Světem už dlouho obchází strašidlo tabáku. Kuřáci si s pocitem svobody zapálí už jen doma. V práci se krčí ve vyhrazených odlehlých koutech, nebo jsou dokonce vyhnáni mimo budovu. Byli vykázáni z restaurací a hospod, jež kdysi bývaly jejich rájem. S každou zapálenou cigaretou se musí dívat na odstrašující obrázky a nápisy na krabičce, v médiích jsou bombardování statistikami.

Informace, že smrt na rakovinu plic, jícnu, hrtanu, slinivky, ledvin a močového měchýře, riziko infarktu, mrtvice, chronické obstrukční plicní nemoci, zhoršení diabetu, revmatoidní artritidy a Bürgerovy choroby hrozí daleko více kuřákovi než nekuřákovi, se na ně hrnou ze všech stran. Stejnou měrou jako varováními jsou zásobováni nabídkami pomoci, od zaručených návodů, jak přestat, přes e-cigarety a nikotinové náplasti až po odvykání pod dohledem odborníka v centrech pro závislost na tabáku.

Na tom všem je nejzajímavější výsledek – ačkoli skoncování s tabákem zvažuje většina kuřáků, těch, co kouřit přestanou a už nikdy znovu nezačnou, je dle statistik pouhopouhých 17 %. A mezi nimi převažují ti, kdo si pomohli sami. Jinými slovy, nepotřebovali žádný návod, šidítko nebo pomoc odborníka, přičemž strach ze zdravotních následků sehrál v jejich motivaci jen okrajovou roli.

Cigareta je vstupenka do života a tlumič jeho tlaků

Zárodek jejich úspěchu je možné začít stopovat už od důvodů, proč se s kouřením začíná. Nejelegantněji je vystihuje více než půlstoletí stará povídka Šimka a Grossmana Jak jsem se učil kouřit: „Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. … cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít.“ Řečeno už bez humoru, touha po jednom z nejvzácnějších duševních statků, sebejisté a dospělé identitě, se rodí a zároveň nejpalčivěji svírá v pubertě, proto se kuřák jen málokdy rodí před ní a téměř nikdy dlouho po ní. Tím, co mu cigaretu doslova vrazí do úst, je zaskočení náhle zrozenou, permanentně svírající potřebou zbavit se svých strachů i nejistot a stát se osobností.

O její síle nejvíce vypovídají muka, jimž je adolescent s prvními cigaretami vystaven a která je odhodlán přestát. K tomu opět Š + G: „Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. … bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasem modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť.“

Každý kuřák si při těchto větách živě vybaví fyzický doprovod svých prvních vykouřených cigaret: nesnesitelně odpornou a štiplavou chuť tabáku, intenzivní žaludeční nevolnost s nucením na zvracení, motolici, malátnost, potíže s dýcháním. Také si určitě pamatuje, že ani rady kamarádů zkušených kuřáků „nejdřív se trochu najez, dávej si malý šluky, vole, radši se posaď“ tuhle torturu nijak výrazně nemírnily. Přesto se pokračovalo až do vítězného konce už labužnicky vychutnávaných cigaret, neboť odměna za přetrpění muk a přivyknutí tabáku stála za to.

Kouzlo onoho benefitu je silné, mnohostranné a dlouhodobé. Už jen přijetí do party, pro jejíž členy je zvládnuté kouření důkazem schopnosti a ochoty jít i do dalších rizik, jimiž si teenager zkouší síly a vydobývá vrstevnickou prestiž, je pro něj výhra. Cigaretka mu pomáhá odbourávat bariéry při sbližování s opačným pohlavím. Když je nervózní, protože se blíží nutnost podat nějaký výkon, povzbuzuje se cigaretou, po jeho zvládnutí, ale i nezvládnutí se jí uklidňuje.

Totéž si pak kuřák automaticky přenáší do dospělosti. S cigaretou do jedněch partiček a přátelství zapadá, od jiných mu pomáhá se distancovat. S ní se mu lépe „prodávají“ jeho přednosti a tlumí handicapy. S doprovodem cigarety si namlouvá partnera, zvládá výšiny i propady života s ním, rozhoduje se pro sňatek i rozvod. Vdechování vonného dýmu ho povzbuzuje při eustresu, když musí řešit obtížná pracovní zadání, ulevuje mu při distresu, když se mu dlouhodobě nedaří. S cigaretou zvyšuje svůj pracovní tah na bránu i zahání pachuť nezaměstnanosti. Dopracovává se s ní veškerých úspěchů i tlumí psychický dopad karambolů všeho druhu. S touhle věrnou družkou relaxuje a odpoutává se od tlaku běžných starostí. A s každou další zapálenou cigaretou se kuřák pocitově propojuje se vším, co posiluje, podpírá i omlouvá jeho identitu.

Od slasti přes závislost k deziluzi

Jestliže odměnou za kouření je naolejování životních třecích ploch, daní je riziko vzniku tabákové závislosti. Š + G ji vtělili do postavy propadlíka Janeby alias Nikotina, jenž kouření „ovládal se zručností majitelů opiových doupat … vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně“. Při výuce „šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu“.

Každý správný kuřák rád pohovoří o tom, co ho k cigaretě poutá a proč ji vyhledává – o chuti, vůni a síle tabáku, díky nimž preferuje svou značku, o vnikání kouře do plic a takto vyvolaném příjemném pocitu „nárazu“ v dýchacím orgánu, o laskání se s dýmem při vyfukování. Vůbec z jeho úst nemusí zaznít zmínka o nikotinu, byť o jeho existenci samozřejmě ví. Jenže právě ten je v kuřácké satisfakci faktorem určujícím, zatímco vjemy jsou jen doprovodné.

Nikotin je jedovatý alkaloid, který se uvolňuje do kouře, po jehož vdechnutí se z plicních sklípků vstřebává do krve, načež se během zhruba deseti sekund dostává do mozku. Je to právě přítomnost nikotinu v mozku, co vyvolává v kuřákovi slastné, vyhledávané a situačně doprovázené pocity uvolnění, povzbuzení, či dokonce až jakéhosi povznesení. A je to pokles hladiny nikotinu v krvi – po půlhodině na polovinu a po hodině na čtvrtinu –, co vyvolává chuť si znovu zapálit.

Ze směsi tvořené intenzitou kuřáckého požitku, silou i strukturou potřeby pomáhat si tabákem při řešení života a vrozenou fyzickou mírou náchylnosti k závislostem se rodí typ tabakisty. Takový kuřák sváteční či sociální je v pohodě. Není na nikotinu závislý, cigaretu bere jako zábavu do společnosti, většinou k alkoholu, a pak si zase třeba i celé týdny nezapálí. Takto nejeden dokáže přísun nikotinu držet pod kontrolou i desítky let.

Jenže nikotin je vysoce návyková látka a větší část těch, kdo si s ním začnou, se dříve či později dostane do fáze menší či větší závislosti. Nemusí z nich být takoví náruživci, jako byl herec Vladimír Menšík, jenž přes své plíce dokázal prohnat i přes osmdesát cigaret denně, nebo jako je jeho kolega Jiří Bartoška, který takřka nepotřebuje zapalovač, protože si odpaluje jednu od druhé. Už při spotřebě dvacítky denně se cigareta pevně navazuje na denní režim, kdy bez první se kuřák ani po ránu nevyprázdní a bez poslední není s to v klidu ulehnout do postele. Jde-li spotřeba ještě výš, jakékoli pozastavení přísunu nikotinu způsobuje, že „jsme podráždění a hůř se koncentrujeme. Máme stavy úzkosti, někdy až deprese. Někdy dokonce trpíme nespavostí a bušením srdce“.

Tyto konce, jak je popisuje polepšený kuřák, mentor a motivační kouč Ivo Toman v knize Absťák, jsou však ve skutečnosti začátek. Už průměrnému kuřákovi se tabák po nějakém čase začne významně plést do života. Zvláště v pokročilejším věku se dostavuje dýchavičnost. Pak stačí na několikrát zdolávané schodiště, neúspěšné dobíhání tramvaje nebo pěší výlet v kopcovitějším terénu, kde zbytek výletníků musí na kuřáka čekat, takže mu dojde, že jeho pocity fyzické trosky se nebezpečně blíží pravdě.

Mohou se také začít zhoršovat příznaky některé z chorob typických pro vyšší věk, nemluvě o dopadech cigaretami drcené fyzické kondice na rekreační sport. Gurmánovi začnou vadit tabákem permanentně ucpané chuťové buňky a menší požitek z jídla. Ani objevení se pravidelného silného kašle s vysokou produkcí různobarevného hlenu není nic extra. Ve fázi, kdy funkce tabáku jako životního lubrikantu začíná haprovat, myšlenka na skoncování se závislostí začne přinejmenším prolétávat hlavou takřka každému kuřákovi.

O vnitřním souboji kuřáka s nekuřákem

Ovšem odhodlá-li se k její realizaci, každé ráno jej pak hodinu až dvě trýzní strašná a po zaplnění řvoucí prázdnota v plicích, nejintenzivněji po ranní kávě. Výjimkou nejsou zrakové halucinace, kdy se po příchodu do práce a usednutí ke stolu stěna naproti očím rozvlní. Během dne sice oboje lehce odeznívá, když je střídá jen občasné hučení v hlavě, ovšem večer opět vše udeří, často podpořené silnou chutí na alkohol. Po průměrně dvou až čtyřech měsících tortury je však její oběť z pomyslných mučidel jakoby mávnutím kouzelného proutku sundána, neboť od jednoho krásného rána se ataky abstinenčních příznaků přestanou dostavovat. Jde o jasný signál, že organismus si od nikotinu odvykl.

Jenže spousta k abstinenci odhodlaných bojovníků až do signálu nevydrží, uhne z cesty a upadne zpět do závislosti. Mnoho dalších sice vydrží a už dlouho nekouří, když přijde nějaký náhlý životní náraz či velký déletrvající stres a jedna jediná cigareta jim opět propojí tabakismus s identitou. U jiných vstoupí do hry náhoda: „Rozhodl jsem se přestat. Za měsíc jsem podlehl a lítal v tom znovu. Pak jsem vydržel osm měsíců a kamarád mi v práci nabídl jednu. Nejdřív jsem nechtěl, pak jsem si řekl, že jedna mi nic neudělá. Udělala! Večer jsem už měl koupené dvě krabky,“ říká v Tomanově knize jeden z nich.

Mají-li všichni zmínění smysl pro humor, mohou si se spisovatelem Markem Twainem říkat, že „přestat kouřit dokáže každý blbec, já sám jsem to dokázal nejmíň tisíckrát“. Humor naopak většinou dojde uspěvším polepšeným kuřákům, u nichž však jednu závislost vystřídala druhá a oni začnou „ujíždět“ na něčem jiném – nejčastěji na jídle nebo alkoholu. Odvykání je zkrátka menší či větší peklo.

Problém všech na tabáku závislých je, na co navázat vítězný pokus přestat kouřit. „Asi čtyři dny jsem nekouřil, protože jsem byl nemocný,“ říká další z Tomanem citovaných polepšenců. Mnozí se takto k nekouření odrazili, protože silná chřipka či angína absťáky přebíjí, a tak vypíná. Jenže za pár dní se tělo vzpamatuje a ony opět naskočí, takže další dny bez cigaret je nutno podepřít silnou vůlí a motivací. Jak se nejen v Absťáku, ale i v reálu ukazuje, muži často vydrží díky slibu danému blízkým, ženy kvůli otěhotnění.

Jak se v kuřákovi rodí nekuřák

Že cesta ke spolehlivému úniku ze závislosti na tabáku vede přes rozhodnutí, vůli a motivaci, je jasné každému. Ovšem zdaleka ne každý tuší, že s motivací je to trochu složitější. Nabuzení chlapským slibem a láskou k dítěti dle Iva Tomana funguje proto, že obsahuje „nadcíl“, posun jinam, „že je to součást něčeho většího než jen pokus přestat kouřit“. Samotné stopnutí tabakismu jako motiv příliš nefunguje, zatímco „nadcíl je také o tom, že přestat kouřit je jen prostředek nebo menší cíl vedoucí k většímu cíli“.

S vyšším cílem se tento text vrací na začátek, k popisu, jak se cigareta stává součástí formování dospívající a dospělé identity. „Už jednou jsme přece svou identitu cigaretami změnili,“ píše Toman. A jestliže mne cigárko zdobí jako fachmana, vedoucího, člověka v určitém postavení a na určitém stupni společenského žebříčku, „frajera v čemkoli“, určitě nejde o konečný výčet, co všechno jsem a mohu být. Takže změna je opět možná za splnění podmínky, že posun v identitě neboli sebepojetí, v tom, jak sami sebe vnímáme, bude „lepší než abstinující narkoman“.

Už zde padlo, že mnohý kuřák je také pacient, jehož chorobu zlozvyk zhoršuje. Toto sebevnímání nadcíl v podobě zlepšení zdraví sice obsahuje, přesto většinou motivuje jen velmi omezeně. Od cigarety dokáže nadobro odpoutat po infarktu, po mrtvici, nikoli po lehkém zvýšení glykémie či krevního tlaku. Je v lidské povaze reagovat, jen když je s člověkem opravdu zle, a nic neudělat a dál pokračovat v zajetých kolejích, když je nebezpečí skryté v jízdě po nich jen potenciální. Naopak jednou z nejlepších motivačních identit je „sportovec“, byť samozřejmě nefunguje automaticky. Například česká hokejová ikona Ivan Hlinka hulil jako satan, přičemž rozhodně nebyl a není sám, kuřáci jsou i mezi maratonci.

Důvod, proč „sportovec“ hladčeji než jiná sebepojetí vymazává z hlavy „pracovně, životně a společensky úspěšného kuřáka“, spočívá mimo jiné v tom, že obsahuje ideově jasné a čisté pozadí. Každý identitní posun – ať oprašuje průběhem života potlačený rys sebepojetí nebo se snaží instalovat nový – totiž vyžaduje dlouhotrvající myšlenkovou práci. „Pamatujme na to, že myšlenky se dají změnit jediným způsobem – jinými myšlenkami, nikoli vůlí,“ píše Toman. Vnitřní duševní rachotu může probudit bezděčný popud nebo k ní člověka může přivést odborník, vždy je však podmínkou její úspěšnosti soustavnost.

Jak konkrétně mohou práce na duševní plantáži vypadat? Na začátku je rozhodnutí a vůli doprovázející soustředění na „sportovce“ ve vlastním sebeobrazu. Koncentrace automaticky probouzí a udržuje představy typu „jsem silný a zdravý člověk“. Naskočí-li v mozku chuť si zapálit, ve vteřině ji podpoří zrádná představa „i tak mohu zůstat silný a zdravý“. Nejúčinněji ji zahání vybavování vzpomínek na vše, co se s člověkem dělo a co dělal, když ještě byl „silný a zdravý, ovšem také silný kuřák“.

Chci si zase vychutnávat absťáky při dlouhých letech letadlem či pracovních poradách? Chci postávat v práci potupně před barákem s ostatními zoufalci? Chci u nich vyžebrávat cigára pokaždé, když si je nestačím koupit? Chci si znovu a znovu vychutnávat pachutě, vyčerpanost a bolehlavy po bujarých večírcích s pitím a vykouřenou krabičkou? Chci se vyptávat dětí, kde jsem si zase zapomněl cigarety? Chci funět do kopce při každém rodinném výletě? Chci se při fotbálku pořád jen ploužit a závidět kamarádům běhajícím jako srnci? Chci věčně poslouchat řeči, že když kouřím z okna, stejně jde smrad do bytu, a že já taky věčně smrdím? Chci …?

Na první pohled to vypadá jako mučivá mentální sebemasáž. Avšak po každém „nechci!“ a následném zvládnutí pracovních i životních zadání bez cigarety naskakuje v duši hřejivý pocit. Opakováním v člověku sílí sebedůvěra a zostřuje se kladný sebeobraz, zpevňované pochvalami okolí za výdrž. Přidává se lepšící se kondice a pocit zdraví, a když se tohle všechno sečte, usazuje se v člověku pocit celkové životní spokojenosti a hrdosti na sebe samého. Na svoji identitu.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna