Určitá bizarnost – jako by napodobující absolutní rozdílnost lidí a osobností, jež postihuje – je této chorobě vlastní. Jak například prokázaly vědecké studie, nemalá část parkinsoniků tíhne k patologickému hráčství. Neméně překvapivý je fakt, že přes výrazné motorické, smyslové a kognitivní deficity nejsou horšími řidiči, než jsou lidé zcela zdraví. Avšak tohle určitě nejsou hlavní důvody, pro které se 11. duben stal Světovým dnem Parkinsonovy choroby.  

Dědeček nás nepoznával

„Těžko někomu vysvětlíte, že se má pohnout noha, ale nejde jí povel dát. Prostě se zastavíte a nemůžete s pohnout,“ popisuje jeden ze svých problémů Libor Jaša, jemuž byla Parkinsonova choroba diagnostikována ve 40 letech, když se mu „ohlásila“ třesem palce levé ruky. Tak brzké propuknutí této druhé nejčetnější neurodegenerativní choroby je výjimečné, týká se zhruba desíti procent postižených. Nejčastěji „parkinson“ propuká mezi 55 až 62 lety a postihuje více muže.

Choroba postupuje plíživě. Začíná zvýšenou únavou, náchylností k infekcím, pocity ztuhlosti a tíhy v končetinách, zvýšeným sliněním, pocením a slzením. Posléze se přidává nejtypičtější příznak – třes. Postihuje pacienta, když je v klidu, zpočátku zasahuje jednu ruku, posléze obě, časem se přesouvá na oční víčka, dolní čelist a na nohy. Postupně se přidává šouravá chůze, poruchy rovnováhy, úzkosti a deprese, někdy se rozvine i demence. Psychické postižení se může projevovat ztrátou schopnosti soustředění, silnou podezíravostí, poruchami úsudku a paměti. „Děda občas mluvil z cesty a párkrát se stalo, že chtěl odejít z bytu s tím, že jde domů,“ říká žena, která se o svého tchána poté, co se u něj nemoc objevila, začala s manželem starat. Nakonec jim však nezbylo než dědečka nechat odvézt do psychiatrické nemocnice.  

„Parkinsonova nemoc má desítky příznaků, které nejsou všechny vyjádřeny u každého pacienta,“ říká doc. Marek Baláž, specialista z I. neurologické kliniky FNUSA v Brně. Avšak všechny příznaky, jimiž nemoc své oběti trápí, mají společnou příčinu. Je jí ubývání nervových buněk v části mozku nazvané černá substance. Mají na starosti produkci dopaminu, tzv. hormonu štěstí, který zároveň funguje jako neurotransmiter, látka zajišťující přenos signálů mezi nervovými buňkami. A právě 60–80% úbytek dopaminu způsobuje rozvoj všech zmíněných příznaků. Laicky řečeno, mozek ví, že se má vykonat pohyb, ale není jak přenést informaci tam, kde má být pohyb vykonán.          

Mluvte a já vám řeknu, co je před vámi

Parkinsonovu nemoc zatím nelze vyléčit, lékaři však mají v rukou prostředky, jak potlačovat příznaky a zpomalit rozvoj této časem se zhoršující choroby. Nejčastěji nasazovaným a také nejúčinnějším lékem je levodopa, účinná látka, která po podání do organismu vstupuje do biochemické reakce, na jejímž základě vzniká dopamin. Pro úspěšný boj s nemocí je však také velmi důležité její včasné odhalení. A právě zde nedávno čeští odborníci udělali výrazný pokrok.

Až 90 % parkinsoniků trpí nějakou poruchou řeči. V běžné terénní lékařské praxi se jim věnuje minimální pozornost, avšak zkušený specialista neurolog podle nich dokáže nemoc v raném stadiu rozpoznat. Také proto výzkumníci z 1. lékařské fakulty UK a Fakulty elektrotechnické ČVUT vyvinuli speciální software, který u nově diagnostikovaných pacientů dokáže identifikovat tři typy řečové poruchy, podle nichž lze předvídat, jak u nich bude nemoc postupovat a reagovat na levodopu. Po jejím ročním podávání 111 pacientům vyhodnotili výsledky.

U parkinsoniků s prozodickou poruchou, tedy sníženou hlasitostí a monotónností řeči, došlo k mírnému zlepšení. Nejlepší výsledky terapie přinesla u pacientů s hlasově-prozodickou poruchou, což znamená sníženou kvalitu hlasu a jeho zhrubnutí. Zlepšil se nejen jejich hlasový projev, ale i pohybové projevy. Nemocní s artikulačně-prozodickou poruchou, při níž se snižuje rozsah pohybu jazyka a rtů a s ním výslovnost, se nijak nezlepšili. Podle neurologa doc. Petra Duška nejspíš proto, „že porucha artikulace u Parkinsonovy nemoci není způsobena nedostatkem dopaminu, ale rozsáhlejší degenerací motorických oblastí v mozku, a proto nereaguje na léčbu dopaminem“.

Jsem nemocný, ale ve sportu mi to nebrání

Poznatky získané díky studii řečových poruch budí reálnou naději, že přispějí ke zpřesnění léčebných strategií. Pokud jde o ně, u části pacientů umožňuje hybný stav, třes a zpomalenost výrazně zlepšit operační řešení, jímž je hluboká mozková stimulace (DBS). Tenké elektrody zavedené do hloubi mozku jsou propojeny s neurostimulátorem, který se vkládá pod klíční kost. Prostřednictvím stimulů pak pacient mírní hybné příznaky choroby. „K DBS se přistupuje v situaci, kdy už pacientovi nestačí běžná terapie léky,“ vysvětluje doc. Baláž.

„Po operaci beru třetinu léků, hodně jsem se zlepšil, vrátilo mě to tak o deset let zpátky,“ pochvaluje si DBS Libor Jaša. Další komplexní terapii Parkinsonovy nemoci je vpravování účinného léku, jímž je Duopoda obsahující levodopu, do střeva, v němž se přímo vstřebává. Další často využívanou metodou je infuzní podávání apomorfinu.

Uvedené postupy obvykle doprovází léčba bolestí a změn nálad. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá také fyzioterapie, rehabilitace, logopedie a pohyb. O Liboru Jašovi lze bez přehánění říci, že je sportovec – hraje stolní tenis, koulí bowling a cvičí. „Je nejlepším sportovcem našeho centra, takže vždy očekávám, že přinese nějaký pohár, jen posledně žádný nedonesl, a to jsem byl nespokojený,“ říká s nadsázkou doc. Baláž.       

Parkinsonik není Fittipaldi, ale řídí dobře

V Česku žije okolo 30 000 pacientů s Parkinsonovou chorobou. Jejich počet průběžně mírně stoupá, přičemž možnosti prevence jsou nevelké. Patří sem fyzická i psychická aktivita, strava s ovocem, zeleninou, rybami a vitaminem B6. Přestože není jasná příčina úbytku buněk produkujících dopamin, lze bez rizika omylu tvrdit, že dominantou prevence „parkinsona“ je především nepoškozovat mozek. Tedy nedrtit jej přemírou alkoholu, drogami a soustavným stresem.

Nárůst počtu pacientů je dán také zlepšováním diagnostických postupů a stárnutím populace. Občas lze proto na ulici zahlédnout člověka ve vyšším věku, jak se drobnými krůčky šourá k autu a po kratším zápase s dálkovým ovládáním nasedá a odjíždí. „Je těžké rozhodnout, jestli Parkinsonova nemoc může mít takový vliv na pacienta, že z něj udělá rizikového řidiče,“ říká dr. Jindra Svátová z Neurologické kliniky 3. LF UK. „Má to dvě strany mince. Na jedné straně musíme vyhovět pacientovi a neukřivdit mu – ztráta řidičáku může způsobit psychické problémy, pacient se cítí ukřivděný a vyřazený ze společnosti – a na druhé straně nesmíme zapomínat na bezpečnost na silnicích.“

Právě obavy o bezpečnost vedly k tomu, že Společnost Parkinson ve spolupráci s Dopravní fakultou ČVUT zorganizovaly projekt, v němž řidičské schopnosti nemocných prošly přísným testováním. To ukázalo, že většina pacientů sice vykázala pomalejší reakce i ovládání volantu, ale samotná kvalita řízení tím nijak neutrpěla. „Někteří pacienti sotva došli do testovací místnosti, jednoho z ní museli dokonce vynést. Jejich výsledky byly ovšem zcela srovnatelné s kontrolní skupinou,“ uvádí dr. Svátová. Samozřejmě někteří parkinsonici testy neprošli, rozhodujícím vyřazovacím kritériem byly spánkové poruchy nebo postižení mentálních a kognitivních funkcí. Avšak klasické příznaky jako třes, ztuhlost či zpomalenost nevadily.

Obecně platí, že vážnější stavy nemoci s větším dopadem na běžný život, včetně řízení auta, souvisejí se změnami na mozku, jež progredující „parkinson“ obzvláště ve vyšším věku způsobuje. Z některých nedávných vědeckých výzkumů a studií choroby vysvitla nečekaná skutečnost – značná část nemocných vykazuje sklon patologickému hráčství. Ukazuje se tak, že závislosti, charakterizované slavným adiktologem Jaroslavem Skálou jako pochod od rekreační zábavy přes darebáctví k chorobě, nemusí mít jen sociální a charakterové příčiny.

Další výzkum organických změn a příčin Parkinsonovy choroby jistě přinese mnoho nových poznatků. Pacientům nelze než přát, aby z těchto objevů měli co největší prospěch – nejlépe v podobě vyléčení.            

© Všeobecná zdravotní pojišťovna