V ne tak starém průzkumu vyšlo najevo, že polovina z nich by se o pomoc sice pokusila, ale s nemalými obavami. Celá třetina by se pak nepokusila o nic, paralyzována strachem z efektu, jejž nejlépe vystihuje okřídlená věta z jedné české filmové komedie: „Vy jste ho dorazil, vy vědátore.“ Pouhých 14 % jedinců z reprezentativního vzorku české populace si věří, že by zvládli poskytnout první pomoc bez problémů.

Z uvedeného je zjevné, že detailní znalosti konkrétních postupů první pomoci běžný laik jen tak nenabyde. A zjevně mu v tom nepomůže ani časté měnění zaměstnání, kdy s každou novou prací prochází vstupním testováním na dané téma.

Veškerá zdržení jsou zbytečná

Poezie znalostí o první pomoci však spočívá nejen v detailech, jak postupovat, když se přichomýtneme k události, v níž někdo z našich bližních přišel k závažné zdravotní úhoně, ale také v tom, co v takové situaci nedělat.

„Největší a častou chybou laiků při poskytování první pomoci je, že s ní otálejí, že jen zmateně pobíhají a nezačínají s resuscitací postižených, kteří jsou v bezvědomí,“ říká MUDr. Michaela Wichová, lékařka záchranky s více než dvacetiletou praxí, dnes praktická lékařka. Podle ní tato chyba často souvisí se skutečností, že mnoho lidí neví, že to úplně první, co mají na místě neštěstí udělat, je volat na číslo 155, nebo že když už někam volají, vytáčejí nejprve 112.

Sto dvanáctka je sice linka tísňového volání, ale propojuje všechny složky Integrovaného záchranného systému (IZS), operátor tedy stejně musí volajícího přepojit na zdravotnickou záchrannou službu na čísle 155. Také je zde riziko, že všichni operátoři IZS v daném krajovém centru jsou vytížení a systém automaticky přehodí tísňové volání do jiného kraje, což znamená další zdržení.

K odkladu pomoci ve chvílích, kdy se leckdy rozhoduje, zda zraněný přežije nebo ne, dochází však i tehdy, volá-li svědek nehody přímo na číslo zdravotnické záchranné služby. „Mnoho lidí považuje za poskytnutí první pomoci už jen to, že zvednou telefon a zavolají 155, protože se jim třeba dělá špatně, když vidí krev, a kolabují. Ti lidé by však měli zůstat na místě, opakovaně se stává, že někdo, kdo jede okolo dopravní nehody, pouze volá, ale nezastaví,“ doplňuje lékařka.

Podle ní „všechna uvedená zdržení jsou zbytečně ztracený čas, neboť na sto padesát pětce se vždy ozývají kvalifikované sestry, které velmi klidně a věcně laika instruují, co má v té které konkrétní situaci dělat“. Se zkušenou sestrou „na uchu“ lze podle dr. Wichové zvládnout například i takovou situaci, kdy zraněná babička říká: „To bude dobrý, to se zlepší,“ a přitom nemůže dýchat.

Šestero první pomoci

Právě skutečnost, že je k dispozici odborník, ještě než dorazí záchranka, zachraňuje nás, laiky, kteří ač jsou do nich zásady první pomoci klavírovány od dětství, stále si jejich gró ne a ne zapamatovat. Avšak jak vidno, absence znalostí není tak těžký hřích jako úprk ze situace, v níž je třeba někomu poskytnout první pomoc. Abychom na takovou eventualitu byli lépe připraveni, není od věci si hlavní zásady připomenout.

1. Získat přehled o situaci – je nutné zjistit, co přesně se stalo, jaká rizika v situaci hrozí, jaký je počet (zraněných i zachránců) a jak závažná jsou jejich poranění.
2. Záchranné službě na telefonním čísle 155 je důležité sdělit, co se stalo, kde se to stalo, kolik je postižených a jaká je povaha zranění.
3. Zajištění bezpečnosti – jestliže byla zranění způsobena něčím, co může být nadále hrozbou, je třeba tato další rizika eliminovat.
4. Zjistit rozsah postižení, v prvé řadě zjistit stav životních funkcí – vědomí a dýchání. Jestliže postižený na podněty nereaguje, pokračujeme kontrolou dechu. Pokud je to možné, přetočíme jej na záda a uvolníme dýchací cesty.
5. Začít neprodleně s první pomocí v závislosti na typu poranění a stavu zraněného. Je-li zraněný v bezvědomí, kdy nedýchá nebo dýchá omezeně (chrčí, lapá po dechu), je třeba zahájit kardiovaskulární resuscitaci. Umělé dýchání už dnes není nezbytnou podmínkou první pomoci. Budeme-li provádět pouze masáž srdce, dělejme ji nepřetržitě. Krvácení zastavíme stlačením přímo v ráně a pevným ovázáním, rána však nesmí být příliš zaškrcená.
6. U zraněného zůstáváme až do příjezdu záchranné služby, průběžně kontrolujeme jeho stav a poskytujeme další pomoc dle potřeby. Resuscitovat je třeba až do příjezdu záchranné služby, samozřejmě pokud postižený nezačne dýchat dříve.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna