„Domácí násilí je nejrozšířenější formou násilí vůbec, přičemž je současně formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závažnosti nejvíce podceňovanou!“ Slova německého kriminologa Hanse Joachima Schneidera lze ještě doplnit – je formou už docela dlouho veřejně propíranou a odborně sledovanou, přičemž mezi oběma úhly pohledu zdaleka nevládne jednota.

Mediálně a prizmatem tradice je věc průzračně jasná: domácí násilí rovná se fyzické ubližování, přičemž mezi pachateli drtivě převažují muži. Tomu odpovídají i statistiky institucí a center, kam se oběti obracejí o radu a pomoc. Odborné hlasy a studie však skýtají poněkud jiný obrázek. Muž na policii, k lékaři či do poradny jen tak nezavítá, jednak se stydí, jednak mu z toho dle německého kriminologa Michaela Bocka plynou jen nevýhody, zatímco u žen je tomu naopak.

Pokud jde o studie, lze vzít například nizozemskou Van Dijka a jeho týmu z přelomu tisíciletí: Ač se v ní potvrzuje, že nejčastěji se za zdmi domovů vyskytuje fyzické násilí, zároveň uvádí, že na oběti facek a bití je to mezi muži a ženami zhruba fifty fifty. Velmi časté je také psychické týrání. Kupodivu v něm mají mírný náskok muži, byť zažité klišé říká, že ostrý jazyk a verbální agresivita jsou doménou něžného pohlaví.

Kde jedině tradiční a odborný pohled nizozemské studie mluví stejnou řečí, je závažnost újmy. „Zatímco u nízké intenzity tvořily oběti mužského pohlaví většinu (61 %), u násilí velmi závažné intenzity byl poměr obrácený. Oběti závažného násilí byly ze 60 % ženy. V tomto smyslu výzkum nezpochybnil základní tezi o tom, že domácím násilím jsou nejvíce ohroženy ženy,“ píše psycholožka doc. Ludmila Čírtková. A v tomto smyslu je také namístě připomenout, že na čtvrtek 25. listopadu připadá Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách.

Živočichopis domácího násilníka

Největší překvapení, jež vědecké studie přinesly a stále přinášejí, souvisí s odpovědí na základní otázky, které si každý v souvislosti s domácím násilím páchaným na ženách logicky položí: Kdo takový mužský vůbec je? Má nějaký jasný sociální profil? Odpověď na druhou z nich, zdánlivě snadnou, zní: nemá. Je bezpečně prokázáno, že muži, kteří se na své partnerce dopouštějí domácího násilí, v drtivé většině nejsou nějací asociální kriminálníci. Platí opak, neboť okupují všechny stupně společenského žebříčku, od boháčů a vysokoškolských profesorů po totální společenské lůzry.

Proto se vžilo jakési základní dělení na dva typy, řekněme z vyšších a nižších vrstev: první je násilník dvojí tváře, doma agresivní, mimo domov seriózní pán, druhý sociálně problémový, pro okolí jasně čitelný jedinec. Když o nich jejich týrané ženy mluví, vynořuje se osm nejobvyklejších týpků: surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilník, pán domu a psychický utlačovatel. Existují pochopitelně smíšené typy. Podle doc. Čírtkové „u nás převládá vyděračský surovec, který praktikuje fyzické a psychické týrání“.

Jestliže za sociálními kostýmy domácích tyranů nelze nic sjednocujícího nalézt, za zmíněnými charakteristikami, jak je ženy podávají, se už přece jen něco rýsuje. Základní životní nastavení takovýchto lidí vystihuje ve svých publikacích neuropatolog František Koukolík: „Jako jediný smysl bytí … prožívají a uznávají (samoúčelnou) moc. Jediné, čemu … ve svých krajních podobách věří, bývá nediferencovaný růst čehokoli, co jim moc dává nebo posiluje.“

Moc, bez-moc a bezmoc

Minulé kapitole dominuje werichovská pravda „Každej jsme nějakej“. V běžném partnerském životě se na ni lepí přečasto kladená, ale málokdy náležitě zodpovídaná otázka: „Kde se to v něm proboha bere?“ U každého z typů domácího násilníka lze říci, že na svůj osvědčený způsob pokřiveně zachází s mocí a bezmocí. Lze to říci i jinak: Tlačí na moc tam, kde neunese bez-moc, protože se na onom poli cítí bezmocný.

Vysvětlení té poněkud šroubované věty skýtá její napasování na jednotlivé typy. Příklady mohou být pochopitelně pouze modelové a zdaleka nemohou pokrývat všechny možnosti a jejich nuance. Navíc je namístě zopakovat, že se jednotlivé typy často nevyskytují jako „čistokrevní“, ale jako pěkně namíchaný „pouliční voříšek“.

Surovec – octne-li se v situaci, že partnerka či děti mají v něčem volnost a možnost volby, tedy z jeho strany jde vůči nim o bez-moc, ovládne jej strach vyvolaný pocitem vlastní bezmoci. Pocit duševní pohody a moci mu nejvíce navrací akt násilí, vůbec nejlépe se cítí, když jej páše.

Žárlivec – bez-moc daná skutečností, že partnerku nemůže mít neustále pod dohledem, že si tedy může zadat s jinými muži, jej psychicky mučí. Od tohoto pocitu bezmoci si ulevuje podezíráním, výčitkami, „důkazy“, někdy i fackou, zákazy a ultimáty. Jedině takovým srovnáváním skóre se mu vrací pocit jakés takés kontroly nad vztahem.

Špatný otec – tenhle týpek neumí vůči dětem správně dávkovat přísnost, důslednost, volnost a povzbuzování. Je zkrátka výchovně bez-mocný. Pocity vlastní bezmoci si nedokáže kompenzovat jinak než nesmyslnou tvrdostí.

Lhář – nejčastější typ lháře zažívá pocity vyrovnanosti a moci, jen když je ve vlastních očích „za kinga“. Jeho objektivní bez-moc vytvářejí situace, kdy jím zjevně není. Psychická muka z takto vyvolávaného pocitu bezmoci zahání lhaním a přikrašlováním svých schopností a zásluh.

Vyděrač – bezmoc prožívá, když o něco přichází, což může být věc, prestiž, důvěra, láska atd. Je bez-mocný ve smyslu, že ztrátu nedokáže unést či kompenzovat čistým či alespoň přijatelným způsobem. Pak se uchyluje k vydírání jako prostředku znovuzískání moci.    

Sexuální násilník – co do schopnosti fyzické lásky se necítí úplně pevný v kramflecích (bez-moc). Trápí se tím a pociťuje bezmoc. Pocity satisfakce a moci nejintenzivněji prožívá při násilně vynuceném aktu.

Pán domu – jeden z jeho poddruhů je dnes velmi rozmnožený. Bez-moc rovná se v jeho případě ekonomický neúspěch, jejž v jeho očích může představovat i taková životní úroveň, která je pro jiného bohatstvím. Bezmoc prožívá, nejen když cítí, že chudne, ale stačí mu, když lidé oceňují a upřednostňují i jiné věci, než je tučné konto, pořádné fáro a vila s bazénem. Aby se cítil trvale vyrovnaný a „nahoře“, musí řád a chod domácnosti, ale i trávení volného času šlapat čistě podle jeho not.

Poddruh pána domu, definovaný reálnou chudobou, vyžaduje totéž, přičemž svoji vůli opírá o holou, pouze jeho povahou podloženou moc.

Psychický utlačovatel – s partnerkou neumí jednat jinak, než že ji psychicky ovládá, po svém životním jevišti ji vodí jako loutku. Jakýkoli projev její vlastní vůle znamená reálnou bez-moc, plodící jeho pocit bezmoci. V nacházení prostředků jejího ovládání je velmi vynalézavý. Jiné nářadí, jak utvrzovat vlastní pocit moci, nezná a znát nechce.      

O mistrech světa v deptání a centrech pomoci

Příběhy žen, jejichž život poznamenalo domácí násilí, jsou velice podobné. Vše začíná nenápadně, například manželovou zvýšenou kritičností. Žena se zaměří právě na ni s tím, že ji chce řešit, nejen kvůli sobě, ale i proto, že rodinné dusno začíná mít negativní dopady na děti. Místo zklidnění psychické deptání pokračuje, až dojde i na facky. Týraná začíná chápat, že takhle to dál nepůjde.

Nadcházející fáze je nejobtížnější. Žena musí „přečíst“ a pochopit manželův problém, motivaci a příčiny, proč se chová, jak se chová, a zároveň se z domácího pekla nějak reálně vymotat. První, co jí v rozklíčování brání, je právě surová realita – věčné sepisování protokolů s policií, její ochota-neochota pomoci jí s dokazováním, malý zájem sociálního odboru zjišťovat, co se v domácnosti dennodenně odehrává, nemožnost brzy se od manžela odstěhovat a bývá toho pochopitelně mnohem víc.

Druhou obrovskou bariéru mívá nejedna týraná žena v sobě. Její duševní stav lze znázornit na „principu vařené žáby“. Je jednoduchý – když žabku ponoříme do vřelé vody s možností vyskočit, vyskočí. Bude-li však ponořena do vody vlažné, kterou budeme velmi zvolna ohřívat, zůstane v ní, až se uvaří. Takže: Přiměřeně sebevědomá žena by při náhlém propuknutí násilného chování a jeho pokračování brzy svou situaci řešila odchodem od násilníka. Eskaluje-li násilí pomalu a obsahuje-li výrazné psychické deptání a srážení ženina sebevědomí, může její sebedůvěra klesnout k pomyslné nule.

Někteří muži jsou v této „disciplíně“ mistři a mohli by svému „umění“ vyučovat na univerzitě, kde by byli ozdobou katedry psychopatie, kdyby nějaká existovala. Když se v jednom chlapovi snoubí takové typy, jako je „pán domu“ a „psychický utlačovatel“, může i původně sebevědomá žena sklouznout dolů velice snadno. Nejenže pak násilníka neopouští, ale spatřuje chyby především v sobě.

Pro ni je věcí rozumu obrátit se na odborníky. Optimální je navštívit poradenskou organizaci Bílý kruh bezpečí, který má pobočky ve všech větších městech a kde působí experti jak na psychickou, tak organizační stránku odchodu. V městech menších působí centra psychologicko-sociálního poradenství.

Vše momentálně navíc komplikuje covid, který, jak ukazují odborná šetření, pod kotlem domácího násilí řádně přitápí. VZP na tuto situaci zareagovala tím, že zavedla příspěvek na psychosociální podporu. Pokud se klientka VZP rozhodne pro návštěvu psychiatra, psychologa či psychoterapeuta působících mimo uvedené neplacené služby, má možnost získat bonus až 5000 korun na pokrytí nákladů na několik sezení u vybraného terapeuta v celkové délce 10 hodin. Bonus se vztahuje jak na děti od sedmi do 18 let, tak na dospělé. Bližší informace lze najít ZDE.

Kamarádky jako časté náhradnice zmíněných služeb týrané ženě najít zase sebe samu nepomohou. Přitom právě to je její největší devíza jak pro hladké vyřešení odchodu od násilníka, tak pro další život.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna