Idiopatická, tedy z neznámé příčiny, nevyléčitelná, celoživotní. To jsou první informace, které pacient uslyší od lékaře poté, co mu oznámil, že mu diagnostikoval Crohnovu chorobu, jednu z mnoha civilizačních nemocí. Není výjimkou, že se tak stane více než rok od doby, kdy ho začaly sužovat obtíže – bolesti břicha, pocity vyčerpání, nepravidelná stolice, mírné hubnutí, později se často přidávají horečky, krvácení ze střev, chudokrevnost.

Proč takové zdržení znamenající odklad léčby? Pacient se zprvu domnívá, že jde o přechodný výkyv typu stresem či stravou rozhozeného zažívání a k lékaři zajde, až když obtíže neustávají. Příznaky navíc nejsou specifické, mohou souviset s mnoha jinými chorobami, takže se crohn nejednou zamění za zánět slepého střeva nebo v případě krvavých průjmovitých stolic za infekční onemocnění nebo krvácení při hemoroidech. 

Lékaři proto nabývají jistotu až po vícero vyšetřeních, nejen laboratorních a sonografických, ale také endoskopických, pomocí CT či magnetické rezonance. A ona jistota zní: autoimunitní chronický zánět trávicího traktu. „Crohnova choroba může postihnout jakoukoli část trávicí trubice, ať už jde o spojení tenkého a tlustého střeva, nebo horní části tlustého střeva. Proto je v jejím případě nutný komplex mnoha vyšetření,“ vysvětluje gastroenterolog profesor Milan Lukáš. Lékaři vlastně střípek po střípku skládají dohromady mozaiku této nemoci.    

Jak se žije s crohnem

Skládání mozaiky připomíná také pacientův život poté, co nabyl jistotu, že crohna má. Začíná to už u první linie léčby, spočívající v nasazení kortikoidů a antibiotik. Jejím cílem je utlumit patologický děj, jejž vyvolává imunitní systém tím, že napadá vlastní střevní buňky a vyvolává ve střevě zánětlivý proces.

U Ondřeje Durkáče, u něhož Crohnova nemoc vzplanula, když mu bylo pouhých 14 let, lékaři zjistili, že jeho lék „moje tělo vůbec neumí rozložit na aktivní látky“, takže dostal jiné kortikoidy. S těmi se však obecně pojí velké množství nežádoucích účinků a po čase se nahrazují imunosupresivy, „což má logicky za následek, že člověk je o dost náchylnější k nemocem, jako je chřipka, rýma, angína“.

Posléze se nabízejí a přicházejí na řadu další terapeutické postupy, jako jsou biologické léky či poslední novinka, léčba kmenovými buňkami. Obě metody jsou však doma ve specializovaných centrech, jejichž rozpočty jsou omezené, a pacient musí tudíž nutně splnit spoustu podmínek. Mezitím se může jeho střevo dostat do stavu, kdy je třeba jeho část chirurgicky odstranit. Ani skalpel však nebývá kýženou spásou, protože autoimunitní procesy bují dál a mohou zdevastovat jinou část střeva. Část pacientů s crohnem prodělá během let celou sadu operací.

K martyriu v podobě trvalého braní léků a hledání co nejúčinnější metody krocení střevního zánětu se přidává nutnost radikální změny jídelníčku směrem ke speciálním dietám, jejichž vylaďování taktéž připomíná cestu dlouhým labyrintem. Stejně tak nemocnému nikdy nekončí starost o další nepříjemný doprovod choroby. „Základem je v podstatě neustálý průjem,“ říká Ondřej a pokračuje: „Na křeče, které jsou na denním nebo týdenním pořádku, si celkem zvyknete, ale je dobré, pokud jste mimo domov, vědět, kde mají toalety, abyste byli schopni zažehnat případnou krizi.“

Třebaže obtíže mají u mnoha pacientů výrazně mírnější podobu než u Ondřeje, nelze se vyhnout otázce: Jak se žije pacientovi s Crohnovou chorobou? I tuto zkušenost Ondřej líčí: „Nemoc se také projevuje v únavě, člověk toho míň vydrží, neměl by se moc namáhat, obzvlášť pokud má za sebou operaci. Dále se pacienti často potýkají s bolestmi kloubů a zad, to je způsobeno částečně nemocí a částečně i léčbou. Nechutenství, plynatost a náladovost jsou už jen špičkou ledovce.“

Patologie hledá, až najde

Otázka, jak se žije s crohnem, má ještě jedno patro, to nejvyšší – psychické prožívání. „Většina lidí trpících zánětlivým střevním onemocněním se domnívá, že stres má zásadní podíl na jejich stavu,“ píše v knize Když tělo řekne ne Gábor Maté, kanadský lékař, jenž se zaměřuje právě na roli stresu při vzniku nemocí. Má na mysli trvalý stres, tzv. distres, který se dostavuje, „když požadavky na organismus překročí schopnost tohoto organismu zajistit jejich splnění“.

Čím dál více odborníků se shoduje, že distres je faktor, který se významně podílí na vzniku většiny civilizačních nemocí: „Emoční povaha jednotlivce a jeho reakce na chronický stres skutečně může být příčinným faktorem u mnoha chorob, které medicína dnes léčí, ale jejichž původ zatím nedokáže s jistotou určit,“ psal již před více než 20 lety profesor medicíny na univerzitě v kanadském Calgary Noel Hershfield. Zahrnul mezi ně také „zánětlivé střevní choroby.“

Proč však u někoho distres vyústí v diabetes, u jiného v srdečně cévní onemocnění, u dalšího ve zhoubný nádor? Anebo právě v Crohnovu chorobu či druhý typ idiopatického střevního zánětu, ulcerózní kolitidu? Za každou z těchto chorob lze najít krom distresu specifický mix spouštěčů.

U crohna nelze opominout to, co do střeva přichází. Častá konzumace potravin plných konzervantů a nadužívání antibiotik, kdy je člověk bere na běžná nachlazení, znamenají, že si člověk do střev spouštěče doslova cpe. Obé, antibiotika však obzvlášť, narušuje rovnováhu střevní mikroflóry. Ta se spolu s buňkami střeva stará nejen o trávení, ale komunikuje přímo s mozkem a reaguje na jeho podněty.

Distresem zatížený mozek v roli hlavní příčiny se pak postará o zbytek. U lidí, kteří mají pro crohna dědičné vlohy, to má ještě snadnější. Glukokortikoidy, jejichž produkci každá stresová reakce vyvolává a které při běžném, časově omezeném stresu (tzv. eustresu) záněty tlumí, při distresu „otočí“, a naopak působí prozánětlivě. Laicky řečeno, distres zažehává a udržuje nemoc tam, kde v těle najde slabé místo.

Avšak také ho najít nemusí. Každý člověk je originál a každý má svůj fyzický i psychický odolnostní práh. Jedinec, který jej má nízko, s velkou pravděpodobností onemocní. Jiný, jehož emoční povaha i tělo jsou odolnější, onemocnět nemusí, ani když žije v distresu a stravuje se tak, že by jej každý lékař vydával za odstrašující příklad.   

Vzít situaci do vlastních rukou

U Crohnovy nemoci leccos naznačuje také věk pacientů. Jde nejčastěji o mladé lidi ve věku 15 až 30 let. Tedy v životním období, kdy se ocitají pod enormním tlakem: aby zvládali školu, aby našli slušnou práci a udrželi si ji, aby měli dost prostředků k životu, aby našli vhodného partnera, a když ho najdou, aby rodina fungovala… Nezvládání oněch situací navozuje distres naprosto spolehlivě.

Dalším náznakem je trend. Bývala to raritní nemoc v dobách, kdy svět neznal umělou stravu ani antibiotika a distres sužoval jedince, nikoli masy. Dnes jen u nás trpí Crohnovou chorobou 35 000 lidí a neustále jich přibývá. Když přičteme ještě pacienty s ulcerózní kolitidou, dostáváme se k číslu 100 000.

Lze tento masový, civilizací podmíněný běh vstříc nemoci alespoň přibrzdit? „Oproti současným léčebným doporučením, která staví na dominantní místo farmakoterapii, by nově zjištěné mechanismy mohly vést ke zvýšenému důrazu na roli chronického stresu a jeho zvládání,“ píše lékař a publicista Pavel Kostiuk na stránkách společnosti Edukafarm. Způsobů, jak distres krotit a tím v sobě povzbuzovat sebeúzdravné mechanismy, není málo.

Začínají vyhledáváním informací, nabízí se aplikace relaxačních psychotechnik, spolupráce s psychologem či psychoterapeutem. Vše se však neobejde bez snahy převzít kontrolu nad vlastním životem. Splněním téhle podmínky se pacientovi s crohnem určitě alespoň uleví.

A občas se dostavují takřka zázraky, jak o tom svědčí jedna z reakcí za článkem Naděje pro pacienty s Crohnovou chorobou na serveru Novinky: „Crohnovu chorobu mi diagnostikovali v mých 40 letech. Podnikal jsem tehdy ve stavebnictví a jsem přesvědčen, že její příčinou byl stres. Podnikání jsem ukončil a po pěti letech od diagnózy nevěřil můj lékař výsledkům kolonoskopie. Tvrdil, že střevní stěna se zcela zhojila a po chorobě není ani památky.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna