Záměrné a soustavné ponižování spojené s psychickým i fyzickým napadáním je na světě od doby, co jsou lidé lidmi. Plodí a živí je zlomyslnost a krutost, jejichž zdroje nelze z lidské psychické výbavy vymazat. Tyto odvěké nectnosti lze pouze tlumit, brzdit a držet v přijatelných mezích.

Šikana má však v současnosti jednu zvláštnost. Rozmáhá se doslova všude a mohutně jí v posledních desetiletích přibývá. Začíná mezi malými sourozenci, pokračuje ve školkách a rozmáhá se ve školách, je běžná nejen ve vězeních, v armádě, dětských domovech a „pasťácích“, ale také v zájmových skupinách, v zaměstnání, partnerských a rodinných vztazích, mezi sousedy a nevyhýbá se ani domovům seniorů. „Vyslechl jsem příběh, jak dědečkové utloukli jiného dědečka holemi, protože měl jiné názory než oni,“ píše etoped Michal Kolář.

Tento odborník na rozvoj, výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s poruchou emocí a chování je autorem monografie Nová cesta k léčbě šikany, již zasvětil té školní. Měl k tomu dost dobrých důvodů. Právě na dětech a mladistvých páchá šikana největší a často nevratné škody. Protože se jí na rozdíl od dospělých většinou nemohou účinně bránit, zůstává často dlouho neodhalená. Ačkoli každý dnes může vidět, že agresivita je u mládeže stále více „in“ a může si snadno spočítat, že proto roste i výskyt šikany na základních a středních školách – dosahuje u nás dle Koláře zhruba 20 % –, drží se na podměrečné úrovni povědomí o povaze, odhalování a prevenci šikany mezi těmi, kdo jediní mají klíč k záchraně trýzněného dítěte – rodiči.

Predátor a jeho oběť

Častý údiv, že „zrovna moje“, doma úplně normální dítě se stalo pachatelem či obětí šikany, je čiročirá naivita. Škola pro chování, kdy dle Kolářovy definice „jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka nebo spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci“, tvoří příhodný terén. Je sice demokratickou institucí, v níž děti míří k témuž cíli vzdělání a výchovy a na cestu k němu mají stejná práva a povinnosti. Také však požaduje od jí svěřených oveček maximální výkon, čímž podporuje vrozenou touhu po vyniknutí, pro které ale duše každého dítěte skýtá jiný povahový a doma získaný výchovný mix.

Škola je tak nejen místem družnosti a spolupráce, ale také prostředím, v němž se dětské duševní koktejly srážejí a vymezují jeden vůči druhému. Nutně tak o sebe často křísnou agresivnější dítě se sklonem ovládat druhé s takovým, co si moc nevěří. Jestliže takový potenciální otloukánek útoky typu „Nebuď měkkej“, „Seš lúzr“ nedokáže odrážet nebo zvednout svou prestiž jinak, třeba šaškováním, sportovními výkony nebo jinou mezi dětmi ceněnou dovedností, stává se outsiderem.

Tím ovšem pozvedá prestiž agresora a povzbuzuje jeho mocenské choutky. Vždyť právě v dobývání moci se cítí jako „jednička“, takže mu moc „zachutná“. Dál proto jde po snadné kořisti, šíří kolem sebe atmosféru strachu a získává spojence pro další agresivní akce, jimiž jim a mnohdy i některým nezúčastněným imponuje a při nichž oběť jen odhaluje své slabiny. Od ní se pak odtahuje i zbytek třídy, protože kamarádit s ní znamená zase jen ztrátu prestiže. Naháněný nebo nahánění ztrácejí sebevědomí, zhoršuje se jim prospěch i zdraví, vynechávají školu a bludný kruh šikany se uzavírá.

Viditelným výsledkem štvanice po jeho obvodu často bývají modřiny, rány, fyzická poškození. Jindy je devastována „pouze“ duše oběti, což je typické pro agresory-hvězdy. Pocházejí z dobře situovaných rodin, bývají premianty či v něčem uznávaném vynikají, často slučují více hvězdných rysů. „Průraznost a krutost psychického násilí si v ničem nezadá s dopady té nejbrutálnější fyzické agrese. Oběti se hroutí, pokoušejí se o sebevraždu apod.,“ uvádí Michal Kolář.

Psychická šikana je typická také pro „něžné pohlaví“: „Existují dívky, které jsou v tomto druhu tortury ,umělkyněʻ, dělají to s úsměvem, v kamarádském převleku a své šípy míří na nejcitlivější místa ,živého terčeʻ,“ dodává zkušený etoped.

Zrádná skupinová dynamika

Zrádnost a nakažlivost šikany nelze rozeznat z jejích vnějších rysů. Sociální chorobu z ní dělá její běžnému pozorování nedostupný vnitřek. Kdo tedy ve skutečnosti je v šikaně si libující agresor? Co v jeho hlavě pracuje? Co svým jednáním vyvolává v hlavách svých nohsledů a šikanovaných?

Až na řídké výjimky to není psychopat, jak si mnoho lidí myslí, především rodiče šikanovaných dětí. Je to většinou „pouhopouhý“ vypjatý, výchovou a zkušeností dosud nezkrocený egocentrik se sníženou schopností empatie. Považuje se za střed světa, za něco víc, takže běžná morálka pro něj neplatí – má „vlastní pravidla“, jak je dnes často slyšet i z úst dospělých. Není však žádný bezchybný hrdina. Jeho hlavu ovládá nevědomě i vědomě prožívaný strach, že „něčím víc“ a hrdinou nebude. Odsud vyvěrá podle Koláře jeho základní strategie: „skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého.“

Jde o strategii, k níž se občas uchýlí každý, dítě nebo dospělý, avšak vypjatý egocentrik ji od dětství povyšuje na svůj centrální životní program. Jeho „genetickou“ výhodou oproti ostatním je schopnost potlačovat svoji vnitřní nejistotu tváří v tvář fyzickým i psychickým konfliktům. Lichotí mu, že tak poutá pozornost a obdiv, jež jsou pro něj čímsi jako sladkou a chutnou polevou na dortu utrpení a ponižování oběti. „Tyto dva motivy – krutost a touhu po moci – lze považovat za hlavní hnací pružinu konání agresorů,“ zdůrazňuje Kolář. Egocentrik se tak stává otrokem sebe samého.

Obavy ze selhání v sobě nosí každé dítě. Dennodenně je v něm živí především zkušenosti neúspěchů v oblastech, kde není zrovna pevné v kramflecích. Stejně tak každé dítě touží po úspěchu a obdivu; chce být oblíbené a vypadat dobře v očích druhých. Zároveň si uvědomuje, že trvalé obliby nedosáhne tím, že se na druhých bude dopouštět zla. A také si uvědomuje, že se neobejde bez spolupráce s druhými, která je možná jen tak, že s nimi bude konformní, že bude druhými přijímáno pro své klady a dobré chování, což dohromady tvoří základ jeho sebeúcty.

Právě na tomto psychickém terénu se vnitřní světy normálně se chovajícího dítěte a šikanujícího egocentrika nejen tříští jeden o druhý, ale také setkávají a protínají. Proto když je šikanující agresor odhalen a obviněn, první, co udělá, je, že popře a vytěsní realitu zla, jež páchá. Jelikož také on chce u všech „být za hezkého“, začnou z něj padat odpovědi typu: „Strašně mě provokoval…“, „Pořád se na mě divně díval…“, „Je vadnej, to přece každej vidí…“. Morální ospravedlňování a slepota, zlehčování, přenášení a rozptylování odpovědnosti, zkreslování důsledků, reinterpretace zla na dobro, tím vším agresor hájí svůj sebeobraz.

Jenže ten samý arzenál mu zároveň slouží, když zlo páchá, aby se dostal na vrchol a čněl nad druhými jako nietzcheovský nadčlověk. Své destruktivní silácké kousky prezentuje jako klad či legraci v rámci „zdravého měření sil“, čímž vyvolává u ostatních obdiv nejen k sobě, ale síle jako principu. Svým příznivcům líčí ponižování oběti jako její otužování, jako motivaci, aby se sebou „ten hadr“ něco udělal. Když posléze třídu rozdělí na „tvrdé jádro“, neutrální „bahno“ a „totální póvl“, interpretuje výsledek jako prosazení přirozeného řádu a své výklady jako výsledek tvrdé práce a zkušenosti.

Agresor je argumentačně vynalézavý, takže se jeho vidění prosazuje nejen u nohsledů, ale postupně také u neutrálů a „dusí“ se jen „póvl“. Nezřídka však i ten přilne ke svému trýzniteli. V mírné podobě mu dává svačiny a peníze bez pocitu křivdy. „Někdy může být následkem i silná forma závislosti – identifikace s agresorem. Oběť se nespokojí s tím, že svého agresora omlouvá nebo se za něj zaručí – dokonce se s ním může ztotožnit,“ píše Michal Kolář.

To vše se děje v rámci tzv. skupinové dynamiky. Jde zhruba o to, že dojde ke zvnitřnění agresorových norem, neboť si tak lze uchovat jakous takous pozici ve třídě a s ní sebeobraz. Že tak podlehlo psychické manipulaci a vymývání mozku a prošlo částečnou změnou identity, netuší téměř žádné z dětí.

Školní šikana jako postupující choroba

Vnitřní mechanika šikany mívá dalekosáhlé dopady. Směs strachů, obav, ztotožnění a identitních zmatků je příčinou, že děti, i ty nejhůře postižené, doma nic neřeknou. Šikana tak může dlouho nerušeně běžet, aniž někdo něco tuší, samozřejmě s prohlubujícími se zhoubnými následky. A když se nakonec vše provalí, dojde často k tomu, že ani surově týraná oběť nechce na svého trýznitele nic prozradit.

Dopadem skrytosti vnitřní mechaniky je, že rodiče neznalí její síly a zhoubnosti, si náznaky šikany vykládají jako běžné dětské potýkání a vyřizování účtů. Před několika lety tak došlo v Hanušovicích na Šumpersku k tragédii. Dva spolužáci působili na okolí dojmem největších kamarádů. Jejich těsná vazba však byla vztahem kobry a myši. Oběť šikany, neprůbojný tichošlápek, který se neuměl bránit, dával signály o svém zoufalství. Když nikdo dlouho nereagoval, vše vyřešil sám – ubodal svého trýznitele sedmatřiceti ranami nožem.

Vnitřek šikany má však také „dlouhé prsty“. Někteří učitelé a školní ředitelé, jsou-li s ní konfrontováni, ji často bagatelizují. Jednak, postaru řečeno, brání svou čest, hnáni pocitem, že přiznání pravého stavu věcí vrhá negativní světlo na jejich schopnosti a odborné kompetence. Také oni chtějí „být za hezké“ a druhými uznávané; o to víc, když se rodiče prožívají jako stojící společensky výš a dávají to najevo. Za druhé je nejeden iniciátor šikany chytrý a navenek sympatický a s dospělými „to umí“.

Vše, co bylo dosud uvedeno, tak ústí v jednoznačný závěr – školní šikanu je nutné odhalovat co nejdříve. Odhalování však není možné bez poznání její povahy. A to zase zahrnuje poznání jejích stádií, v jejichž rámci bují a prohlubuje se. Tyto fáze jsou originálním objevem Michala Koláře.

První představuje „zrod ostrakismu“, kdy slabý typ, „outsider“ či „obětní beránek“, přitáhne pozornost, začne být pro svou slabost neoblíbený a neuznávaný a stane se terčem legrácek na jeho účet. Ve druhém dojde na přitvrzování manipulace, kdy outsider začne sloužit jako ventil, na němž si ostatní odreagovávají tlaky, jako je těžká písemka nebo konflikty s učitelem. Třetí fáze je klíčová, neboť v ní se agresoři, kteří si v předchozím stádiu jen ulevovali, zformují v uvědomělé jádro a začnou programově šikanovat. Ve čtvrté většina přijme normy agresorů za své a v páté ovládne třídu otevřená „totalita neboli dokonalá šikana“.

Celý proces je analogií propuknutí infekční nákazy. Zdravý organismus, školní třída, je od svého vzniku napadán viry agrese. Nějakou dobu se nic neděje, duše dětí ji rozeznávají jako cizorodý prvek bránící navazování vztahů a kamarádské kooperaci. Po čase se však agrese začíná jevit jako některým buňkám-dětem pomáhající, takže ji třídní organismus neničí v zárodku. Za další čas se virus začne množit a vytvoří ložisko nákazy. Nakonec si z organismu udělá nástroj své prosperity.

Pro vyjádření, jak si virus agrese třídní organismus nastavuje ke svému prospěchu, se Michal Kolář uchyluje opět k analogii. Podle něj je šikanování z behaviorálního pohledu nemocným chováním, z psychodynamického závislostí a ze sociálně psychologického pohledu poruchou vztahů ve skupině.

Léčba není snadná

Smyslem oněch analogií je zdůraznit, že školní šikanu nelze potírat zásahy na bázi laických představ a „zdravého rozumu“, ale jedině kvalifikovanou léčbou, vycházející z psychologických a psychoterapeutických poznatků a postupů. Michal Kolář je vtělil do Hradeckého školního programu proti šikanování, na nějž lze také někdy narazit pod názvem Český školní program. Působnost zahájil v roce 2003 v rámci projektu MŠMT a výskyt šikany ve školách snižuje o 50 až 75 %.

Pro české rodiče je tento ve světě ojedinělý program velkou oporou. Nezbavuje je však jejich role, která je obtížná od samého počátku. Jestliže týrané dítě dlouho mlčí, nechce „bonzovat“, škola a další ochránci spravedlnosti často šikanu bagatelizují nebo zcela neodborně „řeší“, první úlohou rodiče je si problém všimnout. Podezření budí vícero projevů:

• dítě nemá žádné kamarády,
• je trvale zaražené, posmutnělé a depresivní,
• špatně usíná, má poruchy spánku,
• výrazně se zhoršuje jeho školní prospěch,
• před odchodem do školy ho bolí břicho nebo hlava,
• do a ze školy chodí oklikami,
• domů se vrací s poškozeným oblečením či školními pomůckami,
• často „ztrácí“ kapesné,
• domů přichází vyhladovělé,
• nedokáže vysvětlit svá zranění.

Co pak? Snažit se dezorientovanému dítěti co nejvíce přiblížit, získat jeho důvěru, tišit jeho strach a povzbuzovat, aby se svěřilo. Když se to podaří, je namístě, aby se rodič přesvědčil, že opravdu jde o šikanu, že ve zlém chování, jehož se spolužáci na dítěti dopouštějí, je záměrnost, opakování, samoúčelnost agrese a nepoměr sil.

Pak jsou na řadě praktické kroky. Pokud jde o školu, rodiče by se měli ujistit, že učitelé a školní psycholog nebudou věc od sebe odstrkovat, ale budou si počínat odborně. Dále věcně se školou spolupracovat. Když to nejde jinak, je dobré převést dítě na jinou školu. A po celou dobu ujišťovat dítě láskou a dávat mu najevo, že starost o jeho bezpečí je pro rodiče hlavní starostí. Opravdu to potřebuje.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna