Že si žena o něco říká a muž slyší a nabízí něco jiného a obráceně, je v partnerské komunikaci rozhodně častější než diskuse o koupi nového vozu a školním prospěchu dětí. Ještě před pár desítkami let nad tím naši předkové jen mávli rukou: „Ženy generace mé babičky se obvykle netrápily tím, jestli je jejich manželství osobnostně uspokojuje nebo ne,“ píše americká publicistka Pamela Druckermanová.

Manželé a manželky, druhové a družky, partneři a partnerky se tehdy potřebovali a protínali na jiném „levelu“ než dnes. Z vět „Von není žádnej Ajnštajn, v ničem, ale zase tolik nepije a výplatu přinese domů“, „Ta moje má svý mouchy, ale o hospodářství a děcka se postarat umí“, promlouvá svět, v němž se pocit bazální životní spokojenosti probouzel se zajištěním po čertech hmatatelnějších potřeb, než je hluboký duševní partnerský soulad.

Dnes se to však s porozuměním a na něm založeným vyhověním jeden druhému má podobně jako s klausovským vnímáním peněz – jde o ně až v první řadě. Není divu, že to při plnění takovéto vysoce náročné úlohy často drhne.

Jak muže spolehlivě dostat

„V neděli už se mi nechce makat na chalupě. Co si takhle někam vyjet i s dětmi, vymyslíš něco?“ Muž po téhle manželčině výzvě napne veškeré své mentální kapacity a výlet detailně naplánuje. Poté, co ho rodině naservíruje, uslyší, že nápad je to dobrý, načež následuje zhruba deset „ale“, která plán rozcupují. Po další výzvě, aby zkusil navrhnout něco, co by alespoň ta nejzávažnější „proti“ zohlednila, se však manžel kousne. Výlet tak musí zachránit svým plánem ona, přičemž on se z ponuré nálady dostane až při dobrém obědě v restauraci.

Podobně se chlap zasekává v mnoha dalších situacích. Například, když mu žena „kafrá“ do řízení auta, když mu při nějaké ryze mužské práci začne radit, když smete se stolu jeho plán na báječnou dovolenou, když oponuje jeho názorům na cokoli, o čem se on domnívá, že má dokonale přečtené a zanalyzované. „Co kdybychom zašli do psychologické poradny“ je takový ženin návrh na řešení déletrvající partnerské krize, kdy už může počítat s mužovou vyloženě vzteklou reakcí. A vztek tichý a do nitra obrácený spolehlivě žena v muži vybudí, dotkne-li se jeho schopnosti vydělávat peníze. Nemusí to nijak bezprostředně „rozpatlávat“, postačí, když budou pravidelně navštěvovat movitější známé a u nich detailně rozebírat výhody a přednosti luxusu od bydlení po vyložené serepetičky, jaké si nemohou dovolit.

Zakopaný pes takovýchto situací je v jejich „jiném čtení“. Při plánování výletu je žena přesvědčena, že říká: „Důvody, proč musíme jet jinam, přece vidíš stejně jako já a v plánování výletů jsi dobrý, proto tě prosím o jinou variantu.“ Muž však slyší: „Jsi trdlo, nikdy nedokážeš rovnou vybrat optimální cíl, vždycky ti musím napovídat, než se k něčemu dohrabeš.“ Při návrhu zajít k psychologovi jí běží hlavou: „I když ti toho dost vyčítám, chci nám jenom pomoct.“ Jemu ale naskakuje: „Zase chce všechno shodit na mě, jenom já jsem vždycky ten špatnej a potřebuje magorologa, aby jí na to dal štempl.“ A když jde o příjmy? Ona chce říci: „Chtěla jsem jenom, aby ses zamyslel, jestli by sis třeba nezvýšil úvazek. Chci tak pomoct nám i tobě.“ On slyší: „Jsi nemožný. Podnikání se bojíš jako čert kříže a neumíš si ani najít slušné místo, ani si říct o větší peníze.“               

Jak ženu spolehlivě neuklidnit

Situace, kdy aktivitu přebírá a pomocnou ruku podává muž, mají jiný průběh, ale velmi podobné vyústění. Například, když se žena při návratu z práce ještě ani nestačila přezout, ale už je jasné, že z uváznutí v proudu její řeči muž, dívající se právě na fotbal, hned tak neunikne. Po větě „Já se z něj zblázním“ je jasná další věc – monolog bude o jejím šéfovi. Nebo také o čemkoli jiném, z čeho se lze zbláznit a co život ženy zaplňuje měrou vrchovatou.

Nejobvyklejší mužská reakce je, že poté, co už ten příval nemůže vydržet, začne chlap vymýšlet strategii, jak její problémy vyřešit, a vyjmenovávat chyby, jež na tu kterou neblahou situaci zadělaly. Když po chvíli žena začne popotahovat, nechápe proč. Její vysvětlení ho dokonale uzemní: „Mně tvoje recepty ani lekce absolutně nezajímají! Já potřebuju, jenom abys mě objal a řekl mi, že mě máš rád!“

Následující situace je přímo archetypální. V domácnosti začíná být občas větší dusno než obvykle. Muž sice plní úkoly jako jindy a jak má se ženou zavedeno, ale ta mu zničehonic začíná vytýkat z jeho pohledu drobnosti, kterých si dříve nevšímala. A neustává, ani když se on zjevně snaží o zlepšení. Když se jí zeptá, co se děje, zase se vozí jen po nějakých margináliích, což se pravidelně opakuje. Pokud muž rezignovaně mávne rukou a řekne si, že „všude je něco“, může se po letech nejspíš v hádce dozvědět, že se po něm chtělo něco, o čem nikdy předtím nepadla řeč.

Může to být cokoli: aby se jezdilo více k moři a méně na chatu, aby se více věnoval dětem a méně práci, aby se společný volný čas trávil nejen na jeho, ale také na její způsob, aby nedělal kariéru sám, ale činy i slovem podpořil její ambici vyšvihnout se pracovně výš. To poslední ve filmu Báječná léta pod psa skvěle ztvárnil Ondřej Vetchý s Libuší Šafránkovou: „Tak řekni, co děláš, co jsi dělala… No nestačím se divit, to dělám. A co jsem dělala? No děti jsem dělala. Nedělala jsem jazyky. Kdybych dělala jazyky, neseděla bych tady jako kráva.“            

„Ty ženský jsou fakt úplně jiný“

Třebaže se dnešek nese v duchu naprosté rovnosti pohlaví a střídání v minulosti nezaměnitelných genderových rolí, není radno pravdu vyslovenou basistou Jerrym alias basistkou Daphne ve snímku Někdo to rád horké podceňovat. Natož snažit se ji ze života úplně vymazat. Je určitě možné, aby muž vařil, uklízel, nakupoval, dokonce zůstal doma s malými dětmi, zatímco žena bude vydělávat, ale není možné vyhnat z mužských a ženských hlav všechno, co do nich vložila evoluce a dějiny.

„Tzv. mužský mozek především analyzuje svět, vytváří systémy a abstrahuje z nich pravidla, podle nichž systémy fungují,“ píše britský psychopatolog Simon Baron-Cohen. S tím se pojí takřka celými dosavadními dějinami posilovaný sklon neprojevovat slabost a být neustále ve střehu. A jak padlo na začátku, ještě historicky včera, kdy takřka veškeré chlapovy síly odčerpávala velmi tvrdá povinnost uživit a celkově hmotně zajistit rodinu, s takovou výbavou bohatě vystačil. Jestliže s ní dnes nevystačí, neznamená to, že o svou vnitřní výbavu nezakopává.

Co to znamená pro situace s výlety, řízením či oponováním názorů z první kapitoly? Muži v nich reagují, jak reagují, proto, že doslova „geneticky“ nesnášejí, když se mýlí. Ba co víc: „Nesnášejí, když jim někdo řekne, že se mýlí. Nesnášejí dokonce ani podezření, že by se mohli mýlit,“ píše americká párová terapeutka Barbara de Angelis. Podle ní věci typu výzva k návštěvě psychologa pro chlapa znamená, „jako by připustil, že něco dělá špatně, a je tudíž neschopný“. Protože „muži své sebevědomí ztotožňují s tím, co dokáží“, trvale pociťují, „že by si za každých okolností měli umět poradit“, takže radu či snahu jim pomoci si vykládají „jako náznak pochybností o jejich konání, a tudíž nedůvěru“.

Ženy zrazuje zase jejich přírodní a historické dědictví, spočívající dle de Angelis ve schopnosti „vyjadřovat city, být intimní, vychovávat a milovat“. Jsou tak „nastaveny“ na neustálé vylepšování svého životního prostoru; mýlit se jim nevadí, ochotně přijmou radu, aby se zlepšily. Muže ovšem do tohoto programu zařazují automaticky, takže i když se brání a vzteká, bude dál opravován a vylepšován, ať chce nebo nechce, ať to přežije nebo náporu podlehne.

Jde to nezřídka až do takových dimenzí, že žena „toho svého“ tu mateřsky opečovává, tu jako přísná matka formuje. Jindy se ho snaží za cenu sebepotlačení postrčit v jeho seberealizaci nebo láskou zachránit před pádem, aby se stal, jakým ho chce mít. A když se do vztahu příliš ponoří, raději neříká, co chce a co ji trápí, a očekává, že na to „přece musí přijít sám“.     

Mozek a dialog 

Když Baron-Cohen rozebírá maskulinní a femininní centrum myšlení, zdůrazňuje, že „mužský“ a „ženský“ mozek není stoprocentně svázán s pohlavím, jsou to principy. Žen, u nichž nad citovostí dominuje abstrakce, a mužů, kteří jsou emotivní a nepříliš exaktní, běhá po světě hodně. Avšak každý, bez ohledu na to, jak to má v hlavě namíchané, pokud chce žít v trvalém fungujícím vztahu, srazí se s „partnerským zadáním“ jednadvacátého století.

Sociolog Tomáš Katrňák je formuluje takto: „Hlavním dnešním partnerským tmelem není budování a udržování hmotného zázemí, ale láska, vztah samotný, což je obrovsky těžké. Lásku rozežere čas, únava, stárnutí, vnější lákavé podněty, které na majetek nijak nepůsobí.“

Co tedy mají muži a ženy k dispozici proti „rozežírání“? Vhled do toho druhého, lépe řečeno soustavný pokus o něj. Jsou-li nuceni a schopni celoživotně se vzdělávat a zdokonalovat ve své profesi, nic jim nebrání, aby tutéž strategii aplikovali i v nejintimnějším soukromí. Jak? Odrazit se mohou od vzájemného „směňování zboží“ obsaženého v „mužském“ a „ženském“ mozku. 

Ženě se tak dostane především konkrétnosti, kdy sklon mluvit o ničem bez ohledu na téma a směr diskuse si nechá pro kamarádky. Bude-li si chtít s partnerem promluvit o něčem důležitém, co ji opravdu trápí, naservíruje mu to po mužsku – vysvětlí, co chce probrat, co hodlá vyřešit a co očekává. Na řešení mu dá čas, aby si mohl problém vnitřně osahat. To vše nejen při rozhovorech typu „kam pojedeme letos na dovolenou“, ale i tehdy, když přijdou na přetřes city a pocity. Prospěšně mužsky se zachová žena i tehdy, když dá chlapovi jasnou zprávu, že dnes nechce nic řešit a chce se jen vypovídat.

Muž se v takto strukturovaných dialozích může zbavit tísně, že se po něm okamžitě chce řešení, přičemž nezná pravidla hry. Uklidnění mu časem umožní docenit váhu a dopady ženiných citů a pocitů i nutnost ventilovat je. Postupně přestane skrývat a popírat ty své, což v něm otevře potenci svým emocím lépe rozumět, a tím pochopit, kdy kvůli nim ve vztahu i v životě tratí a kdy získává. Pochopí také, že zisky a ztráty v jeho životě nevyvěrají jen z toho, že něco ryze praktického „nedává“, že i emoce jsou praxe.

Vzájemná životní směna se tak dostane na vyšší úroveň. Žena v jejím rámci najde pro své emoce jízdní řád, muž širší smysl pro svou potřebu vyhrávat. On jí bude dávat jasně najevo, že vítězí nejen proto, že je to třeba, ale i proto, že má někoho rád. Ona bude oceňovat jeho proměnu a výkony. Oba se tak vydají na cestu, která nemůže mít takový konec, jaký vylíčila jedna klientka Barbary de Angelis: „Vím, jak své společnosti vydělat tisíce dolarů, bez problémů bych mohla vést vlastní firmu, ale nevím, jak vyjít s mužem!“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna