Z odborného hlediska je možno umělé oplodnění provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let. Úhrada z veřejného zdravotního pojištění je však možná jen do dne dosažení 39. roku věku ženy. V dřívějším znění zákona byla uvedena horní věková hranice "do 39 let" a tuto jistou nepřesnost řešila VZP v praxi vstřícně tak, že hradila danou péči ženám do 39 let včetně (tj. do 39 let + 364 dní). To už zákon po novelizaci v září 2015 neumožňuje.

Mimotělní oplodnění (in vitro fertilizace – IVF) se hradí ženám s oboustrannou neprůchodností vejcovodů od 18 let, ostatním ženám pak od 22 let. Úhrada je možná nejvíce 3x za život, nebo 4x za život, bylo-li v prvních dvou případech přeneseno do pohlavních orgánů ženy nejvýše 1 lidské embryo. Do limitu se nezapočítává pouhé zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy (intrauterinní inseminace – IUI), které je druhou metodou umělého oplodnění.

To, že se zdravotní péče poskytnutá v souvislosti s mimotělním oplodněním hradí z veřejného zdravotního pojištění, zároveň ale neznamená, že je zcela zdarma. Např. si pacientky doplácejí na léky, kterými se provádí hormonální stimulace. Dále si platívají specifické laboratorní vyšetření nebo použití jiné, specifičtější a tedy dražší metody oplodnění vajíčka spermií v laboratorních podmínkách.

Pacientka má právo dopředu si vyžádat ceník všech poskytovaných nadstandardních služeb. Tento ceník by neměl obsahovat žádnou péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění (např. ultrazvukové vyšetření). Centrum by si nemělo účtovat ani konzultace. Na všechny platby musí pacientka dostat doklad.