Německy třikrát rychleji, anglicky za tři měsíce, 10 tipů, jak se co nejrychleji naučit cizí jazyk. Kdo nezakopl o jazykové příručky a kurzy s puncem „my víme, jak na to“! Dle učitelky jazyků Šárky Kolkové je jejich nejčastějším konzumentem tzv. „posluchač-vstavač. Vždy vstane, zaplane a zhasne“. U mnoha z nich lze najít „doma knihovničky s učebnicemi cizích jazyků, za které by se nemusela stydět okresní knihovna. Vždy věří, že tato kniha už bude to ,pravé ořechovéʻ a tento učitel je naučí všemu bezbolestně“.

Typický vstavač prošvihl šanci ovládnout cizí jazyk v dětství, kdy je mysl učení nejotevřenější. Škola ho nebavila, zato ho pohltil sport a kamarádi, měl špatné učitele, rodiče na vzdělání zrovna netlačili, talentem nepřekypoval, důvodů lze najít mnohem víc. Jenže žije v době, kdy už „spíkají“ či „šprechtí“ i vrátní na recepcích a kdy najít slušné místo, kde se cizí jazyk nepožaduje, je těžší než se té zpropadené řeči naučit. A tak do toho opakovaně jde s fištrónem „přece musí existovat nějaký způsob, jak to zmáknout rychle a bez dřiny“. 

Po vystřídání několika „zaručených metod, jak zmáknout jazyk bez námahy“, se však dostaví kruté prozření: „Už jsem toho vyzkoušel tolik a nic. Spousta těch, co začínali se mnou, je mnohem dál a slušně mluví, zatímco já jsem na prášky, když se mám anglicky zapsat do hotelu.“ Jediné možné vystřízlivění opakuje Šárka Kolková svým studentům již půl století: „Kdyby se našel někdo, kdo by přišel na onen báječný recept, jak bezbolestně zvládnout cizí jazyk v dospělém věku, při zaměstnání, s rodinnými problémy atd., jistě by si zasloužil Nobelovu cenu.“

Má to zkrátka hodně „společnou genetiku“ se shazováním kil. Jak uvádějí statistiky, lidí, co zhubnou, dostanou se na štíhlou zdravou váhu a udrží si ji pět let, jsou zhruba dvě procenta. Sprint vydrží každý, ale maratón je na celý život. A u shazovacího stejně jako jazykového jde o to, nejen celou trasu uběhnout, ale také v běhu najít zalíbení. Pak má člověk jakous takous záruku, že se mezi procenta neuspěvších nezařadí.

Jsem analytik, mluvka nebo hledač?

Překážka, která se objevuje hned po startu a patří k nejzáludnějším, tkví v povaze a mentálním nastavení studenta-dospěláka. Důvod je prostý – „vlastní vnitřek“ automaticky používáme, aniž bychom si jej uvědomovali. Kvůli tomu se pak člověku přihodí zdánlivě nemožné, že jej na scestí přivedou i jeho vrozené talenty.   

Asi nejtěžší to má sám se sebou typ „perfekcionistický analytik“. Je mu vrozena systematičnost, takže dře slovíčka, s nemenší důkladností do sebe cpe a procvičuje gramatiku. Pokud z ní od školních časů něco pozapomněl, bryskně si to osvěží, takže jevy jako podmět, předmět, věta hlavní či kondicionál si bezpečně osvojuje i v cizím jazyce. V nezlomném přesvědčení, že úspěch se dostaví jedině s takovýmto systematickým snažením, jej utvrzuje i otisk škol a jejich působení v jeho duši.

Problém často nastává, má-li analytik vše „nadrcené“ převést do mluveného projevu. To pak leckdy připomíná poustevníka, jenž se dlouhým pobytem ve své jeskyni odnaučil mluvit. Když je na hodině učitelem přinucen ústa otevřít, za každým pátým slovem opravuje své chybičky s poznámkami, že v hlavě to měl dobře, jen to špatně řekl. Trapno, jež se v jeho duši usazuje, ústí u něj nakonec ve snahu v cizím jazyce raději moc nemluvit. A protože s jeho schopností rozumět mluvené řeči to také není slavné, s jazykem končí, nacházeje pro to jasné důvody: „nemám dost času, žena mě plísní, že věčně nejsem doma, s kamarády na fotbal jsem nezašel ani nepamatuju, navíc musím přidat i v práci…“

Opakem analytika je typ „uvolněný mluvka“. Vzorečky a encyklopedické vědomosti mu do hlavy nelezly ani ve škole, natož v dospělosti, zato odmala při konverzaci vnímavě nasává i to, co jeho protějšek říct nechtěl. Skryté úmysly, významy, myšlenkové automatismy a stereotypy, to vše dokáže vyčíst jak ze slov, tak z výrazů obličeje a hry těla.

Proto se mu v jazykovém kurzu zpočátku líbí. Začne-li však být učitelem dotazován na něco z gramatiky, nezřídka odpovídá vlahým pohledem beze slov. Přitom se s ní úplně nemíjí, protože – ač explicitní znalosti pravidel prost – vnímá řeč ve spojeních a celcích. Slovíčka si pamatuje po druhém třetím poslechu a bez problémů nasává jejich četné potenciální významy. Proto brzy mluví, byť třeba nijak košatě, a porozumění mluvenému slovu také zvládá.

Pro jeho schopnost v cizím jazyce číst platí „jak co“. Vyprávěcí texty, v nichž se nic složitého neřeší, zvládá, protože si vypomůže jazykovou intuicí, avšak v analyticky náročnějších a zabíhajících do nějakého odborna se ztrácí. Vstavače s touž vynalézavostí, pokud jde o výmluvy, jakou oplýval analytik, z něj dělá opouštění jazykových kurzů poté, co začíná hořet na výkladech, procvičování a překladech složitých gramatických jevů, jejichž užívání se nezřídka vyhýbají i rodilí mluvčí.    

Třetí typ je „nejistý hledač“. Jde o jedince, v jejichž duši dřímou zlomky vlastností a schopností předchozích typů. Žádná ze součástí jazykové výuky hledači neklade zásadní odpor, takže vnímá jejich důležitost a učí se jazyk komplexně. Po fázi, kdy se zlepšoval, však přichází období, kdy cítí, že přešlapuje na místě a že už leccos zapomněl. Dostaví se u něj pocity marnosti a věší jazyk na hřebík. Po nějakém čase však pocítí rozčarování z předchozího rozčarování. Pouští se tedy znovu do boje s tím, že začne z jiného konce – „už ne tolik gramatiky, budu víc číst a poslouchat,“ „musím začít mnohem víc mluvit, v tom to bylo…“ Zpočátku jde „nahoru“, ale záhy přichází „zadrhnutí“ a vše se opakuje.          

Jak je tomu s „neumím“

Byla by však chyba hledat za zrodem vstavače pouze jeho talentové vyladění. To jen svádí na scestí. Na něm člověka přidržuje přirozený sklon unikat před vším, co v něm vyvolává pocity neúspěchu. Ve finále dílo zkázy dokonává souvislost s velkým S: o chování člověka nerozhoduje to, co se mu děje, ale jak události čte. A právě ona v mentalitě mnoha lidí funguje tak, že vnímají dílčí neúspěch jako celkový krach. „Nikdy neovládnu souslednost časů a často nevím, u kterého slovesa použít neurčitý způsob a u kterého gerundium, zkrátka neumím anglicky.“ „Po letech chození na fráninu sice pochytím, co se píše v novinách, ale v konverzaci mi vždycky půlka uteče, prostě francouzsky neumím.“ Opravdu? 

Analytik poměrně brzy dobře v cizím jazyce čte. Nezřídka se stává mistrem v oboru luštění a překládání „directions of use“ či schémat všeho druhu. Někteří analytici to dotáhnou hodně daleko. Jistý Vladimír Medek, který svou mluvenou angličtinou nutil každého rodilého mluvčího k posunkovému dorozumívání, knihy o Harrym Potterovi přeložil s takovou grácií a akribií, že si z toho sami Britové sedali na zadek. Mluvkovi se nestane, že by někdy naprosto vyhořel v konverzaci. Vždy bazálně porozumí, vždy řekne aspoň zhruba, co říci chce. Hledači nehrozí, že by se v něčem absolutně nechytal, v každé z částí výuky cizího jazyka se aspoň nějak orientuje.

A pro všechny dohromady platí, že pokaždé, když se v nich jejich silná struna rozezní, rozlije se jim v duši hřejivý pocit. Je to on, co je přivádí k opakovaným pokusům dobýt cizí jazyk. A není sám, ruku v ruce s ním jde frustrace z předchozího neúspěšného pokusu.

Tahle pocitová směska dokáže nejednoho vstavače přivést k prozření, že chce-li, aby o radost z nabývání a ovládání cizí řeči nepřicházel, musí si ji sám permanentně vyrábět. Takové poznání má větší motivační sílu než popudy klasické „chci pracovat v cizině“, „potřebuji cizí jazyk pro svůj obor“, „chci hladce číst cizojazyčné texty“, nebylo by špatné mít na stará kolena psychicky osvěžující hobby“. Což neznamená, že nefungují.      

Vstavač se zbavuje své zátěže zvnitřněním, že s jazykem je to jako se životem – když se naučím radovat z toho, co umím, můžu to postupně bez hysterie propojovat se vším, co mi nejde, bez čeho se však jen těžko obejdu. Je mu pak mnohem jasnější, co je zač, proč mu jde něco víc a něco méně, kde může povolit a kde musí přitáhnout, co od sebe i od znalosti jazyka čekat. S tím také dostává do ruky optimální kritéria pro výběr konkrétních tréninkových postupů.

Cizí jazyk je na celý život

Pokrok v učení je nemyslitelný bez neutuchající konfrontace s živým jazykem, což platí speciálně pro analytika, ale i hledače. Jejím médiem může být rodilý mluvčí působící v jazykové škole, také mluvící hlava z internetových kurzů, a nakonec i výtečně hovořící našinec, pokud splňují určité podmínky.

První je zřetelný projev, jemuž studující dokáže porozumět, což třeba při sledování filmů a televize nehrozí. Další je správný přízvuk. „Jestliže se naučím zvuky v jejich bezchybné podobě, pak je taky dobře slyším, rozeznávám, a tedy rozumím,“ zdůrazňuje Šárka Kolková a dodává, že „není nic horšího než opravovat chybně naučenou výslovnost“. Třetí spočívá ve schopnosti umně zapojovat vysvětlování gramatiky a dalších specialit cizího jazyka do cizojazyčného mluveného projevu. Platí obzvláště pro angličtinu, řeč prošpikovanou ustálenými vazbami a idiomy. Plkání s lektorem cizincem o všem a o ničem tohle opravdu nezajistí.

Živý jazyk, to je také studentovo mluvení, dle Kolkové veliké úskalí učení se jazyku až v dospělém věku: „Není divu, vyjadřovat se ve třiceti, čtyřiceti, padesáti… slovníkem dvouletého dítěte je pro mnohé vskutku pokořující.“ Zde má nezastupitelné místo „příprava na domácím ledě“.

V klidu domova je vhodné začít hlasitým čtením textů z učebnic. Jazyk se jednak postupně „dostane do huby“, jednak příručkové články v hlavě zpřítomňují v nich rozvedenou gramatickou pasáž. Se zpětnou vazbou za pomoci nahrávacího zařízení lze hlasitou četbou navíc pilovat nejen výslovnost, ale také intonaci. Vyšší dívčí pak představuje mluvení spontánně nahlas sám pro sebe, skýtající možnost plácat páté přes deváté. Jeho velkou předností je, že řečník dělá chyby a občas si i některých všimne, což jej zbavuje přirozeného strachu z chyb při „ostré“ konverzaci s cizinci.

Pokud jde o trénink na poli tichého studia, je to program, do něhož třeba šlápnout především mluvkovi. Slovíčka znají desítky způsobů, jak se jim učit – nejlépe vždy v nějakém širším významovém kontextu –, a jeden, jak se jim neučit: „Není nic horšího, než si sednout k dlouhému sloupci slovíček a začít se je ,drmolenímʻ učit,“ varuje Kolková. Gramatiku nelze obejít, i když někteří učitelé z řad rodilých mluvčích tvrdí opak. Není špatné dávat dobrý pozor na kurzu a pak si doma příslušný gramatický jev projíždět na cvičeních v učebnici.

Zbývá ještě tiché čtení. Je velice důležité, protože pomáhá uložit naučené hlouběji do hlavy a se zlepšujícím se porozuměním textům zvyšuje sebevědomí. Při louskání těch kratších není od věci vypisovat si na okraj nová slovíčka s tím, že několikrát soustředěně přečteme větu, v níž jsou zasazena – kvůli zmíněnému významovému kontextu. Avšak troufneme-li si na knihu, pak je lepší plynule číst a významy neznámých výrazů „lovit“ čistě z kontextu. „Je to krásný pocit! Co na tom, že jsme všemu nerozuměli! Hlavní je, že jsme se dozvěděli, kdo byl vrahem!“ zdůvodňuje půvab nepřerušovaného čtení Šárka Kolková.

Všichni tři – analytik, mluvka i hledač – záhy zjistí, že má-li jejich úsilí vést ke kloudnému výsledku, je učení se cizímu jazyku na celý zbytek života. Už proto, že co se člověk naučí v dospělém věku, rychle upadá v zapomnění, není-li to udržováno a osvěžováno. Navíc když to člověk nevzdá, unikne „cyklistickému syndromu“ tatínka z knížek o malém Mikulášovi: „Kdybych si nevzal tvou maminku, byl bych se stal profesionálem.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna