Že stres dokáže ničit pomalu, nenápadně a spolehlivě, není žádná novinka. Autorem prvního experimentu, který to potvrdil, byl ve středověku perský lékař Avicenna. Do sousedních, ale oddělených kójí umístil berana a vlka. Přestože vlk na berana nemohl, beran přestal žrát a zakrátko „bezdůvodně“ pošel.

Prastarý Avicennův pokus je aktuální pro všechny, kdo čelí chorobným tělesným projevům zabydlení nějakého vlka v jejich hlavě a jejichž počty v posledních desetiletích setrvale narůstají do hrozivých výšin. Člověk má však na rozdíl od Avicennova berana vždycky šanci, že se ze svých psychických i fyzických zádrhelů vylíže. Podmínka ovšem je začít u těch duševních.

Dítě je v rodině první na ráně

Jak snadno se stres může projevit tělesnou nemocí, ukazuje případ z psychosomatické ordinace MUDr. Vladislava Chvály a PhDr. Ludmily Trapkové v Liberci. Před několika lety je vyhledali rozvedení rodiče s pětiletou holčičkou, jíž se stále vracely angíny, takže pětkrát do roka užívala antibiotika. Život měli i vzhledem k ní rozumně uspořádaný a dobře spolu vycházeli; maminka s ní žila v garsonce, otec s novou rodinou.

„Z rozhovoru vyplynulo, že holčička pravidelně docházela nejen k tatínkovi, ale také k prarodičům a všude přespávala. Týdně vystřídala až čtyři postele, pouze když byla nemocná, chodili všichni za ní. Tak jsem jim navrhla, zda by to takhle nemohlo fungovat i bez angíny. Udělali to tak a angíny zmizely,“ popisuje svůj terapeutický zásah dr. Trapková.

Pro zdraví dítěte je rozhodující psychická pohoda spojená s pocity bezpečí, jistoty a pevného zázemí, mající i svou prostorovou dimenzi. Anginózní holčička takové ústřední místo, kde by byla opravdu „doma“ a kde by byla láskou a péčí zalévaným „středem“, neměla. Na všech místech rodinného kolečka byla sice opečovávaná a o lásce ujišťovaná, ale její podvědomí vycítilo, že nejde v první řadě o ni, že vlastně sytí citové potřeby prarodičů a rozvedených rodičů. S každým přesunem do jiné postýlky se tak do její duše vkrádal akutní stres.

Od standardního ke kybernetickému pohledu

S nervózním napětím, jímž se stres psychicky projevuje, se spouští kaskáda tělesných reakcí iniciovaná aktivací tzv. osy HPA. Jde v podstatě o hormonální proudění od hypotalamu přes hypofýzu k nadledvinkám, které produkují kortikoidní hormony, z nichž dominantní je kortizol. Jeho hlavním okamžitým účinkem je utlumení stresové reakce a zánětlivých procesů, přičemž dochází i ke snížení činnosti imunitního systému. Pokud je stres krátkodobý a motivační, kdy nastavuje tělo na maximální výkonnost kvůli nějaké výzvě, po jejím zdolání hladce odeznívá. Tento tzv. eustres je pozitivní a nijak nás zdravotně neohrožuje.

Tělesné pochody iniciované stresem jsou pochopitelně mnohem komplexnější a složitější. Podstatné však je, že dopadají na téměř všechny tkáně a orgány a že když se stres kvůli nezvládání situačních výzev periodizuje, přechází v podstatě v setrvalý psychický tlak, tzv. distres. Jeho působením pak dochází k trvalému narušení homeostázy, tedy tělesné rovnováhy, což se často nejvíce projevuje u hormonálního systému (zvětšené nadledvinky), trávicího systému (vředovitá střeva) a imunity (scvrklé lymfatické uzliny). Protože jsme zároveň každý jiný geneticky, biologicky i psychicky a protože má každý své vlastní dozvuky minulosti, je do značné míry individuální i prolamování psychického stresu do tělesné nemoci.  

Vlastní příčina holčiččiných obtíží – respektive uzel, od něhož bylo jedině možné začít rozplétat síť jejího problému – nebyla bakterie. Mikrob jen „využíval“ toho, že se mohl na distresem oslabených krčních mandlích množit. Kdyby byly její tonsily imunitně plně kompetentní, jakými se staly po odstranění stresoru, byl by na nich po svém „náletu“ zlikvidován bez anginózních příznaků. Zde je příhodné ocitovat objevitele patologické role mikroorganismů Louise Pasteura: „Mikrob neznamená nic, vše záleží na půdě (čímž myslel tělo pacienta).“ Pravým původcem obtíží tedy byl nevyřešený setrvalý stres a jeho dopady, jak také usoudila dr. Trapková.

Standardní medicína tíhne ke schématu „jedna příčina–jedna nemoc–jedna terapie“. Proto holčička na mikroba jakožto původce angíny dostávala opakovaně antibiotika a byl to postup lege artis. Odhalení hloubkové příčiny jejích angín vyžadovalo jiný než standardní přístup.

Je svou povahou systémový či kybernetický – rozplétá síť vzájemně provázaných pochodů a působících faktorů a s nimi také pozadí chorob, které dosud měly vysvětlení jiná nebo žádná. Velmi přístupně tyto moderní vědecké výzkumy, které psychickou, nervovou, endokrinní a imunitní soustavu nevnímají odděleně, ale jako jeden systém, prezentuje kniha Když tělo řekne ne kanadského lékaře Gábora Matého. Její půvab je však ještě v něčem jiném. Srozumitelně podané diagnózy a jejich fyziologické pozadí doprovázejí pacientské příběhy a v nich obsažený uzdravující potenciál.

Na začátku bývá potlačování emocí

Jeden z nich je v základních obrysech obecně známý, neboť jeho protagonistou je cyklista Lance Armstrong. Několikanásobný vítěz Tour de France začal řešit otok varlete až po deseti měsících, neboť jeho slovy „cyklisti jsou profesionální zapírači“. To však už jeho rakovina metastazovala do plic a do mozku. Po chirurgickém zákroku, ozařování a chemoterapii se však vyléčil. Svět pak oslavoval dva vítěze. Prvním byla medicína, neboť úspěšnost léčby dosahuje u tohoto hormonálně dependentního karcinomu okolo 90 %. Druhým byl Lance, jeho zavilost, tvrdost a vůle vždy vítězit, na kole i nad nemocemi.

Maté však z Armstrongovy story vyzdvihuje další skutečnosti. Narodil se velmi mladé svobodné matce. Jeho slovy „… svým způsobem jsme dospívali společně“. Matka se brzy vdala, ale otčím chlapce krutě bil a matce byl otevřeně nevěrný. Její ponižování Lance trápilo nesrovnatelně víc než fyzická bolest. V hloubi duše toužil matce pomoci, přičemž cítil, že to nedokáže; zároveň vůči ní pociťoval nelibost, že nedokáže nijak pomoci ona jemu, a to vše u něj vyústilo do skrývání vlastních pocitů. Odtud jeho „tendence popírat a ignorovat svoji bolest“ a odtud pramenil také jeho strach a neschopnost svou diagnózu rakoviny varlete matce sdělit, o což požádal přítele. Rozhodujícím faktorem Lanceova uzdravení byla dle Matého skutečnost, že účinnost léčby a sílu jeho vůle potencovala matka Linda, která „začala synovi pomáhat s velkou dávkou síly, lásky a odvahy a byla mu oporou ve strašlivém období nejisté prognózy“.

Další modelovou Matého pacientkou je čtyřiačtyřicetiletá vysokoškolská profesorka Joyce, již sužuje astma. Matému sdělila, „že záchvat se pokaždé dostavil tehdy, když jsem si toho na sebe naložila víc, než jsem mohla zvládnout“. A takovému přetěžování sebe samu vystavovala často, protože je perfekcionistka, která na požadavky druhých, především kolegů, neumí říkat ne. Se sklonem k perfekcionismu se však nenarodila.

Vyrůstala v rodině s prchlivým otcem, před jehož výbuchy ji matka nebránila. Pocity bezmoci, doprovázené strachem „z toho, že se někomu znelíbím“, se v ní transformovaly právě v přepjatou setrvalou snahu druhým vyhovět a potlačování vlastních potřeb a emocí. Jak zdůrazňuje Maté, „emoce mohou při spouštění záchvatů sehrávat zásadní roli, bez ohledu na to, co je spouštěčem akutním“. Tím pak mohou být alergeny, fyzické vypětí, infekce dýchacích cest, nízké teploty, léky jako aspirin, pláč, smích či jiné emoční rozrušení. Joyce se širší pozadí jejích obtíží posléze vyjasnilo.

Jiná Matém popisovaná pacientka, Magda, je lékařka. Jejím pracovištěm je nemocniční laboratoř, kde vládne panovačná vedoucí a železná disciplína. „Většinou mě trápily bolesti a nafouknuté břicho. Nikdo nedokázal přijít na to, co se mnou vlastně je, tak jsme si řekli, že to bude nejspíš syndrom dráždivého tračníku,“ líčí své často ji zcela znehybňující fyzické obtíže.

Magda vyrůstala jako jedináček pečujících a milujících rodičů. Když byla malá, rodiče jí místo pohádek vyprávěli svůj příběh Židů přeživších holocaust. Když byla větší, často před ní opakovali, že lékař je to nejlepší možné povolání. Pocity zodpovědnosti za utrpení rodičů a obtíže, jimž nadále v životě čelili, se v Magdě proměnily v motivaci jim studiem medicíny vyhovět a tím i ulevit. Potlačila tak svůj přirozený talent na jazyky, školou se vyloženě protrápila a do laboratoře nastoupila proto, že bazální lékařské dovednosti vůbec nezvládala, protože na ně prostě „neměla buňky“. A aby toho nebylo málo: „Máma mi to nikdy neřekla do očí, ale je na ní znát, že je zklamaná.“

Magda nakonec začala docházet na psychoterapii, kde prohlédla: „Vždycky jsem se domnívala, že jsme měly krásný vztah, že pro mne byla kamarádka.“ Jenže ve skutečnosti byl „špatný a škodlivý. Tím, jak mě neustále před vším chránila, podkopávala moje vlastní já. … Nevytvořila jsem si vlastní já, se kterým bych byla spokojená“.

Nemoci jsou bio-psycho-sociálně podmíněné

Podobných story, v nichž se hádá duše s tělem, obsahuje Matého kniha na desítky. A spektrum chorob, v něž neřešený spor vyúsťuje a s nimiž měl kanadský lékař co do činění, také není zrovna úzké. Jednu obsáhlou skupinu tvoří autoimunitní choroby: sklerodermie, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, Crohnova choroba, diabetes 1. typu, roztroušená skleróza a systémový lupus erythematodes. Další skupinu tvoří karcinomy.

Přes svou rozdílnost mají všechny zmíněné choroby něco společného. Dle Matého nejsou „nějakými náhlými změnami v dospělosti, nýbrž výsledky dlouhodobých procesů, z nichž mnohé započaly už při narození“. Od toho se odvíjí další společný rys: „Žádná nemoc nemá jen jednu příčinu. Dokonce i v případech, kdy lze identifikovat významné rizikové faktory – jako je například dědičnost u některých autoimunitních chorob nebo kouření u rakoviny plic –, nepůsobí tady pouze a výhradně ony samy. Na druhou stranu ani naše osobnost sama o sobě nezpůsobí nemoc. Člověk nedostane rakovinu jen tím, že bude v sobě dusit hněv, nebo amyotrofickou laterální sklerózu jen proto, že bude příliš milý. Systémový model vychází z toho, že na vzniku choroby se podílí celá řada procesů a faktorů, stejně jako na zdraví.“

V reálném životě vypadá systémový model zhruba tak, že „nezvládané zvládání“ psychicky zatěžujících situací se projeví také v realitě životního stylu. Problémy s prací, zařazením do společnosti a soužitím v rodině se často „zajídají“ a vedou k nadváze, člověk si ulevuje kouřením, alkoholem, absencí pohybu a nekonečným civěním do počítače či na televizní obrazovku. Výsledkem je opět fyzický stres buněk, jenž se k distresu a jeho působení přidává. Společně pak produkují zvyšování krevního tlaku a LDL cholesterolu, vznik orgánové dysfunkcí či výkyvů a podobné pěkné věci.

Ty vstupují do psychosomatické hry, spolurozhodují, jaké bude finální vyústění, že člověk dostane tu či onu nebo úplně jinou chorobu (spadají sem i kardiovaskulární, o nichž se Maté nezmiňuje). Ale někdy ani distresem sužovaný a hříšnou životosprávu pěstující jedinec ničím, nebo aspoň něčím závažným neochoří. Pak se říká, že měl dobré geny.

Jenže ty představují jen kód, stavební buněčný plán, o jehož realizaci rozhodují požadavky a interakce celého organismu. Jak geny zdravé, tak zmutované či nějak poškozené „jsou zapínány a vypínány prostředím. Z tohoto důvodu má největší vliv na lidský vývoj, zdraví a chování právě prostředí“, zdůrazňuje Maté. Ať tak nebo onak, podstatné je, že jak na tom, kudy do zdravotních problémů, tak kudy z nich ven, se podílí celý tenhle mix.

Síla negativního myšlení

Rady, odvaha, pozitivní myšlení – to je jakási svatá trojice, která se běžně předkládá k uvěření všem, kdo se rozhodli reagovat na skutečnost, že jejich tělo řeklo ne životu, jak jej dosud vedli. Rady jsou bezesporu užitečné, člověk přestane kouřit, přehánět to s alkoholem, začne cvičit. Avšak jak se radami může zbavit distresu, když si zažité vzorce, jež ho v něm udržují, vytvořil automaticky, nevědomě? Odvaha je skvělá věc, ale zase – jak bojovat s něčím, o čem nevím, jak se ve mně vlastně usadilo? A pozitivní myšlení? Maté uvádí, že se v průběhu paliativní péče setkal s bezpočtem onkologických pacientů zaskočených rakovinou hlavně proto, že byli vždycky optimisty a mysleli pozitivně, vždy se snažili nepoddávat se pesimistickým myšlenkám.

Zjistil, že u nich šlo o nutkavý optimismus, tedy způsob, „jak udržet na uzdě svoji úzkost a vyhýbat se konfrontaci s ní“. Došel tak k poznání, že ke skutečné proměně může vést jedině POZNÁNÍ, „schopnost zadívat se dovnitř sebe samých s upřímností, soucitem a nezastřeným zrakem“. Jen tak můžeme „nahlédnout do zákoutí, která nám předtím zůstávala skryta“.

Předpokladem nabytí takové schopnosti je něco, co nazývá negativní myšlení. Pochopitelně to myslí ironicky. „To, v co skutečně věřím, je síla myšlení. Jakmile upravíme toto slovo přídavným jménem pozitivní, vylučujeme tím ze svého života ty součásti reality, které považujeme za ‚negativní‘. Právě takto, zdá se, funguje většina lidí hlásících se k pozitivnímu myšlení. Skutečně pozitivní myšlení začíná tím, že zahrneme veškerou realitu. Vede je jistota, že dokážeme čelit plnému rozsahu pravdy, ať už je jakákoliv.“

Čelit pravdě tak, aby nedrtila, ale očišťovala, znamená neuhýbat před otázkami: co u mě a v mém životě nefunguje?, co ve mně není v rovnováze?, co tak zatvrzele ignoruji, přičemž přijetí by do mého života mohlo vnést pozitiva?, čemu moje tělo řeklo nebo říká ne? Nejde to snadno také proto, že probouzejí nepříjemné úzkostné pocity. Člověk si je většinou připustí k tělu, až když mu dojde, že ještě větším zdrojem stresu než tyto otázky je uhýbání před nimi a odpověďmi na ně. Navíc na ně nenajde odpověď hned. Ale síla oněch otázek je v tom, že člověka nutí stále hledat. Teprve pak vstupuje na cestu uzdravování hlavy, života i těla.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna