„Můj bože, to byl zase den, samý nervák, šíleně mě z toho bolí hlava a zítra to nebude lepší. Musím si vzít prášek, jinak večer neusnu.“ Jízda na životním kolotoči dnes běžně vyvolává devastující „závratě“, jež postihují duši i tělo. Jeho tempo dotlačí nejednoho z nás do ordinace, kde pan doktor vždycky něco napíše – na úzkost, strachy a nespavost anxiolytika, hypnotika, benzodiazepiny; na bolesti analgetika. Všeho dost, výběr velký.

Tabletky zabírají, obtíže po čase ustupují a jak lékař, tak příbalový leták se shodují, že lék je namístě v určité chvíli vysadit. Jenže životní tobogán uhání dál, naděje na eventuální seskočení je mizivá, staré zdravotní obtíže opět začínají doléhat. Protože už je jasné, jak na ně, jaksi sama od sebe se nabízí nová možnost – samoléčba. Volně dostupná léčiva se dokoupí, ta na předpis dnes není problém sehnat jinak.

A léčí se. Nepěstuje se žádná amatérština, na pomoc jsou přizváni dva známí experti, strýček Google a tetička Wikipedie. Takže když už nezabírá tenhle prášek, sáhne se po jiném. Obtíže i jejich řešení pak bývají námětem hovorů s přáteli a známými, kdy zaznívají věty: „Co na to bereš? Jo tohle. To není špatné, taky jsem to bral, ale už to na mě nezabírá. Musel jsem si sehnat něco silnějšího.“

Znalostí a jistoty pak přibývá s tím, jak si člověk zvyká brát „něco“ na cokoli včetně „rýmičky“ a jak na něj časem dolehnou civilizační choroby, které má většinou na doživotí, a musí tudíž polykat nějaké prášky den co den. Když se nějaký naivní laik, který jaktěživo nic nebral, octne uprostřed diskuse takovýchto ostřílených polykačů, neubrání se dojmu, že je na farmakologickém kongresu.

V kruzích od doktora k doktorovi

V trvalé závislosti na lécích dnes žije větší část populace všeho věku – od školních dětí po starce. Někdo celkem v pohodě, někdo ne. Avšak podle patologa Františka Koukolíka devadesát procent geriatrické populace neskosí jejich „soustavně a účinně“ léčené nemoci, ale nežádoucí účinky jejich přebohaté farmakoterapie.

Další nikterak vzácný nebezpečný scénář je vypěstovat si závislost, neboť většina léčiv ze skupiny „tišitelů duše“ a „zaháněčů bolesti“ je návykových – průzkumy, jež nedávno zveřejnila VZP, jen u nás takových lidí napočítaly na 900 tisíc. Rekordmani mezi nimi spolykají 50 diazepamů denně. „V praxi jsem se setkala s dávkou 100 stilnoxů denně nebo třeba 80 hypnogenů denně. U analgetik je to 60 tramalů,“ uvádí adiktoložka Monika Plocová. Jen malá část závislých si však svůj stav přizná natolik, že se rozhodne podstoupit léčbu.

A během ní se opět setkává s lékařem. Dokončí tak jedno z koleček „od doktora k doktorovi a stále dál“. A v některé ordinaci – praktika, psychiatra, neurologa, revmatologa či rehabilitačního lékaře – nakonec dokončí onen kruh, aby roztočili další, nejpočetnější skupina těch, kdo něco trvale užívají a vše řeší práškem. Jde o ty, k jejichž zdravotním obtížím dennodenní polykání pilulek přidává svůj nemalý díl. Jenže vybřednout z téhle situace je jak pro maroda, tak pro lékaře mnohem těžší než v bodu, kde začínal kruh číslo jedna.

Když má toho pacient víc

  Neurolog MUDr. Jaroslav Lněnička má s posledně zmíněným typem pacientů bohaté zkušenosti. Trápí je vícero nemocí od kardiovaskulárních přes gastrointestinální po endokrinní, na něž užívají léky. Do jeho ordinace však přicházejí řešit chronickou bolest, kterou potlačují analgetiky, jimiž „jsou doslova promořeni“ také proto, že už u nich žádné z nich nezabírá.

„Přibývá mezi nimi jedinců s autoimunitním onemocněním na kortikoidech, mívají únavový syndrom a trpí infekcemi. Troufám si tvrdit, že i v neurologii se do popředí tlačí imunita a její poruchy, často provázené bolestivými stavy. Zpravidla jde o neuropatickou bolest, kterou pacient vnímá jako bolesti zad, kloubů a svalů – někdy spojené s bolestivostí úponů. Stav bývá nazýván jako séronegativní mimokloubní revmatismus nebo fibromyalgie,“ říká dr. Lněnička.

Typické podle něj také je, že veškerá obvyklá vyšetření nic abnormálního neukazují. Imunologické vyšetření také nenachází defekt imunity, pouze nespecifické snížení hladiny vitaminu D3 a MBL, mananu vázajícího lektin, jehož deficit hraje významnou roli při opakovaných infekcích. „Často u těchto pacientů magnetická rezonance odhalí nespecifické změny bílé hmoty a zánětlivé změny v likvoru, které neodpovídají vzorci změn při roztroušené skleróze, jsou zrcadlovým obrazem změn v krvi.“

Že však s popsanými obtížemi imunita souvisí, se dle brněnského neurologa jasně ukazuje: „Pacienti trpí únavovým syndromem, který je provázený problémy se zrakem, poruchou pozornosti, psychickou a fyzickou únavou, hypersomnií nebo nespavostí. Porucha vzniká v době infektu horních cest dýchacích nebo návazně na infekt, který se zpravidla neléčí, přechází se, a který tělesný systém byl v největším zápřahu, ten to zpravidla odskáče. Proto je to často oblast zraku a zrakové analýzy.“

A pro svou hypotézu má dr. Lněnička další důkazy. Pacienti, kteří k němu přicházejí s chronickou bolestí, bývají také alergici nebo astmatici na kortikoidech, někteří i velmi mladí. Mívají kožní problémy, hodnocené dermatologem jako akné, potničky, ekzém či systémový lupus erythematodes, často trpí na opary nebo prodělali pásový opar. Projevy se v průběhu roku mění, mizí a znovu se objevují. „Já bych to pokládal spíše za projevy infekce. Může to být některý z herpetických virů nebo nějaký jiný, který je exantémový a běžně se přidá. Bolesti narušují spánek, a když člověk nespí, trpí tím imunitní systém, ten jednoho dne selže a už v tom člověk lítá. Avšak zdravý jedinec by si měl s těmito viry poradit.“

Jednou z nejvíce varujících skutečností je, že dříve vylíčenými obtížemi trpěli pacienti nad padesát let, „ale dnes s těmito problémy přicházejí i děti ve školním věku“. Jsou vyčerpané a unavené, „vykazují příznaky těžkého fibromyalgického syndromu, někdy trpí takovými bolestmi, že nejsou schopné chodit a běhat a odmítají to pro ně nejpřirozenější – pohyb. Současně trpí projevy únavového syndromu, bolestmi hlavy. Léčím čtyřicet let a tohle dříve v běžné neurologické ambulanci opravdu neexistovalo“.            

Na zdraví dětí se s tím, jak se „škola změnila v dostihovou dráhu“, podepisuje stres. „Další problém je nadužívání kortikoidů v léčbě zánětlivých onemocnění a alergií,“ domnívá se zkušený neurolog. Své dle něj dělá i přítomnost konzervantů ve stravě. „Konzervanty ničí rychle se množící organismy, a co je v našem organismu rychle se množícího? Krevní buňky, dřeň, imunitní systém. Právě v ničení bazální imunity je podle mne zakopaný pes.“ 

Hledání přirozené cesty k nápravě

Ze všech uvedených důvodů proto dr. Lněnička neléčí bolest pouhým podáváním analgetik, opiátů a kortikoidů. „Jako lékař musím vědět, co za oním symptomem stojí, abych ho mohl úspěšně léčit.“ Jestliže při tvorbě pracovní hypotézy postupuje od bolesti dolů k jejím hlubším příčinám, tak se od nich vrací zase zpět k bolesti.

Například takto: „Spouští-li pacientovy problémy infekce, je třeba ji najít. Většina lékařů při jejich hledání spoléhá jen na pozitivitu IgM protilátek, případně pozitivní PCR test. Ale i když je negativní, tak to ještě neznamená, že v organismu nejsou patogeny jako borelie, herpesviry a jiné skrytě přežívající infekce. Důležitější jsou klinické projevy onemocnění a odezva na terapii. Poté jsou na řadě další kroky – drenáž mezibuněčného prostoru a podpora oslabené imunity.“

Pokud pacient upadne do fibromyalgie a v tkáních pohybového aparátu vzniknou chronické zánětlivé změny, které jsou podkladem bolesti, jde o to, obnovit zdraví tkání. K nejúčinnějším prostředkům v rukou dr. Lněničky patří kolagenové injekce. „Injekční kolagen se dokonale vstřebává a vytváří ve svalech, šlachách, nervech, úponech a chrupavkách kloubů primární kolagenovou síť. Působí tedy hojivě, tkáně navrací k fyziologickému stavu a nemá žádné nežádoucí účinky,“ popisuje postup, jenž se mu osvědčil.

Avšak i ten je podle něj pro typického pacienta pouze dočasným řešením. A co by na základě jeho zkušeností vedlo k trvalému zlepšení? „Je třeba zvýšit podíl kauzální léčby oproti symptomatické terapii a snížit abúzus analgetik a kortikoidů.“       

„Věřící“ versus „kacíři“

Na tomto místě se vkrádá neodbytná myšlenka, že před současnou medicínou s povinností účinně se vyrovnávat s nemocemi vyvstává ještě jeden úkol: neméně účinně se vyrovnávat také s následky své vyspělosti a dostupnosti. Odkud se tento stav vzal? Vyvolal jej nárůst její moci.

Jde o opravdovou revoluci, kdy se vznikem rozsáhlých zdravotnických systémů se podstatně změnilo také jejich vnímání a prožívání. „Jako se středověcí lidé upínali k církvi co administrátorce spasení duší, očekává se od medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) spasení těl,“ charakterizuje onu změnu biolog a filosof prof. Stanislav Komárek a svůj postřeh rozvádí: „Církev hlásala zásadu ,Mimo církev není spásyʻ, MPK vidí svět optikou maximy ,Mimo medicíny není uzdraveníʻ. Vzniká tak závislost mezi společností – laiky – a úzkou skupinkou, která je v rámci sociálního státu monopolně ovládá…“

A výsledek? Jak je to u církví obvyklé, převládá poslušnost. „Věřící“ pacient od MPK očekává, že jej vyléčí nejen z každé život ohrožující choroby, ale také z banálních bolístek, s nimiž k němu začasté běhá. Dnešní medicína mu totiž svým obrovským arzenálem i tím, o co se snaží, sugeruje „jistotu“, že ve všech myslitelných zdraví a život ohrožujících situacích lze doufat ve spásný zásah a že není choroby, na niž by něco nebylo.

Jedním ze signifikantních projevů tohoto mentálního nastavení je způsob, jak věřící získává informace. V médiích a na internetu vyhledává články se zdravotnickou tématikou, ale, jak už zaznělo na začátku tohoto textu, upíná se pouze k jediné rovině – jaký lék je na jakou obtíž, jaké nové léčivo působí na ty a ty problémy účinněji než léčiva stávající. V podstatě stejně čte i příbalové letáky, kdy nad informacemi o omezené době užívání a nežádoucích účincích mávne rukou nebo je ani nečte.

Avšak s tím, jak moc MPK sílí, objevuje se „pacient-heretik“. Nejenže příbalové letáky čte celé, ale také nad nimi uvažuje. A rámec jeho uvažování nevychází z léků, ale z opačné strany, z fungování lidského organismu. Především o něm vyhledává informace, takže dobře ví, že člověka neuzdravují léky – ty jen cíleně působí na vybrané biochemické procesy v těle. Každý, i ten sebelepší lék neumí víc než připravit v těle půdu pro likvidaci choroby, o kterou se už ale stará někdo jiný – vlastní organismus, svými samoúzdravnými silami. Mezi nimi dominují homeostáza, tedy dynamika tělesné rovnováhy, a imunita, o nichž se heretik informuje do té míry, aby je v jejich roli opory zdraví dokázal udržovat v kondici. Jak? Rozumným životním stylem a také uvážlivým zacházením s léky. 

Klid a rozvahu jeho konání mu dodává skutečnost, že stejně dnes začíná uvažovat a postupovat – samozřejmě na neporovnatelně vyšší znalostní úrovni – čím dál více lékařů. A čím dál víc se ukazuje, že vycházet při jakékoli terapii především z fungování lidského těla je zadání, před nímž stojí jak medicínský klérus, tak jeho ovečky, ať už chodí poctivě do kostela nebo se mu obloukem vyhýbají. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna

Foto (zdroj): https://www.vitalia.cz/clanky/vycerpani-unava-bolest-neurolog-hleda-prirozenou-cestu-k-naprave/