Jak vypadá péče v podání psychosomatické medicíny, lépe než obecné definice napoví její ukázka. Případ jednoho ze svých četných pacientů si v ní připomíná renomovaný představitel oboru MUDr. Vladislav Chvála: „Byl to pětačtyřicetiletý, vysoce postavený manažer firmy, v níž byl díky své specializaci prakticky nezastupitelný. Během posledních dvou let narostla jeho pracovní agenda na trojnásobek. Začaly ho brnět ruce, byl na operaci krční páteře, čemuž se jeho obtíže původně přičítaly, ale pak ho neuroložka vzhledem k tomu, jak byl zatížen, poslala k nám.

Naučili jsme ho nedělat tolik práce, což je velmi těžké. Byl však ve výhodné situaci, neboť jeho žena skvěle spolupracovala a jako první problém rozeznala. Zašla za šéfem firmy a řekla mu: ,Neblbněte, zabijete ho, dejte mu míň práce.´ Ředitel se zachoval skvěle. Nejprve mu dal dovolenou a ujistil ho, že je pro firmu velmi potřebný. Pak přeorganizoval jeho pracovní život a udělal z něj poradce. My jsme jej naučili, aby nebral všechno na sebe, zvládli jsme to za několik sezení.“

Psychosomatika začíná v nemocnosti hrát prim

Slova dr. Chvály, ordinujícího v tandemu s psycholožkou PhDr. Ludmilou Trapkovou, naznačují, čím psychosomatická medicína je a čím není. Není tzv. alternativou klasické medicíny, natož její náhražkou. Ze všeho nejvíce je jejím rozšířením, neboť se zabývá tím, jak psychické, behaviorální a sociální faktory ovlivňují zdraví a kvalitu života jednoho člověka.

„Psychosomatický lékař by měl být odborník, který ovládá somatickou medicínu a přitom umí udělat včas diferenciální diagnózu, že u daného pacienta už somatická péče nestačí, protože objektivní nález je minimální a potíže přetrvávají,“ vysvětluje dr. Trapková. Takový stav způsobuje především dlouhodobě nezvladatelný stres.

Že tento tzv. distres začíná něčí život „režírovat“, není těžké poznat: postižený dlouhodobě zažívá pocity beznaděje, nejčastěji v práci či partnerském vztahu nebo kvůli nezvládání životních výzev; není schopen situaci uspokojivě řešit a postupně se u něj dostavují pocity ohrožení a nespokojenosti ze vztahů k ostatním i z role ve společnosti; výrazně pak u něj klesá jak sebedůvěra, tak schopnost důvěry a naděje; mívá proto sklon k „sypání soli do vlastních ran“, tedy k oživování a opětnému prožívání předchozích deprivací a selhání.   

O rostoucím vlivu psychogenní zátěže na nemocnost, byť nemusí mít tak drsnou podobu a obsahovat vše, co distres obnáší ve vylíčené, plně rozvinuté formě, svědčí fakta. Kvůli psychosomatickým obtížím dnes navštěvuje lékaře rok od roku narůstající množství lidí. Střízlivější odborné odhady uvádějí, že jde o 20 až 40 % pacientů, podle předsedy Psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti ČLS JEP doc. Jana Poněšického je to však mnohem více.

Výživné podhoubí tvoří rodina

Typické klienty psychosomatického tandemu Chvála–Trapková sužují velmi početné a pestré obtíže: tinitus, kožní problémy, cévní obtíže včetně hypertenze, zažívací potíže, záněty střeva, žaludeční vředy, některé formy diabetu, alergie kožní i plicní, neurologické problémy, urologická onemocnění, bolestivé stavy všeho druhu a gynekologické choroby. „Je to celá medicínská škála, avšak typická svou chronicitou a opakovanými neúspěšnými pokusy o somatickou léčbu,“ říká dr. Chvála.

Právě spektrum příznaků u dvou posledně zmíněných zdravotních obtíží přivedly dr. Chválu k psychosomatice. Původně porodníka a gynekologa zaujal na začátku jeho kariéry problém, s jehož řešením se pojily časté léčebné neúspěchy – pánevní bolest. Po konzultacích s psychology kovanými v rodinné terapii nakonec dospěl k poznání, „že ženské pánevní orgány jsou orgány vztahu, signalizují, že se v něm něco děje. Somatická bolest, která se manifestuje překrvením, zánětem či zvýšením citlivosti v dané oblasti, souvisí s tím, jak spolu partneři vycházejí. Bolest tudíž pak v jejich vztahu dostane význam, například skrze nevědomí brání nežádoucímu sexu.“ „Například když žena nemůže mít sex s manželem, ale s milencem ano, s ním ony potíže nemá,“ doplňuje dr. Trapková.

Ta také potvrzuje, že psychogenní zátěže mají silné podhoubí na půdě rodiny, dokonce i v případech, kdy by takovou souvislost nikdo neočekával: „Přišli za mnou rozvedení rodiče s pětiletou holčičkou, život měli i vzhledem k ní dobře uspořádaný a dobře spolu vycházeli; maminka s ní žila v garsonce, otec s novou rodinou, kde byly nové děti. Holčička měla dvojí prarodiče. Potíž byla v tom, že brávala pětkrát do roka antibiotika, protože se jí neustále vracely angíny. V rozhovoru se ukázalo, že pravidelně docházela nejen k tatínkovi, ale i prarodičům a všude přespávala. Týdně vystřídala až čtyři postele, jedině když byla nemocná, chodili všichni za ní. Tak jsem jim navrhla, zda by to takhle nemohlo fungovat i bez angíny. Udělali to tak a angíny zmizely.“

Těžko hledat lepší příklad, jak důležitá je pro zdraví dítěte psychická pohoda, v daném případě pocit jistoty a pevného zázemí, jež má i svou prostorovou dimenzi.

Ozdravný čin je boj s obludami

Je evidentní, že pro názor „každá nemoc je bio-psycho-sociálně podmíněná, někde převažuje více bio, u jiných psychosociální aspekt stonání“ má dr. Chvála pádné důvody. Na druhé straně je stejně tak evidentní, že kvůli virové či bakteriální infekci, třebaže ji způsobilo přechodné oslabení organismu způsobené stresem a únavou, nemusí člověk hned začít žhavit internetové vyhledavače, kdeže je nejbližší psychosomatická ambulance. Jestliže nám, jak říká psychiatr Cyril Höschl, víceméně „jde život“, stačí si na taková víceméně náhodná oslabení dávat pozor.  

Otázka spíše zní, kdy už by měl člověk návštěvu psychosomatika začít zvažovat. Byla již v průběhu textu částečně zodpovězena – když fyzické obtíže trvají delší dobu, vyšetření na žádné závažné orgánové změny neukazují, medikamenty nasazené lékařem k jejich ústupu nevedou, odborníci si nás začnou posílat od jedněch dveří ke druhým a jisté situace v nás vyvolávají nedobré a tísnivé pocity. První překážku na cestě od zvažování k rozhodnutí ukážou zmíněné vyhledavače, neboť psychosomatických pracovišť a vyškolených odborníků je v Česku – na rozdíl třeba od Německa, kde je rozvětvená síť psychosomatických pracovišť včetně klinik – jako šafránu.

Avšak nejde zdaleka o největší zádrhel. Pomyslný Taxis se před pacientem vynoří až poté, co s ním psychosomatik důkladně rozebere, kde ho co zlobí, jak žije, v jaké životní etapě se nachází, jak jeho obtíže dopadají na rodinu i okolí, co jej omezuje v práci i ve vztazích, co by nastalo, kdyby jeho tělo přestalo obtíže vytvářet apod. Okamžikem, kdy se dozví, co je skutečným, předtím neviděným zdrojem jeho obtíží, stanul před nutností činu, kdy je vše už jen na něm. Nasazení pacientovy vůle, jeho činy vyúsťující leckdy v překopání životních základů jsou nutnou podmínkou úspěchu psychosomatické terapie. 

Jednoduché dilema „Změna“, nebo „Život jako dosud“ obvykle nemívá jednoduchý půdorys. Pacient se tak začasté ocitá na bojišti, kde slovy slavného filosofa Jeana-Paula Sartra zápolí s vlastními vnitřními „obludami a draky“. Jako první v sobě musí smazat mentální stereotyp, jejž v lidech probouzí a udržuje systém v podobě klasické, čistě biologicky orientované medicíny. Velmi výstižně jej formuluje algeziolog MUDr. Jan Štěpán: „Nechtějí dodržovat zdravý jídelníček ani cvičit, nic. Chtějí přijít k doktorovi, který vytáhne ze skříně zázračnou pilulku, a oni budou mít dalších třicet let pokoj.“ Takovíto „klasičtí pacienti“ v řadách stonajících zatím převažují, ale chytit za nos by se, jak vidno, měli nejen oni.

Další potvora je také vnitřní, ale už jen osobní, žádný systém ji nevytváří. O to je však těžší. Člověk, jehož bolí tělo od hlavy a který stojí před zmíněným dilematem, byl v životním boji, jak jej většina z nás zažívá, až do objevení zdroje svých obtíží často slabší stranou.  Má-li nyní začít vítězit, musí se dát do boje s těmi, jimž dosud ustupoval. Například pro zmíněné ženy s pánevními bolestmi to často znamená ustát rozvody, finanční obtíže, tahání o děti a při tom všem zvládat práci bez ztráty kytičky. Ani muži to pochopitelně nemají jednoduché, ne každý má například s únikem před následky přetěžující práce takovou kliku jako v úvodu textu zmíněný manažer. Ale stejně jako v pohádkách i v životě porážejí obludy a draky jen hrdinové. A takoví si zaslouží obdiv.       

Je zde ještě psychosomatický přístup

Dosud řečené vyžaduje podstatný dovětek. Mohlo by se zdát, že terapie somatických obtíží zahrnující jak tělo, tak hlavu je u nás naprostou Popelkou. Kupodivu zdaleka ne. Prvotní příčina je jednoduchá – také klasičtí lékaři, praktici a ambulantní specialisté, mají dennodenně v ordinaci chronicky stonající pacienty, u nichž klasická medikamentózní léčba nepřináší nijak oslnivé výsledky. Nezřídka se dostávají do situace, že už vyčerpali veškeré terapeutické možnosti.   

Většinou jde o pacienty s některou z civilizačních nemocí. Že u kardiovaskulárních obtíží, obezity, diabetu 2. typu, revmatických chorob, bolestí neznámého původu, gastrointestinálních obtíží a onkologických onemocnění sehrává distres roli jak jednoho z hlavních spouštěčů, tak jejich udržovatele, ví každý lékař. Jestliže do pacienta jen sype prášky s tím, že mu radí, aby změnil životní styl a zbavil se stresu, nepřekračuje hranice ryze biologického přístupu k chorobám. Když však na distres reálně zaútočí a pacient pak sám zapracuje na svém způsobu života, zvolil, řekněme, psychosomatický přístup. Nejde však o psychosomatickou medicínu, neboť ta má svá přísná pravidla a bez náročného školení ji nelze provozovat.

Co psychosomatický přístup či tzv. celostní medicína, k nimž se uchyluje čím dál více českých lékařů, obnáší, lze ukázat na malém příkladu. Dr. Štěpán ihned po vyšetření a pohovoru, jak ozdravit životní styl, aplikuje ryze nelékové postupy, například akupunkturu, infuze vitaminu C či glutathionu, Bachovu květovou terapii. Pacienti trpící stresem ocení, že si mohou jít dvakrát týdně na hodinu lehnout na akupunkturu, čímž se jim uvolní endorfiny, kterým se říká „poslové dobré nálady“, a zjistí, že zvolená strategie má výsledky. Právě tento psychický efekt je zásadní. Mimo jiné proto, že v pacientově mysli narušuje mentální stereotyp „Doktore, jsem nemocný, opravte mě“. Naopak v něm probouzí poznání, že chce-li se zbavit chronických obtíží, může si pomoci i sám tím, že ve spolupráci s lékařem povzbudí vlastní samoúzdravné procesy.

Zde je třeba zopakovat, že ani psychosomatika, ani psychosomatický přístup neruší základní biologickou léčbu. Ta u většiny chronických pacientů probíhá paralelně. Avšak psychosomatika a psychosomatický přístup pomáhají posouvat organismus od nemoci směrem ke zdraví. U civilizačních nemocí v pozici tzv. adjuvantní léčby dokáží stav základní choroby výrazně zlepšit a také klasická léčba pak nabývá na účinnosti.

Když je ve všem takto jasno, pak už dr. Štěpán s pacienty řeší věci typu, jak vyčistit játra a pomoci střevům, drobně se upraví jídelníček a postupuje se dál. Ti z jeho pacientů, kteří pochopili, že alespoň něco sami a z vlastní vůle pro sebe udělat musí, se dále dělí. Někteří jsou ochotni ve změnách životního režimu zajít poměrně daleko, jiní udělají jen pár krůčků. „Lidé, kteří ke mně chodí, přirozeně nemají své životy plně pod kontrolou. Částečně tak bojujeme s větrnými mlýny, protože změna je u nich často podmíněna změnou pracovního režimu nebo odchodem z práce, což je nereálné. Proto jim vždy předestřu určité nabídkové spektrum, klient mi řekne, čeho je schopen, a pak se daným směrem vydáme,“ říká.

Systém drobných kroků se u psychosomatického přístupu velmi osvědčuje a pomáhá dnes stovkám tisíc pacientů s chronickými obtížemi. S jen mírnou nadsázkou lze uvést, že každá drobnost je dobrá a pomáhá. Platí to i pro veškeré bonusy a motivační pobídky v oblasti prevence, nabízené klientům Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Vše, co souvisí s psychosomatikou či psychosomatickým přístupem, se často tváří jako žhavá novinka. U nás z posledních let, na Západě dekád. Není to tak. „Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše,“ píše již v antice starý dobrý Hippokratés, na něhož se moderní medicína tak ráda odvolává ve snaze zdůraznit, že byl-li tento Řek zakladatelem racionální medicíny, nemá lepšího dědice, než je ona.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna