Těžko dnes najít rodiče, kteří by ignorovali fakt, že z výchovy dětí se díky pokroku stala expertní záležitost. Pilně studují příručky a probírají přístupy a metody s přáteli, načež se vychovává hrou, asertivně, křesťansky, nevýchovou či v duchu kamevédy, zaměřené na výchovu super úspěšného jedince, často sportovního šampiona. Ve výhradně kladné výsledky svého úsilí pak rodiče věří i tehdy, upadne-li jejich vztah do šňůry manželských tonutí a ztroskotání.

Bohužel teprve u psychologa, psychiatra či párového terapeuta mnohým z nich dojde, že výchovu a partnerské soužití nelze oddělit. Sami na sobě si totiž s pomocí odborníka ověřují, že budoucnost dítěte více než všechno, co se do něj napřímo snaží vtloukat, ovlivňuje to, jak spolu žijí a nakolik spolu vycházejí nebo nevycházejí. Proč se o takové vousaté pravdě rozepisovat? Protože rodičů majících o ní jakous takous povědomost rozhodně nepřibývá.

Nechci žít jako rodiče, jenže…

Zmíněná pravda je nejvíce doma v banálních příhodách, jež po čase končí nějakým nebanálním vyústěním. Jednu takovou uvádí známý psychiatr a psychoterapeut prof. Ján Praško ve své publikaci Asertivita v partnerství. Další řádky jsou koncentrovanou verzí jak příhody, tak příběhu Petra a Lenky.

Jednoho odpoledne Petr bez předchozího varování manželce zavolal, že k nim pozval dva své známé na večeři. Lenka ho ujistila, že jí to nevadí, ač se styděla, že nemá uklizeno, a měla vztek. Když během večera jeden z kamarádů zmínil, že jeho žena by takovou přepadovku striktně odmítla, Lenka s úsměvem odvětila, že je ráda, ačkoli se v duchu cítila ponížená a vyčítala si, že je všem jen pro smích. Po odchodu kamarádů se Petr vychloubal, jak je v práci oblíbený a jak to umí s lidmi, přičemž manželce bylo do breku, ale nic neřekla. V noci jej probudil její pláč, načež mu dlouho vyčítala všemožná provinění z minulosti, ale o samotném večeru nepadlo ani slovo.

U psychoterapeuta začali tím, co si o problému myslí. Lenka: „Je strašně necitlivý … vše doma bere jako samozřejmost … někdy se cítím jako služka. Ale když se pokusím někdy říci ne, strašně se naštve, nemluví se mnou a to já nevydržím … ode mě chce jenom obdiv.“ Petr: „ Je strašně nevyrovnaná … když se jí zeptám, co chce dělat, tak neví. Když to rozhodnu, je s tím vždy nespokojená … stále mi něco vyčítá. Vždy však až potom, co s něčím souhlasí. Kdyby hned řekla, že něco nechce, bylo by to lepší … asi jí nerozumím, ale ona sama sobě taky nerozumí.“

Během následujících četných sezení vyplouvá na povrch pozadí reakcí a chování obou manželů. Lenka vyrůstala v rodině s despotickým otcem a velmi nejistou, rozhodnutím se vyhýbající matkou, která také kvůli tomu rezignovala na vlastní kariéru a zůstala doma. Otec, především na práci orientovaný ředitel gymnázia, se k dceři choval velmi odměřeně, nikdy ji nechválil, ač měla vždy dobré známky a vystudovala. Lenka však pracuje jen na poloviční úvazek, celého se bojí, že by ho nezvládla. Přiznává, že se často chová jako její matka. Ve vnitřním dialogu s ní říká: „Podobně jako ty chci spíše po dětech, aby se vciťovaly do mě, než abych se vcítila do nich. Když to zjistím, mám na sebe vztek.“ Manžela si vybrala, protože „byl tak impozantní, sebejistý, věděl, co chce … moc mi dělalo dobře, že takový kluk o mě stojí“. Jak nakonec zdůrazňuje: „Nikdy jsem nechtěla vztah, jako měli naši. Ale ten náš se mu strašně podobá.“

Petrovu rodinu hmotně držel nad vodou nesmírně pracovitý otec, ovšem navrch v ní měla matka. Tato nepraktická bytost, která ani doma, ani kariérně nehla prstem, žila láskou k umění a syna soustavně indoktrinovala představami, že to určitě dotáhne hodně daleko. Otce ponižovala, což si vyléval na synovi neustálými poznámkami, že nemá chlapské zájmy a je neschopný a nespolehlivý. Výsledkem je, že Petr dnes pracuje prakticky pořád, vše vnímá jako úkol, touží po výjimečnosti a po tom, aby jej jako výjimečného vnímala i Lenka. Proč si právě ji vybral? „Měl jsem vedle ní pocit, že jsem konečně muž.“ Zároveň připouští, že ho nikdy nenapadlo, jak to v jeho rodině bylo „podobné, jako je to mezi námi“.

Mezi oběma však funguje ještě něco. „Miluju ji. V mnohém je pro mě měřítkem věcí … je velmi lidská k druhým. Velmi pěkně se chová k dětem,“ svěřuje psychoterapeutovi hned na počátku párové terapie Petr. Zato Lenka je nějakou dobu výrazně ukřivděná, partnera jen obviňuje, dokonce neváhá říci, že s ním už dál žít nechce. Teprve po nějakém čase dokáže přiznat, že přes všechno, co se mezi nimi za léta soužití nahromadilo, stále oceňuje jeho spolehlivost, vytrvalost, odvahu, mužnost, také ochotu pochopit druhého a pomoci mu.

Jde to, ale dře to

To nejdůležitější na vztahu obou manželů je tedy láska a úcta. To, co jim brání projevovat ony bazální city také v banálních každodenních situacích, není nedostatek lásky a úcty, ale zátěž minulosti. A právě od toho se pak odvíjí více než rok trvající terapie obou partnerů a narovnávání jejich vztahu. V jejím rámci odborník vede partnery tak, aby si sami ujasnili, „které potřeby, nenaplněné rodiči, nárokují na svém partnerovi. Uvědomují si, že jde v zásadě o podobné potřeby a že to, co sami požadují, vlastně partnerovi nedávají“.

Lence otec nikdy neprojevil pozornost, lásku a uznání, proto má nadměrnou potřebu dostávat to vše od Petra. Jinak se cítí nemilovaná, neschopná a neoceněná. Od matky jí vždy chyběla podpora, zastání a pochvala. Jejich minimální příděl od manžela ji zraňuje, takže se cítí na všechno sama a ztracená.

Petrovi chybělo od matky konkrétní ocenění, vcítění a pozornost, proto si o ně svým chlubením říká Lence. U otce marně prahnul po pochvale a uznání, že je schopný, takže když se mu jich nedostává od manželky, cítí hořkost, nedoceňuje v běžných situacích ani ji a je zbytečně přísný na děti. Partneři jsou při terapii také vedeni k hledání pozitivní výměny, aby si ujasnili, co všechno se jim na druhém líbí a čeho všeho si na něm váží.

Následuje nácvik komunikačních dovedností, jejichž prostřednictvím by mělo dojít ke kýženému zlepšení vztahu. Nejlepším důkazem, že ji partneři zvládli, je optimální přerozdělení jejich podílu na domácích pracích, na péči o děti, na organizaci volného času. Součástí takové nové „manželské smlouvy“ je i dohoda, jak to bude dál s jejich zaměstnáním. Je zde jediná potíž – zvládnutí komunikačních dovedností patří k nejtěžším částem párové terapie. 

Partneři se učí, aby v dialozích obsahujících zárodky sporů a výčitek „šlo vždy o popis konkrétního chování v konkrétní situaci, nikoli o obecná tvrzení“. Aby žena tížená domácími povinnostmi namísto nejasného „Mohl bys taky doma někdy pomoct“ beze stopy ironie řekla: „Víš, byla bych ráda, kdybys mi doma pomohl. Třeba s nákupy nebo nádobím.“ Aby muž opozdivší se ženě namísto připisování úmyslu „Ty chodíš schválně pozdě, snažíš se mě vytočit“ nabídl pouze informaci: „Nezlob se, ale štve mě, že jsem na tebe musel půl hodiny čekat.“

Popisem všech dalších sdělovacích zlozvyků, jako je neupřímnost, sdělování pocitů oklikou, přehánění, značkování  jako „Jsi sobec, hysterka, buran“, zevšeobecňování, překrucování, úniku od tématu, přepalování emocí, by se dala zaplnit kniha. Totéž platí pro zlozvyky při naslouchání: čtení myšlenek, přerušování a skákání do řeči, bezdůvodné urážení a nereagování na sdělení. O nácviku komunikačních dovedností jako celku lze říci jediné – je mnohem těžší než vyjasňování potřeb partnerů. Proč?   

Jít na problémy od lesa, tedy od softwaru

Odpověď je stejná jako na otázku, proč čím dál více manželských párů nezvládá zlepšit své vztahy sami, ale jen s pomocí odborníka; proč je tak těžké jeden druhého pochopit, vždy se dohodnout a být tolerantní. Proč staleté pravdy „Kdo miluje, vycítí, co druhý potřebuje“, „Láska vyřeší všechny problémy“, „Vztah je buď skvělý, nebo špatný, nic mezi“, „Když je problém, nemá mě ten druhý rád“, „Opravdový vztah vyžaduje naprostou upřímnost“, „Konflikt má vždy jednoho viníka“ jsou čiročirá mytologie.   

Důvod je ten, že do každé životní i partnerské situace vstupuje člověk vždy celý. Se všemi zážitky z dětství, minulými úspěchy i karamboly, talenty v něčem, dřevákovstvím v jiném, s vírou v něco a bagatelizováním něčeho jiného, se sebedůvěrou v jedněch situacích a mindráky v jiných. To vše a mnoho jiného určuje postoj člověka k sobě samému a jeho mentální schémata, od nichž se odvíjejí myšlenky, které mu v situacích „manželského juda“ naskakují automaticky. Právě jejich automatičnost, ač jde o pouhé domněnky a nikoli pravdy, vede k vnitřnímu nebo otevřenému konfliktu. Znamená to jediné – náš život z největší části řídí náš celoživotně budovaný a celoživotně aktualizovaný psychický software. To, čemu tak hrdě říkáme rozum, je většinou jen racionalizací, tedy myšlenkami potvrzujícími vnitřní nastavení.   

Rolí psychoterapeuta je pomoci klientovi jeho software od „operačního systému“ až po jím generované automatické myšlenky rozpoznávat, lépe rozumět svým emocím i s jejich pozadím a testovat emoce i myšlenky. A také jej dále zlepšovat a aktualizovat. Nepomáhá klientovi jeho vnitřní svět vytěsňovat, ale naopak přiblížit si jej a na základě toho přerámovávat, osvojovat si pohled na problémy z jiného úhlu. Jde vlastně o řízený boj s vlastním softwarem.

A jak vypadá vítězství? Bylo už naznačeno. Mužský si pak například o té své neřekne „Všechno kontroluje, semetrika“, ale „Je pořádná a zodpovědná“. A ženská? Už jí přestane naskakovat „Je děsně líný“, a začne si říkat: „V lecčem dělá míň, než bych chtěla, ale v podstatě je pracovitý.“ Jde o asertivní komunikaci, která je opakem komunikace útočící či bránící se druhému a připisující mu, co si myslím já a ne on.

„Asertivitu chápeme jako přímé, poctivé, přiměřené a citlivé vyjadřování vlastních citů, dojmů, potřeb a postojů s tím, že je zachovávána úcta k partnerovi i k sobě. Pokud přitom dokážeme být laskaví a přátelští, tím lépe. Nejedná se totiž o žádnou výhru, natož o poražení partnera. Cílem je naopak dlouhodobá, nejlépe celoživotní spolupráce. Nejde totiž jen o slovní vyjadřování, ale i o celkový pohled na sebe a na partnera, o způsob myšlení a hodnotový systém…,“ píše prof. Praško.  

Jedině takové vítězství partnerům zaručuje, že si jejich původní základní nastavení nevědomě nezabudují do hlavy také jejich dětí. A že jako rodina povedou kvalitní život, v němž budou šťastní a budou zároveň obohacovat jeden druhého.

Po světě samozřejmě pobíhají i jedinci, kteří manželské karamboly zvládli sami, ku prospěchu svému i svých dětí. Avšak co zástupy rozvedených, znovu sezdaných, opuštěných a v neuspokojivém vztahu žijících manželů a partnerů? Nechtějí-li vyhledat obornou pomoc ať už v podobě terapeuta nebo chytré knihy, mají už jen jednu možnost. Mohou se mezi sebou utěšovat pomocí slavné věty jednoho bývalého politika, který se rozvedl už dvakrát: „Kdo z vás to má?“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna