Když ještě „čistota půl zdraví“ platilo bez onoho dovětku, rovnala se špína „choroboplodné zárodky“. „Je to vcelku pochopitelné, neboť celou druhou polovinu 19. a první polovinu 20. století decimovala evropskou a severoamerickou populaci tuberkulóza a jiné infekce. Skutečnost, že jako jejich původci byly odhaleny mikroorganismy, vedla lékaře a vědce k nezvratnému přesvědčení, že potenciálním nebezpečím je v podstatě každý mikrob. Druhým důvodem byl objev antibiotik roku 1928; celé 20. století pak žilo v jejich znamení a představa, že ideální je sterilní prostředí a život bez mikrobů, se ukázala jako chybná až před nějakými třiceti lety,“ vysvětluje gastroenterolog prof. Milan Lukáš.  

Přitom jasné náznaky, že s „choroboplodnými zárodky“ se to může mít poněkud jinak, se objevovaly už mnohem dřív. Šlo hlavně o objevy ruského vědce Ilji Mečnikova. Tomu v době, kdy se běžně umíralo okolo padesátky, takže básníka Jaroslava Vrchlického po jeho abrahamovinách oslovovali „velebný kmete“, nedal spát fenomén dlouhověkosti balkánských pastevců. Odpověď, proč zrovna oni se odebírají na věčnost až někdy mezi osmdesátkou a stovkou, se stala součástí objevů, za které roku 1908 Mečnikov obdržel Nobelovu cenu. Příčinou byly laktobacily, živé bakterie v zakysaném mléce, ničící choroboplodné zárodky, které se množí ve střevech při kvašení zbytků potravy. Do mléka se prospěšné laktobacily dostávaly jeho uchováváním ve vacích z kozí kůže.

Jeden z dalších náznaků se objevil v roce 1916, uprostřed bojů první světové války. Němečtí vojáci na Balkáně se tehdy octli na hrnci, nikoli vojensky, ale doslova. Začala je sužovat epidemie úplavice, bakteriální infekce, na niž zhusta umírali. Avšak někteří, ač na jejich těla choroboplodné zárodky neustále útočily, zůstávali zdraví. To zase nedalo spát německému učenci Alfredu Nisslovi, jenž se s vervou pustil do analýzy jejich střevního obsahu. V exkrementech nákaze odolávajících vojáků pak našel jeden z kmenů bakterie, kterou již dříve objevil rakousko-německý lékař a biolog Theodor Escherich, po němž také dnes nese pojmenování – Escherichia coli.

Tahle potvůrka pak udělala velkou kariéru. Desítky let si s ní hráli výzkumníci v laboratořích, načež je dnes běžně dostupná jako probiotikum, tedy něco, co zdraví nejen neohrožuje, ale zlepšuje lidskou obranyschopnost. Přesto jak ona, tak Mečnikovovy laktobacily nedokázaly se sveřepou snahou o „sterilní prostředí a život bez mikrobů“ pohnout ani o příslovečný milimetr. Ta koneckonců straší v hlavách odborníků i laiků stále.

Bez konfrontace se špínou chřadneme

Co rovnici mikroby rovná se choroboplodné zárodky vyvrátilo a proč až na konci 80. let minulého století? Rozhodující roli sehrála tehdejší žhavá technická novinka – molekulárně biologické technologie. Jejich prostřednictvím se podařilo prokázat, co se předtím nevědělo, nebo nanejvýš matně tušilo. Žijeme v prostředí tu více, tu méně promořeném mikroorganismy, mezi nimiž ty patologické představují nepatrný zlomek. Navíc když se dostávají do těla, ani v něm nevstupují do sterilního prostředí. Uvnitř lidského organismu nevládne neposkvrněná čistota, nýbrž její opak, kdy každý tělní oddíl má své přirozené mikrobiální osídlení.

Tvoří je bakterie, viry, plísně a houby, přičemž bakterie hrají prim. Toto osídlení je neškodné nebo prospěšné. Po těchto objevech „choroboplodné zárodky“ definitivně ztratily monopol na zastupování světa mikrobů, poslušně se zařadily mezi své nesrovnatelně početnější užitečné příbuzné a spolu s nimi se změnily v mikrobiotu. Když se navrch ještě „přičtou“ její geny, které v zajišťování oné prospěšnosti sehrávají podstatnou roli, máme co do činění s něčím, co vědci pojmenovali jako mikrobiom.   

V něm rozhodující význam pro lidské zdraví mají mikroorganismy osidlující střevo. Právě ony a neuvěřitelně pružná práce jejich genů se starají, aby se lidské tělo zbavovalo veškerých cizorodých látek, jež zdraví ohrožují. Dále „tráví potravu, vytvářejí vitaminy, chrání nás před nemocemi, utvářejí naše orgány, vylaďují nám imunitní systém, a dokonce ovlivňují naše chování,“ píší američtí experti na mikrobiom Jack Gilbert a Rob Knight v knize Špína je dobrá.

Aby mikrobiom vše, co má na starosti, řádně zvládal, musí mít pokud možno nenarušený styk s mikroorganismy ve vnějším prostředí. Potřebujeme doslova konfrontaci se špínou, nejlépe farmářskou, se zvířaty a bujícími i tlejícími rostlinami, jež naše předky bezprostředně obklopovaly po tisíciletí. Pak má mikrobiom možnost se optimálně doplňovat, obohacovat a vylaďovat.

A právě zde je zakopán soudobý hygienický pes. Moderní městské bydlení s jeho vypiglovaností, hygienická opatření, jako jsou „nezávadné“ potraviny a voda, dezinfekce, kam se člověk podívá, to vše k nám mikroby a jejich genetické nářadí nepouští. Antibiotika s pobíjením patogenních bakterií ničí i ty prospěšné, čímž ve střevu obrazně dělají podobnou paseku, jakou páchal yperit, ničící vše živé na bojištích první světové války.

Děje-li se tak dlouhodobě a při všech možných kombinacích nasazení uvedených zbraní a prostředků, válka s mikroby nezůstává bez následků. „Této situaci se začalo říkat hygienická hypotéza, ale přesněji stav vystihuje pojem hypotéza mikrobiálně deprivační. Deprivovaná, nerovnoměrně trénovaná imunita může mít problémy s ,běžnýmʻ infektem, zatímco lidé s dostatečným tréninkem potíže nemívají,“ říká mikrobiolog a imunolog Petr Jílek.

Navíc, jak uvádějí Gilbert s Knightem, se ukázalo, že tak „bezděčně otevíráme Pandořinu skříňku s novými epidemiemi – spoustou ošklivých chronických zdravotních problémů, pomalých zabijáků šířících se po moderním světě, jako je obezita, astma, alergie, diabetes, celiakie, dráždivý tračník, roztroušená skleróza, revmatoidní artritida a mnoho dalších nemocí“.

Všichni tihle pomalí zabijáci jsou nebo mohou být autoimunitní choroby. Ty vznikají tak, že imunitně nevytrénovaný organismus nepřiměřeně reaguje na podněty, jež by zdravý imunitní systém ignoroval, neboť by je znal a rozeznával jako bezpečné či zvladatelné. Přemrštěná reakce vyúsťuje v útok imunity proti vlastním tkáním a orgánům. Autoimunitní onemocnění může postihnout jakoukoli tkáň nebo orgán, může jich být postiženo několik najednou. Nebývá výjimkou, že se u jednoho člověka vyskytnou dvě i více autoimunit najednou.

Když mimino „má víc rozumu“ než matka

Na konfrontaci se špínou jsme evolučně nastaveni. Dennodenně se o tom přesvědčujeme a nejvíce každá maminka, když nahání své batolátko neustále osahávající a olizující všechno, co dokáže popadnout. Jenže robátko se tak nechová proto, že si ještě neujasnilo rozdíl mezi patogenními a hodnými mikroorganismy, žene je prostý, životně důležitý instinkt.

„Je to o potřebě osídlit střevo do třetího roku života dostatkem dobrých bakterií,“ říká imunolog Dominik Filipp. Při narození se jich mimino poprvé naloká v matčiných porodních cestách. To však zdaleka nestačí, je třeba vstřebávat dál, z celku vnějšího prostředí. „Od narození do tří let je mikrobiom dítěte, zejména ve střevě, mimořádně dynamický. Mění se den ode dne, týden od týdne podle obecného vzoru ,ber, kde berʻ, který si mikrobi osvojili,“ píší Gilbert s Knightem.

Proto jsou první tři roky života, po nichž mikrobiom přebírá model dospělého člověka, nesmírně důležité. Človíčkova imunita, rozhodující parametr jeho budoucího celoživotního zdraví, je stráví v jakémsi pomyslném tréninkovém středisku. Nacvičuje v něm spoustu disciplín, kdy k hlavním patří správné vyladění mezi dvěma liniemi obranyschopnosti – Th1 a Th2.

Zprvu disponuje hlavně tou druhou, produkující protilátky, které dokáží ničit jeden konkrétní patogen, pamatují si ty, s nimiž se dříve setkaly, a jejich funkcí je stát se posléze poslední linií obrany. S konzumací dobrých bakterií se postupně vytváří a posiluje Th1 linie, která pracuje na principu zánětu, po vyzrání spolupracuje s ostatními složkami imunity na likvidaci veškerých patogenů a spoluvytváří prvotní linii obrany. Ta, když infekci nezvládne, má za sebou ještě onu pojistku v podobě protilátkové Th2.

V rámci plnění tréninkového plánu se také vytváří rovnováha mezi oběma liniemi a tolerance vůči vlastnímu tělu. Když se správný balanc nevytvoří, třeba právě z důvodu minima tréninkových podnětů, jedna z linií může snadno nabýt vrchu. „Nadmíra Th2 imunitní odpovědi může vést k alergiím, přehnaný posun na stranu Th1 může znamenat sklon k chronickým zánětům a autoimunitě,“ vysvětluje Dominik Filipp.

Ten, právě kvůli roli, již mikroby z vnějšího prostředí sehrávají ve vyzrávání funkční vyvážené imunity, zdůrazňuje, že „od dob života v pralesích a jeskyních jsou bakterie naši největší kamarádi“. A také připomíná, že právě proto autoři hygienické alias mikrobiálně deprivační hypotézy přišli posléze s novým názvem – hypotéza starých známých.

Nic se nezdaří podle plánu

Matek, které nechávají dítě volně konzumovat okolní špínu, mnoho není, ale s osvětou jich pomalu přibývá. Jeden tip pro ně má opět Dominik Filipp: „V písku jsou určité typy neškodných mykobakterií, které se zdají být hodně užitečné pro vývoj imunity.“ Takže hurá na pískoviště a roběti je nechat k volnému použití, včetně jeho drobné konzumace. 

Maminek, jež rejdí po domácnosti jako motorové myši, aby každý její centimetr několikrát do týdne přejely nějakým super čistidlem, přičemž stíhají dítěti zabránit v ocumlávání čehokoli a s vystavováním venkovním vlivům to nepřehánějí, je nesrovnatelně víc. Pro ně čistota není půl zdraví, ale víc než celé, neb každý jejich hygienické úsilí přeživší mikrob stává se v jejich hlavách choroboplodným zárodkem.

Takové maminky mívají vždy jen ty nejlepší úmysly, ale když je realizují, píší kostry následujících potenciálních scénářů. V prvním ochránění dítěte před stykem se špínou vyústí v alergie a astma. „Po pádu berlínské zdi a železné opony se alergologové a imunologové začali zajímat o postkomunistické země kvůli značnému znečištění vzduchu. S překvapením zjistili, že alergií a astmatu je tam méně než u obyvatel průmyslových zemí Západu,“ uvádí americký lékař a vědec Stuart B. Levy v knize Antibiotický paradox. A dodává, že příčina byla nalezena právě v přehnaném západním důrazu na hygienu. Výzkumy přinesly také například zjištění, že ze stejných důvodů ve Finsku setrvale roste počet mladých diabetiků 1. typu.

Další scénář je spjat s používáním pomalu působících antibakteriálních látek v mýdlech, detergentech, mycích prostředcích na nádobí, plastech, papíru, textiliích a také v hračkách. Domácnost nejen hygienizují, ale také mohutně selektují bakterie rezistentní na antibiotika. Dítě s ještě nezralou imunitou pak k běžným virovým respiračním infekcím, jimiž musí projít, aby si na ně vytvořilo obranu, zbytečně lapá i tyto bakterie. Protože přílišná hygiena rozvoj jeho obranyschopnosti brzdí, snadno podléhá jimi vyvolaným infekcím, jsou-li patogenní. Jejich antibiotická léčba, navíc rezistencí ztížená, nezralou imunitu tlačí ještě níž a vzniká zbytečný začarovaný kruh neustále se opakujících infekcí a antibiotických kúr.

Když už na ně dojde, je nanejvýš vhodné doplnit je pokaždé o kúru probiotickou. S probiotiky, třeba na bázi na začátku zmíněné bakterie, která zachránila německé vojáky před úplavicí, se antibiotikem poničená mikrobiota přece jen lépe vzpamatovává.

Na tomto místě je dobré znovu připomenout, jak je vyvážená a „stykem se špínou“ vylaďovaná mikrobiota důležitá. Takto o ní hovoří imunolog Filipp: „Těch pár tisíc druhů bakterií je rozdělených do menších tříd, zhruba padesát až sto podskupin, které mají další skupinky mikrobů, jež jsou mezi sebou jako rodinky. Jakmile vezmeme jednu bakterii, tak se nic moc nestane. Jakmile bychom ale dali pryč jednu celou rodinku, to se začnou dít věci. Systém se začne hroutit jako domeček z karet, je to řetězová reakce.

Představme si obytný dům. V něm je sto bytů a v každém bytě je rodina, která má v rámci domu určité povinnosti. Koho si do domu jako vlastník dáte? Jen ty, co chcete a budete si vybírat. Nebudete tam chtít rodiny, které nedodržují pravidla, neplatí nájem, vaří místo oběda drogy a celé žití v domě narušují. A tak to chcete i ve střevě. Každá z těch skupin má svou funkci a je třeba, aby byl jejich poměr a počet vyvážený. Pokud budete žít v prostředí, které bude čisté, nebo dokonce sterilní, odmítáte tím dobré baterie a nebudou osidlovat váš panelák. Místo toho se vám tam můžou nastěhovat třeba klostridie, což jsou vyloženě chuligáni a lidé s takovou infekcí stráví třeba rok na záchodě.“

Dobré mikroby udrží na uzdě ty zlé

Protektivní maminky mají krom přirozených obav o zdraví dítěte ještě jednu omluvenku. Vystavuje jim ji sám moderní život. V městském bytě či domku opravdu nelze trvale naaranžovat prostředí lovců a sběračů ani statku s dobytkem a polnostmi.  Jde o něco jiného – nestavět zbytečné a kontraproduktivní bariéry mezi sebe a svět mikrobů a s nimi se naopak cíleně a rozumně přátelit.

Byt jako klícka je samozřejmost, nikdo nechce bydlet ve chlévě. Když už ale hospodyňka u něčeho trvá na čistotě s velkým „Č“, může sáhnout po prostředcích s obsahem alkoholu, sloučenin chloru a peroxidů. Ty totiž likvidují bakterie okamžitě, takže nemají šanci uniknout a vybudovat si rezistenci. A pokud jde o vydrhnuté předměty, následuje „opětný návrat přirozených mikrobů na povrchy“, jak píše Levy, jenž přirozenými myslí nerezistentní, na antibiotika citlivé bakterie.

Jeho poznámka nese širší význam a také vzkaz rodičům, včetně nejopatrnějších. Mikroby neustále nasedají na povrchy jich samotných i jejich dětí. Činí tak nejen ty prospěšné, ale i ty patogenní, zabránit tomu nelze ani sebevětší hygienou. Má-li však ať dítě nebo dospělý stykem se špínou dost těch dobrých, jsou to právě ony, které udrží na uzdě zlé a žádná nemoc se nekoná.

Ta se koná, právě když absence prospěšných dovolí patogenním se pomnožit. Když v dobách zmíněných na začátku řádila tuberkulóza, ti, u nichž se nerozvinula, nezůstali zdraví proto, že by v sobě bakterii Mycobacterium tuberculosis neměli. Měli, ale jejich prospěšné bakterie jí nedovolily pomnožení. Tato souvislost mimochodem platí i pro koronavirus.

A abychom v sobě měli stále dost prospěšných, lze pro to leccos dělat. Začněme zase od dětí. Spadlo na zem jídlo, příbor, dudlík, dítě je zvedlo a strčilo do pusy? Pravidlo pěti vteřin neplatí, i po sekundě spořádalo řádnou dávku mikrobů. Ale pokud nepozřelo něco pokročile hnijícího nebo zvířecí exkrement, nic se neděje. Při špinavých rukou v puse jakbysmet. Děje se jedině, je-li imunita děcka oslabená, například fyzickým vyčerpáním, špatnou stravou, stresy, lehkou virózou. Pak je zvýšená hygiena věcí rozumu.

O pobytu venku a strkání písku do pusy už byla řeč. Avšak je zde ještě jedna skutečně dobrá praxe. Takový pes je v domácnosti požehnání, a to pro všechny její členy. Pokaždé když přijde zvenku, kde řádil s jinými hafany, vyzásobí domov řádnou porcí prospěšných mikrobů. Podle Gilberta a Knighta se pak doma postará, aby členové jeho lidské smečky „sdíleli více bakterií mezi sebou“. Se psem zkrátka do domácnosti nepřibyl jen miláček, ale zdravotník-preventista.  

Na závěr ještě vzkaz pro ty, co psy nemusí, ale mají rádi kočky. Taky dobrá volba, ale podmínka je pouštět ji ven, aby se „ušpinila“.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna