„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala.“ Historka, jíž slavná hláška hrabalovského strýce Pepina slouží za úvod, naznačuje, že soužití se zvířecím mazlíkem vnáší do života jisté změny. Ne každý pochopitelně zakusí, co stréc Metud, jemuž malá šelmička obrátila domácnost naruby a způsobila, že „musel chodit s tetičkó Rozáró na rande do lesa, jako za svobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima. A tak se teda nenudili“.

Domácí zvířecí klasika – pes, kočka, králík, želva, rybičky – běžný lidský život nedevastuje, ale naopak obohacuje o nečekané dimenze. A co teprve safari a zoologické zahrady! Vždyť k jejich návštěvě nás to láká pořád, i v letech, kdy naše děti dospěly do věku, ve kterém je příroda vybízí k provozování jiných činností, než je zaujaté sledování dějů ve zvířecích výbězích. Co to v nás tedy pracuje, těšíme-li se na dlouhé vycházky se psem v kruhu jeho smečky? Nebo dokážeme-li zírat do akvária přes půl hodiny i déle, o postávání v zoo před pavilonem goril či šimpanzů nemluvě?

Zvířatům to pálí, i když jinak než nám

Jde o potřebu si jen zlepšovat náladu, nebo se hlouběji se zvířaty propojovat? Ať tak či onak, příkladů zvířecího chování vyvolávajícího v nás pocity hřejivého naladění a vzájemné komunikace je bezpočet. Kočka přijde domů s mrtvou myší a položí ji na podlahu, místo aby ji sežrala tam, kde ji ulovila. Chce nám tím sdělit: „Koukejte, jak jsem dobrá, takže pro mě hleďte taky něco udělat?“

Voříšek hlídající za plotem formálně štěká na všechny okolojdoucí psy, jež zná a s nimiž se občas mimo domov popere. Avšak pouze jeden jediný z nich, zhruba stejně velký, v něm pokaždé vybudí zuřivost na způsob: „Tebe až potkám, tak tě zabiju,“ což „provokatér“ oplácí stejnou mincí. Když se čas od času setkají na volno a nic je neodděluje, minou jeden druhého obloukem, bez štěknutí či zavrčení, s výrazem, v němž lze číst napětí a předstíranou nevšímavost.

Dokážou snad psi v rámci své komunity rozeznávat větší a menší sympaťáky? Umějí na základě takového poznání odstupňovat své chování? A když někoho ocejchují jako vyloženého záporáka, jehož loužičku by neočichali ani za věnec buřtů, činí tak na základě poznání a realistického zhodnocení jeho vlastností? Mají na to snad nějaký psí rozum a na něm postavenou morálku?   

Nad příčinami zvířecího chování není od věci se zamýšlet, avšak jako každý líc má i tento svůj rub – promítání čistě lidských vlastností a představ do zvířat. A když se takové představy zhmotní? Naše zpohodlnění, životní rezignace a jimi vybuzený apetit neudělají ze zakrslého králíka, natož ze psa, kteří se jen minimálně dostanou z klece nebo z bytu se vždy přichystanou vydatnou potravou, spokojené konzumenty, ale frustrované koule, z nichž trčí čtyři věčně unavené nožičky. Vyprodukují tedy jen inkarnaci páníčka.

Naši zvířecí druzi evidentně nejsou čistě pudová stvoření bez autonomních potřeb, jakési pouhé oživlé stroje. A my, lidé, zase nejsme odlesk božího rozumu, ale živočichové, za jejichž myšlenkovými pochody a reakcemi lze vždy vystopovat jednající a leckdy zbloudilé instinkty. Zvířata a lidé jsou spjati příbuzenskými pouty, mezi jejich vnitřními světy existuje hluboká a intimní propojenost.

Agrese v přírodě má svého „nadřízeného“

Jaká, je nejlépe vidět na běžných životních situacích, mezi nimiž vynikají spory. Dohadování a přetlačování s partnery, sousedy či kolegy v práci jsou nevyhnutelné, navíc, udrží-li se ve věcné rovině, život zlepšují. Občas však spory směřují do naprostého bezvýchodna. Ani ty nejsou v běžném životě nic neobvyklého, avšak dovedeny do důsledků obvykle vyvolávají chaos a rozvrat v rodině, práci, obci, zemi. Jediné dobro, jež nám přinášejí, jsou luzné představy, kterak nad našimi soupeři vítězíme, drtíce je svými argumenty, kdy my bojiště opouštíme hrdě a stíháni obdivnými pohledy okolí, zatímco oni se z něj plazí pokořeni a veřejně vysmíváni.

Jak ale řeší své taktéž nevyhnutelné spory například náš pes? Vyrazíme-li s ním na dlouhou podvečerní vycházku do jeho mikrospolečenství, jímž je smečka známých psů ze sousedství, uvidíme, že nikdy bezvýchodně! Psí rvačky jsou běžné, obzvláště mezi fenami, ale vždycky slouží k vytváření, udržování a posilování hierarchie. Bez vyjasnění, kdo je nadřízený a podřízený, kdo je hlavní šéf, kdo stratég a kdo vykonavatel, nelze v psím společenství udržet ŘÁD jakožto záruku přežití a rozvoje, takže se mu každý bezpodmínečně podřizuje.    

Nadvláda organizace a řádu, měnící agresivitu v prostředek svých cílů, je ještě zjevnější u našich nejbližších zvířecích příbuzných – u opic. Podle nizozemského primatologa Franse de Waala v jejich světě vládne na úrovni tlupy „sociální pořádek zčásti utvářený a udržovaný pomocí agrese“, kdy používají „sílu jako částečné řešení problému používání síly“. Ovšem neméně viditelná a významná je doplňková část onoho řešení, udržování míru a vzájemných pout. To se neomezuje na hravé skotačení a láskyplné vzájemné vybírání parazitů z kožichu, jež tak rádi pozorujeme: „Languři čínští používají vzájemné držení rukou, šimpanzi polibek ústy, bonobové sex, makakové tonkeánští tleskání a mlaskání. Každý druh má svůj mírotvorný protokol.“ U paviánů je jeho vrcholem samčí utužování spojenectví vzájemným osaháním pohlavních orgánů – „postrádají artikulovanou řeč, nemohou tedy přísahat, a možná proto používají posunkový ekvivalent, když doslova vkládají svůj budoucí reprodukční úspěch do rukou druhého samce.“ Takové chování „není žádný automatický proces, ale naučená sociální dovednost“, jíž lidoopi „reagují na svou celkovou úzkost z ohrožení vztahu“.

Pokud jde o lidskou agresivitu, je také ona z devětadevadesáti procent pozitivní. Bez jejího nasazování a spolupráce s dalšími našimi instinkty a rozumem se neobejde takřka nic – učení, vyrábění, tvorba, sex, navazování vztahů, jejich udržování a kultivace... Také ji ve vztahové oblasti vyvažuje spousta rafinovaných usmiřovacích rituálů.

Avšak mezi agresivitou lidoopů a lidí – ačkoli i ta animální leckdy sklouzne do vraždění, ba i kanibalismu – narůstají významné rozdíly. Lidoopi své sociální vazby v rámci tlupy aktivně vytvářejí, udržují a posilují, protože je „vnímají“ jako nezbytnou záruku svého individuálního přežití v přírodním prostředí s jeho omezenými zdroji. „Lidské smečky“ na úrovni rodiny, partnerství, pracovních týmů a sousedství jsou změnami v pracovním a sociálním prostředí v posledních dekádách tlačeny k individualizaci. Často to vypadá, jako by se jejich členové chtěli co nejvíce vzdálit svým opičím příbuzným tím, že se budou co nejvíce podobat osaměle žijícím a lovícím kočkovitým šelmám.

Co tomu říkáš, Wilsone?

Začíná se od kolébky. Vzrůstající tlak na vzdělání a pracovní výkon vede k neustálým společenským a vědeckým sporům, jaký že výchovný řád je v moderním, neustále se měnícím světě nejlepší. Je přirozené, že rodiče v obavě o budoucí uplatnění dětí ony spory a svou situaci čtou tak, že by ratolesti měli při výchově co nejvíce ušetřit zklamání a frustrací, aby se mohly plně soustředit na školu a rozvoj svého kreativního potenciálu. Trendy, jako je „nevýchova“, jsou „in“.

Když ale děti dorostou do věku, kdy by měly „zahnízdit“, nejedno zapluje do zklamání a frustrací natotata, protože rodičovské „čtení obecných sporů“ vytvořilo dokonalé podhoubí pro jeho individuální spory. „Nakonec jsme se hádali i kvůli úplným blbostem. Třeba ve chvíli, kdy musel jeden z nás čekat, než se druhý osprchuje,“ líčí svoji vztahovou potenci typický dnešní singl, třiatřicetiletá vysokoškolsky vzdělaná žena. Na děti rozhodně nepomýšlí a pochvaluje si svobodu: „Nestává se, že přijdu domů a mezi dveřmi zakopnu o tašku, kterou tam někdo odhodil.“

Doslova pod kůží zažraný životní program dnešních žen a mužů je „dokonalost“ – v práci, vzhledu, vztazích, životním standardu, vydařeném potomstvu, schopnosti být nezávislí. Stejně jako je touha po dokonalosti a vize její podoby spojuje do párů, tak je z nich také vyhání a vrhá na dráhu singlů. Mnohé z nich od pokusu navázat trvalejší vztah odrazuje obava ze selhání, protože se prostě neprožívají jako dostatečně dokonalí. Žít dlouho sám, bez stálého partnera, je dnes bezmála tak vyhledávané, jako bylo ještě v minulém století žít spolu.

Jenže prázdné obydlí, byť zařízené dle vlastních představ a poskytující klid a čas na sebe, kupodivu málokomu dělá dobře. A tak nekonfliktní zvířecí parťák spoluvytváří celek nejen v úplných rodinách, ale i se singly v nejlepším věku a finanční kondici, stejně jako s jejich méně úspěšnými druhy, jako jsou například matky samoživitelky. A s pejskem, kočičkou nebo andulkou si v prázdném bytě povídá i osamělý senior. Obzvláště v jeho případě je za tím tatáž potřeba, jakou si sytí hrdina filmu Trosečník v podání Toma Hankse, když na pustém ostrově vede dlouhé „dialogy“ s přítelem Wilsonem, v syrové skutečnosti fotbalovým míčem.

Poznání řádu se rodí z reálných závazků

A co takhle oživovat skomírající lidské mikrosociálno nejen humanizací, pojatou jako pouhé omezování tlaků a závazků a rozšiřování svobody a nezávislosti, ale také něčím jako animalizací? Vždyť i zvíře žijící ve smečce, jako je pes nebo opice, se v ní chce dostat nahoru a vyniknout stejnou měrou, jako usiluje o zařazení do ní a spolupráci s ostatními členy. Jestliže tato protichůdná puzení ve svém zvířecím životě vyrovnává, můžeme se tomu u něj přiučit? 

Začněme opět od kolébky. Každý rodič, který neholduje nevýchově a chce potomka vychovávat, si dennodenně ověřuje, jak je to těžké. Ví, že optimální je vyvažovat ve výchově povinnosti s učením spojeným s hrou, radostí a dychtivostí. Ale jak, když v běžné domácnosti se jako „cvičné nářadí“ vyskytuje maximálně lux, prachovka a koš na odpadky? Přidá-li se k nim zvíře, hlavně pes, je nalezen ideální zprostředkovatel. „Chtěls pejska? Tak se o něj starej.“

První, co dítě zjistí, je, že jeho čtyřnohý přítel je nejen zdrojem zábavy, ale také nastavuje hranice a generuje výzvy. Dítě záhy pocítí, že slepota vůči nim má své dopady. Psí chování je totiž velmi výmluvné: „Flákáš pravidelné vycházky se mnou? Pak se nediv, že jsem doma hyperaktivní a otravný. Nepouštíš mě na dost dlouho z vodítka do smečky, takže se nevyřádím s mými psími kámoši? Pak se nediv, že jsem bázlivý, nervózní a bez kondice. Nedopřáváš mi pořádný psí výcvik? Pak se nediv, že i když tě mám rád, budu tě poslouchat, jak se mi zachce, někdy ano, jindy ne.“

Dítě tak pocitově, přirozeně a nenásilně nasává první zárodky poznání, jak fungují, respektive nefungují mikrosociální společenství, a zvnitřňuje si je. Že: To, co vysílám k druhým, se mi vrací. Když něco chci, musím také něco nabízet. Druzí mají své nároky a potřeby, které musím respektovat a přiměřeně sytit. Dělám-li to, mohu totéž žádat od druhých. Teprve když poskytnu druhým volnost a prostor pro jejich rozvoj, vznikne u nich vůči mně závazek a začnou na mě reagovat, jak chci, aby reagovali. Spoluprací s druhými, jejich pozorováním a hodnocením poznávám, učím se, nabývám nové dovednosti a úspěchy při zvládání osvojeného mi přinášejí opravdové uspokojení a radost. Od toho, aby se z oněch zárodků zrodilo vědomé poznání ŘÁDU, „jak se svět rýmuje“, je zde rodič. Dítěti pomáhá jeho psí úspěchy a neúspěchy naplno pochopit a pochopení rozšířit také do „mimopsích“ oblastí života.

Ve vztahové kotelně musí stále hořet oheň

Osvojování a aplikování ŘÁDU je celoživotní záležitost, a jaké má kdo z jeho předmětů „vysvědčení“, se nejvýrazněji obráží v partnerských a rodinných vztazích. Speciálně v jejich rámci mívají lidé ty nejhorší známky z něčeho, v čem jsou zvířata, především a nejviditelněji lidoopi, premianty – jde o udržování, nápravu a utužování vztahů.

Muž vnímající své vysoké příjmy a erotickou výkonnost jako dostatečný příspěvek do vztahu a ignorující jiné ženiny potřeby nechápe, jak si mohla začít s chudým lúzrem, který je k ní ovšem maximálně pozorný a naslouchá jí. Žena redukující svůj příspěvek do vztahu na fyzickou atraktivitu, aniž ji kdy napadne ocenit mužovy schopnosti, nechápe, proč si začal se sekretářkou, když zdaleka není tak hezká a „jen“ mu vnímavě pomáhá. Když pak oba skončí v ordinaci psychologa, jeho otázka: „A co dalšího partnerovi nabízíte?“ je dokonale zaskočí.

Byl to zakladatel etologie, nauky o chování živočichů, rakouský zoolog Konrad Lorenz, kdo hluboko v minulém století prokázal, že lidské chování s jeho potřebami, tužbami a projevy má instinktivní základ. A že naše instinkty nejsou něco, co se jen v nějaké situaci zapíná a s jejím koncem zase bez následků vypíná, ale že jsou čímsi na způsob neustále nabitých baterií, které si říkají o adekvátní odpověď v podobě trvalého průběžného vybíjení. Když se pak „vhodné obvody“ dlouho „nesepínají“, má to své dopady, jak je vidět na těch dvou z předchozího odstavce.  

Jaké obvody se v rámci lidského páru průběžně uzavírají, je zjevné. Oba partneři svoji vrozenou agresivitu a puzení k činnosti vkládají do starosti o sebe, o druhého i o potomstvo. Dělají-li to s plným nasazením, o to více potřebují, aby je za to druhý oceňoval a chválil. Vzájemnou péčí je i erotika, která, má-li celoživotně „dýchat“, potřebuje být setrvale sepínána vzájemným poskytováním láskyplných podnětů. Láska má svůj komunikační rozměr, jehož základní osu zdůrazňuje nestor české psychiatrie prof. Stanislav Kratochvíl: „Muž očekává, že ho žena bude obdivovat … a bude to i říkat, ať v soukromí nebo ve společnosti … žena má potřebu sdílet zážitky, projevovat pocity, mluvit o nich a získat pozorného posluchače“.          

Že zde nějak chybí to, co lidi odlišuje od zvířat? „Rozum sám o sobě je schopen dát nám do ruky pouze prostředek k dosažení určitého cíle, ale není s to takové cíle stanovit nebo udělovat nějaké příkazy,“ píše Konrad Lorenz ve své nejznámější knize Takzvané zlo. A podtrhuje, že cíle nám tlačí do hlavy naše instinkty, jejich vybíjení či nevybíjení. Jak může vypadat to druhé, hezky popsal na své vídeňské tetičce, která toho na práci mnoho neměla, a přesto v intervalu necelého roku permanentně střídala služky: „Nově přijatou pomocnicí v domácnosti byla vždycky velice nadšena … a přísahala, že teprve teď našla tu pravou. Během příštích měsíců … nacházela na ubohé dívce nejprve drobné nedostatky … a ke konci zmíněné periody vysloveně nenáviděníhodné vlastnosti. Nakonec … byla služebná na hodinu propuštěna. Po tomto výstupu byla stará dáma ochotna pokládat kteroukoli příští služebnou opět za pravého anděla.“   

Jak každý z nás ví, nevybíjí-li se vrozená agresivita a celý arzenál dalších instinktů plodným způsobem a v rámci ŘÁDU, dochází také na horší vyústění, než jsou vyhozené služky. Známe-li aktéra pomsty nevinnému partnerovi či kvůli němu na dětech, fyzického násilí v rodině či setkáme-li se s hazardérem na silnici, obvykle z nás vypadne: „Chová se jako zvíře.“ Ve světle etologických výzkumů se věci jeví jinak – abychom byli lidmi, není od věci pozorovat zvířata a v konfliktech a krizích se jako ona chovat.      

© Všeobecná zdravotní pojišťovna