Mozek stejně jako ostatní orgány může onemocnět. A stejně jako u jiných orgánů se na tom může významně podepsat životní styl. Jenže zatímco takový infarkt nebo chronická obstrukční plicní nemoc nevystavují svému nositeli životní červenou kartu, demence do značné míry ano. A je zde ještě jeden rozdíl. Rozvinutou demenci nelze úspěšně léčit, natož vyléčit, je možné ji pouze zpomalovat. Proto má u ní vše, co souvisí s jejím oddalováním, zpomalováním a předcházením, obrovský význam. 

Zapomínání ještě není Alzheimer

Každý z nás to důvěrně zná: občas si ne a ne vzpomenout na jméno důvěrně známé osoby nebo vhodné slovo, rázně vykročíme a po pár krocích zapomeneme, kam jsme chtěli jít, únava po intenzivní duševní námaze se dostavuje dřív než v mladších letech a zotavení trvá déle. Drobné problémy se mohou začít vyskytovat také se soustředěním, rozhodováním a orientací. Něco takového není nic nenormálního, protože mozková výkonnost začíná klesat již po 25. roce života a zapomínání spousty v mládí nabytých informací začíná někdy okolo třicítky.

Pokud jsou ony projevy trvalé nebo o něco větší, než odpovídá věku, jde o tzv. mírnou kognitivní poruchu. Registruje ji jak postižený, tak jeho okolí, většinou s pobaveným úsměvem. Jejímu vzniku kromě věku napomáhá výskyt sklerózy či demence v rodině, tedy dědičné vlohy, nebo je-li člověk po mozkové příhodě nebo úrazu hlavy. Žádný z těchto faktorů však neznamená, že nutně jednoho dne demence zaklepe na naše dveře.

Aby se člověk dostal do stavu, kdy není schopen sám se obléci, bloudí ve vlastním bytě, zapomněl, jak se řídí auto, neví, jak zapnout televizi nebo jak si ohřát jídlo, musí dojít k významnému zhoršení činnosti mozkové kůry poškozením mozkových buněk. Způsobuje je vícero příčin, mezi nimiž dominují dva hlavní typy: je-li mozek špatně prokrvován, jde o vaskulární demenci, může však jít také o neurodegenerativní změny, tedy mimo jiné následek Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby.

Ta zanechává svůj podpis na 70 % demencí. V mozkových buňkách se při ní ve zvýšené míře tvoří bílkovina beta-amyloid, což narušuje komunikaci mezi nimi a jejich výživu. Alzheimerova choroba je smrtelným onemocněním, od jehož propuknutí pacientovi zbývá okolo deseti let života. Postižený přejde od mírné kognitivní poruchy do stádia úplné demence, kdy se jeho osobnost totálně změní a je k nepoznání. Nejznámějšími alzheimeriky jsou dva Američané, prezident Ronald Reagan a herec Charles Bronson, u nás herec a hudebník Jiří Císler.

Hlavní zlo je chronický zánět 

Aby se spustilo poškozování mozkových buněk, musí se toho sejít víc. Krom těch výše zmíněných faktorů, s nimiž člověk mnoho neudělá, je pohříchu on sám spouštěčem většiny ostatních. Patří k nim především trvalé hříchy v životosprávě, jako je nevyvážená strava, absence pohybu, nadužívání léků, kouření, alkohol, drogy a především setrvalý stres, kdy právě život pod tlakem vlekle nevýhodného a jen málo zvladatelného postavení, jako je nevydařené manželství nebo pracovní tlaky, plodí nevhodnou životosprávu.    

Člověk se tak zaplétá do bludného kruhu, kdy jeho organismus začíná somatizovat. Dochází k nadměrnému zatížení jednotlivých orgánů, jejichž funkčnost ochabuje – například štítná žláza přestává stačit dodávat potřebné množství hormonů, nadledviny kortizolu, slinivka inzulinu. Přetížení ústí v jejich drobná poškození, což v těle vyvolává zánět. Nejde však jen o typické, lokální fyziologické záněty, imunitou vyvolávané reparační procesy, trvající omezenou dobu dnů, maximálně týdnů. Kromě nich se v organismu spouští také trvalý, systémový, tzv. chronický zánět nízkého stupně.    

A právě ten „představuje základní pozadí a společného jmenovatele mnohých vážných, systémových i nesystémových chorob“, jak píše významný italský lékař a vědec prof. Leonello Milani. Zmiňuje například Crohnovu chorobu, ulcerózní kolitidu, CHOPN, revmatoidní artritidu, osteoporózu, svalovou dystrofii, aterosklerózu, jaterní steatózu, diabetes, karcinomy, ale také v mozkovou mrtvici, demenci, Parkinsonovu a Alzheimerovu chorobu.  

Co však rozhoduje, že u jednoho popsaný začarovaný kruh vyústí v revma, u jiného v diabetes či střevní záněty, dalšímu začne zhoubné bujení, někoho sklátí infarkt či mozková mrtvice, nebo že někdo dokonce toho „vyfasuje“ víc najednou? Anebo že na něj dolehne právě Parkinson, Alzheimer či jiný typ demence? Záleží na tom, jak je ten který orgán odolný vůči dlouhodobému poškozování a tlaku chronického zánětu. Jestliže má člověk většinu z nich v pořádku, ale prodělal třeba právě výše zmíněný úraz hlavy nebo má sklerotické příbuzné, je pravděpodobné, že právě mozek představuje ono místo nejmenšího odporu, latinsky locus minoris resistentiae, kde tlaky vyvolají nemoc.

Na tomto místě nelze nepřipomenout velmi častou formulaci, že choroba je výslednicí souhry genů (myslí se nějak poškozených) a prostředí (životní styl). Přitom samotný spouštěč může „přilétnout“ odjinud. Například když geneticky náchylnější střevo, setrvale trápené nevhodnou stravou a stresem, ještě více oslabí infekce a ono pak ve výsledku začne trpět Crohnovou chorobou.

Nezapomínejme na tělu vlastní látky a mozkový trénink

Z uvedených souvislostí lze odvodit, že hlavní problém nejen s demencí, ale se všemi civilizačními nemocemi není v životosprávě, špatných šéfech, otravných partnerech a zlých tchýních, třebaže dokáží kazit člověku život dlouhodobě. Tyto „zlé mocnosti“ zde budou vždycky. Hlavní problém je, že příliš mnoho lidí nedokáže trvale přetíženému organismu dát šanci, aby stejně tak trvale nebo spíš pravidelně regeneroval a tak odbourával somatické následky ne ve všem zdravého způsobu života a stresu.

A stejně tak z nich vyplývá, proč většina lidí s mírnou kognitivní poruchou zůstává dlouhodobě stabilních, někteří se dokonce navracejí k normálu a jen 15 % z nich přejde do stadia demence. V její prevenci i terapii totiž leccos zmohou i zdánlivé drobnosti, jako je podávání některých tělu vlastních látek. První z nich je citikolin, který významně přispívá k tvorbě neurotransmiterů a udržení správné skladby buněčných membrán. Zároveň má neuroprotektivní účinek, neboť je nezbytnou součástí syntézy glutathionu, který mozkové buňky chrání před tzv. oxidativním stresem.

Ochrana mozku nabývá na speciálním významu už proto, že tento orgán nemá lymfatický systém, takže se dlouho nevědělo, jak v něm dochází k vylučování škodlivin. Nedávné výzkumy ukázaly, že když se aktivuje specifický typ buněk, astrocyty, zvyšuje se detoxikace mozku. A právě astrocyty aktivuje jiná tělu vlastní látka, dimethylglycin.

Význam citikolinu a dimethylglycinu, které jsou běžně dostupné jako součást některých potravinových doplňků, zvyšuje fakt, že jako tělu vlastní látky nemohou mít nežádoucí účinky, které jinak léčbu demencí běžně provázejí. Některé vykazují léčiva používaná ke zbrzdění jejich progrese. K tomu nutno přičíst, že jsou podávána trvale, a hlavně u starších pacientů, kteří se léčí s lecčím dalším, takže navíc hrozí lékové interakce.

No a pak se nabízejí četné mentální terapie, jež lze uplatnit i doma. Třeba když máme v rodině lenivějšího, už jen na televizní prs přisátého dědečka či babičku. Samozřejmě nemusí patřit mezi oněch 150 000 seniorů, kteří v Česku trpí demencí, poruchou paměti a dalších mozkových funkcí ve stupni, kdy je narušeno každodenní fungování. Avšak ať je víceméně zdravý či nějak nemocný, vždy je namístě vyhnat ho občas na vzduch a vystavovat ho co nejčastěji mentálním podnětům – mluvit s ním, vzpomínat na hezké chvíle z jeho minulosti, honit ho po památkách, podněcovat jej ke čtení, nechť mastí karty, hraje scrabble, luští křížovky či sudoku, opakuje si cizí jazyk, fantazii se meze nekladou.

Se seniorem to chce klid a být všímavý

Kupodivu i při tak bohulibém programu mohou hrozit „nežádoucí účinky“. Časté navštěvování seniora je výborná věc, jen když se pokaždé nechtěně neomezí na vyčerpávající dohadování, že staroušek zase pořádně nebral léky a nedbal dobrých rad, aby tolik nekouřil a nepřejídal se. Nebo když se člověk nerozčiluje, že mu musí spoustu věcí pořád dokola vysvětlovat a opakovat.

Při takovém permanentním vztahovém zacyklování snadno unikne, že se náš senior zase o něco mentálně zhoršil. „Když je zapomínání nápadné rodině či okolí nebo v případě, že se opakuje často a nějakým způsobem už vadí, je zapotřebí brát situaci vážně,“ upozorňuje gerontoložka Iva Holmerová.   

Braní vážně může být oslabeno právě oním zacyklením, kdy si senior navykne klást odpor.  Avšak znamenat by mělo jediné – výzvu: „Objednali jsme tě na vyšetření s tím tvým zapomínáním.“ Je třeba počítat s odpovědí „To je přece v mém věku normální“ a nenechat se ukolébat. Pakliže si senior o nemoci něco přečetl, můžeme si být jisti, že to, co se v něm po vyřknutí oněch slov odehrává, má do normality daleko.

Perspektiva možného Alzheimera a postupné devastace kognitivních funkcí („proboha, bude ze mě magor“), závislosti na druhých („a v podstatě mrzák“) plus úmrtí v horizontu několika málo let (!?) zažehne v jeho hlavě paniku a úzkostné stavy, jež mohou vyústit v deprese. Je to právě strach z diagnózy, co vede k odkládání adekvátní léčby. Neochota si nemoc připustit, ovládající jak potenciálního alzheimerika, tak jeho rodinu, vede k mnohaměsíčním, zcela zbytečným zpožděním.

O to zbytečnějším, že testování je plně hrazené a poskytují je jak praktičtí lékaři, tak ambulantní specialisté v oborech neurologie, psychiatrie, geriatrie či endokrinologie na základě praktikova doporučení. A pokud jde o VZP, každý její klient může získat příspěvek až 500 Kč na testování paměti ve vybraných lékárnách (nebo ho může využít na nákup kognitivních pomůcek pro trénink paměti). 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna