu a peripetií, jimiž procházel.

Podle ní u každého, kdo si v nesmělostí zatížené mysli jen trochu „uklidí“, časem povolí strachy živená sebestřednost. Od nutkavého zaobírání vlastními chybami a nedostatky začne vnitřní zrak bezděčně sklouzávat k vnějšímu prostředí, až se jednoho dne v hlavě rozsvítí zářivý osvobozující nápis: „Vždyť o mě tady vůbec nejde.“ A s ním velmi pozitivní starost: „Co můžu udělat pro ty, co si mě přišli poslechnout?“

Z dříve pouze cvičného sebepovzbuzování „co všechno jsem v životě zvládl“ se postupně vynořuje profesionální a dospělé „čím vším z toho, co umím, mohu obohatit ostatní“. Propátrávání vlastních zkušeností a znalostí je popudem k jejich upřesňování a cílevědomému rozvíjení prací a studiem, k naslouchání druhým a zjišťování, co z mého „duchovního fundusu“ jim bude ku prospěchu. Takovéto přesměrování pozornosti a mysli pomáhá staré strachy nejprve utlumovat a posléze rozpouštět. Samozřejmě za předpokladu už zdravější sebereflexe a vnitřní poctivosti.

Se zaměřením na druhé a na budoucnost jde ruku v ruce zlepšená mentální sebekontrola spjatá s přítomností i minulostí. S ní se rodí rozpoznávání vlastního duševního balastu a vše jaksi přirozeně vrcholí objevováním pramenů, jež napájely řeky starých strachů. Esposito zde neváhá vylíčit vlastní „zdrojový“ příběh.

V sedmi letech jí zemřela matka a otec přivedl domů macechu, s níž prožíval italské manželství, v němž se střídala tichá domácnost s výbuchy prudkých hádek. „Ze všech sil jsem se snažila nepřitahovat k sobě pozornost, abych se nestala terčem jejich hněvu a nenávisti. Čekala jsem, až to bouchne, bývala jsem nervózní a představovala si, že se stane něco opravdu strašného, což se obyčejně i vyplnilo. Jediná šance, jak se zachránit, bylo chovat se jako hodná holčička a držet se stranou.

Během veřejných vystoupení jsem pak nevědomě projektovala svou bývalou rodinnou situaci na publikum. Před obecenstvem jsem pak prožívala stejné pocity bezmoci a ztráty kontroly jako dříve doma. Divákům jsem nedůvěřovala, cítila jsem se ohrožená tak jako ve své rodině. Znovu jsem měla potřebu být hodná holčička, snažila se být dokonalá, aby nikdo neobjevil žádnou chybu a nemohl proti mně nic mít. Stejně jako v dětství jsem se chtěla zalíbit těm, kteří by mi mohli ublížit.“  

Esposito líčí a shrnuje zdroje traumat také u svých klientů: „Byli například vystaveni tvrdé nebo ustavičné kritice rodičů, měli velmi přísné nebo dominantní rodiče, kteří je odsuzovali nebo na ně kladli vysoké a nesplnitelné nároky či je shazovali a nedokázali je povzbudit. Další klienti sice měli dobré rodinné zázemí, ale zesměšňovali je učitelé nebo spolužáci.“

Uvědomit si spouštěče problémů, které pak člověka dlouhá léta paralyzují a tak okrádají o životní šance, je nezbytným předpokladem a součástí léčivého procesu, který vede k odpoutání od těchto trablů. Velice často je však v této fázi nutná odborná psychologická pomoc.                  

Každé vyloučení bolí

Reprezentativní průzkumy už dlouho naznačují, že strach z mluvení na veřejnosti je nejrozšířenější formou nesmělosti. Má to své prastaré a hluboké příčiny. Když se naši praprapředkové v určité fázi doby kamenné už neobešli bez lovu velkých zvířat, vzrostl tlak na spolupráci v rámci tlupy. Pro každého jednotlivce se stalo životní nutností v jejím rámci výkonně a zodpovědně fungovat. Ze začlenění do fungování tlupy se stala otázka života a smrti, což evoluce geneticky zakódovala dvěma pojistkami: strachem ze selhání a z odmítnutí. A právě tyto dvě pojistky se ve strachu z mluvení na veřejnosti projevují mnohem výrazněji než v jiných typech obav z nedostačivosti.

„Mnohá zkoumání neurovědců ukázala, že u lidí, kterým se vnutí pocit, že k ostatním nepatří, se v mozku zaktivuje centrum bolesti,“ píše německý motivační kouč Steffen Kirchner. Každopádně přinejmenším tlak psychický pociťuje každý, kdo je na čas nebo navždy rozhodnutím druhých vyloučen z nějakého kolektivu, do něhož byl předtím bezproblémově a pro všechny uspokojivě integrován.

Životní fáze a situace jako první vztah, trvalé partnerství, rodina, příprava na povolání, zaměstnání, smysluplná práce, to vše a leccos dalšího představuje jen variantu prastarého motivu začlenění do tlupy. Třebaže varianty nemají sílu prazákladní situace a i když při neúspěchu hrozba smrti fyzické dávno pominula, sužuje nás nadále strach – ze smrti lidské, studijní profesionální, partnerské, milenecké…       

Všechny z nich lze zažehnávat a měnit v plnohodnotné životní projevy. V každé je možné „uzavírat se svým strachem mír“, „vytvářet si bezpečné zázemí“, zaměřovat se na povzbuzování“, vycházet z vlastní sebestřednosti ven a zkoušet obohacovat druhé, zlepšovat svou profesní i vztahovou výkonnost, setřásat staré zátěže. Postupy, jež nejprve našla pro sebe a posléze zprostředkovala i druhým Janet Esposito, lze kreativně vstřebávat a upravovat na „právě ten můj“ trabl a situaci. Ale jak i ona sama zdůrazňuje, dá to práci.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna