Poprvé tak naplno učinil o dva roky později, když o svých depresích promluvil v časopiseckém rozhovoru: „… intenzita všech těch pocitů marnosti je u každého jiná. V mém případě je už dva roky snesitelná, a to díky antidepresivům třetí generace, která poctivě užívám.“

Dnes dvaašedesátiletý umělec trpěl depresivními stavy od raného mládí. Mají u něj jasný zdroj: „V mém programu je drobná chybička – snížená hladina nejdůležitějších neurotransmiterů v mozku, hlavně dopaminu a serotoninu. Myšlení není než vír chemických reakcí. A zase docházím k obraně antidepresiv. To ti nevadí, že do sebe musíš pořád prát ty prášky? slyším často. Ale já tak jenom dodávám tělu látky, jež jsou mu vlastní a kterých si nevyrábí tolik, kolik by mělo. Jsem na tom úplně stejně jako třeba diabetik, ale toho se nikdo neptá: To ti nevadí, že do sebe musíš pořád prát ten inzulin?“

Ne vždy mají poruchy nálady, mezi nimiž deprese dominují, endogenní původ jako u Marka Vašuta. Nejčastěji je vyvolá nějaký spouštěč: traumatická událost, setrvalý stres, zasuté a nevyřešené problémy z minulosti, kombinace uvedeného. Avšak v mozku každého, koho dlouhodobě sužují, se určité výkyvy v produkci a distribuci neurotransmiterů, tedy látek přenášejících nervové vzruchy, vyskytují. A právě ony jsou důvodem, proč v terapii afektivních poruch antidepresiva sehrávají nezastupitelnou roli.         

Copak depka je zlomená noha?

Deprese je – jak naznačuje i prožitek Marka Vašuta – nemoc. A jako každá jiná nemoc má jasné příznaky. Těmi hlavními je setrvalá nálada pod bodem mrazu a ztráta radosti z většiny aktivit spojená se ztrátou zájmu o ně. Mezi druhotné příznaky patří poruchy spánku a chuti k jídlu, neklid a tělesné zpomalení, únava a ztráta energie, pocity bezcennosti či viny, neschopnost soustředění a rozhodování, myšlenky na smrt nebo sebevraždu.

Pokud s ní postižený nic nedělá, vede podle psychiatra Jána Praška „ke ztrátě výkonnosti, k izolaci … a výrazně zhoršuje celkový zdravotní stav člověka – snižuje obranyschopnost organismu“. A že se s ní nic nedělá, je běžné: „Češi trpící úzkostí nebo depresí zpravidla vyhledávají odbornou pomoc až po šesti letech. Jít si pro pomoc pro ně znamená selhání,“ popisuje svou zkušenost párový terapeut Honza Vojtko. 

Vyjadřuje tak všeobecně známou skutečnost, že nemoci duše obestírá směs mýtů s předsudky a že ani permanentní osvěta tento stav výrazně nemění. Jak uvádí prof. Praško, pacient s depresí musí čelit následujícím „pravdám“: Že „může zapnout vůli a dát se dohromady nebo se vzchopit“, ač je ve skutečnosti něco takového zcela vyloučené. Je mu dána nálepka: „diagnóza deprese znamená, že jste slabí, neschopní nebo mentálně méněcenní“, přitom při ní k poklesu inteligence a rozumových schopností nedochází. Nemocný či jeho blízcí bývají zhusta přesvědčeni, že „depresi musel někdo zavinit“, což je totéž jako vytýkat někomu, že v sobě nechal vlastní vinou pomnožit virus a ulehl s covidem.     

U předsudků a zažraných mentálních vzorců nelze vystačit s obvyklým odkazem na lidskou hloupost. Ten z nich smazává, co je na nich nejzajímavější – jaká je jejich vnitřní kostra a co jim dodává na vytrvalosti. Už samotné slovo nemoc naznačuje, jak jsme „nastaveni“ ji vnímat – jako ne-moc, nezaviněnou ztrátu moci potřebné k vedení běžného života. Oslabení organismu spojené s upoutáním na lůžko vyvolává soucit a „vyvinění“ ne-mocného, takže po postiženém nikdo nechce, aby normálně fungoval. Proč však tohle platí jen pro nemoci těla, zatímco deprese jakožto choroba duše vyvolává výše zmíněné pocity a komentáře?

Moderní medicína vznikla jako čistě somatická. Dokonale rozpitvala lidské tělo, v němž se naučila nacházet jeho materiální nepřátele – viry, bakterie, orgánová poškození, odchylky od měřitelné normy. Tyto „vrahy zdraví“ pak s pomocí léků a přístrojů, tedy opět ryze materiálně, čím dál účinněji potírá. U depresí ani jiných duševních poruch žádné takové příčiny až donedávna nenalézala.

Pokroky medicíny jdou navíc ruku v ruce s nárůstem společenské a osobní svobody, vnímaných tak, že každý je čím dál více „svého štěstí strůjcem“. Jestliže jediné, na co lze nemoci duše svádět, jsou životní úrazy či poškození a jejich psychický dopad, pak každému „přeci stačí napnout vůli“ a vybudit svoji psychickou odolnost. Proto jsou deprese a další psychické poruchy vnímány jako důkaz snížené schopnosti zvládat běžný život s jeho nároky. Proto věta „Nejsem přece blázen“ chce ve skutečnosti říci: „Nejsem takový slaboch.“ A brát prášky na hlavu? Jistě, krach manželství, zlý šéf, nezaměstnanost, to všechno může být „k zbláznění“, ale jsou to snad nějaké bacily nebo zlomená noha, copak si od toho člověk nedokáže vlastními silami pomoci?      

Nejdřív se dostat do normálu

Co se tak zhruba děje během oněch průměrných šesti let, než úzkostmi a depresivními stavy sužovaný Čech vyhledá odbornou pomoc? Nejspolehlivější skluzavkou z normálního života do ordinace je práce. Po ní jezdíme všichni, ale nejčastěji po ní sviští typ „vystresovaný dříč.“

Od mala byl veden k dokonalosti, rodiče oceňovali jen výkon. Když dospěl a založil rodinu, maká od „nevidím do nevidím“, práci si brává i domů. Přestože je šikovný a výkonný, ví, že je nahraditelný. Propuštění se bojí o to víc, že děti mají před sebou ještě dlouhá léta studií. Večer špatně usíná, v noci špatně spí, probouzí se už nad ránem. Cítí se čím dál unavenější, práce ho nebaví už dávno, postupně ho přestávají těšit i koníčky, partnerský život skomírá. Začíná se izolovat, propadá sebevýčitkám, v ničem nevidí smysl. Začínají se dostavovat sebevražedné myšlenky.       

A co se stane po nasazení antidepresiv? „Změnilo mi to život. K lepšímu. A to je velmi ve zkratce vlastně všechno,“ píše novinářka a spisovatelka Markéta Lukášková, která bere antidepresiva celá léta a nebojí se stejně jako Marek Vašut o svou zkušenost podělit: „Antidepresiva způsobí, že chmurné myšlenky či nekonečné řetězce nutkavých myšlenek se přestanou cyklit. Dovedete snáze ony myšlenky opustit, leccos po vás prostě steče, místo aby se to zažralo.“

Avšak tu absolutně „nej“ pravdu o „tabletkách na hlavu“ jí sdělil její praktický lékař . Bylo to ve chvíli, kdy k němu zašla – jak jinak – po dlouhých letech, během nichž se „cítila naprosto příšerně“: „Dostane vás to do stavu, kdy vám bude normálně, a pak můžete na terapii vyřešit, kde to celý vzniklo.“ 

Změna vyžaduje energii

Psychoterapie jako doplněk užívání antidepresiv je optimální varianta, jak dát depresím vale. „Léky umožní rychlý ústup příznaků a psychoterapie pomůže naučit účinnější způsoby, jak zacházet s problémy v životě, které depresi předcházely nebo během ní vznikly. … Zkracuje dobu léčby a u lehkých depresí je schopna pomoci i bez léků,“ píše prof. Praško.

Poskytovat ji může psycholog, psychoterapeut i psychiatr. Klient s depresí k němu přichází s tím, že pokud jde o náladu, je permanentně „down“, že se od rána do večera točí v bludném kruhu negativních myšlenek: „Nestojím za nic,“ Jsem hloupý,“ Nic nedělám dobře,“ V práci i v životě jen selhávám,“ „Nic nemá smysl, „Už to se mnou sotva někdy bude lepší“ …

V dialozích o nich terapeut vyjasňuje, že tyto myšlenky nejsou výsledkem pravdivého hodnocení reálných situací, ale že klientovi naskakují v jeho hlavě automaticky jako produkt jeho psychického propadu. „Nejúčinnější způsob, jak se vymanit z deprese, je rozpoznat svoje depresivní myšlenky a pak je zpochybnit,“ uvádí prof. Praško. Terapeut vysvětluje a naznačuje „jak“, ale samotná práce je na klientovi, čímž se psychoterapie nejvíce odlišuje od pasivního užívání léků. Ve zkratce: Terapeut ukazuje, k čemu je „kýbl, saponát, hadr a smeták“, ale uklízet v životě si musí klient sám.

Na počátku gruntování v hlavě a v životě je sebepozorování, přehodnocování běžných situací a „drobná“ aktivita: „Zase se mi do toho nechce. No jo, jenže stejně v hloubi toužím to udělat. Takže kdy mi bude líp? Když to neudělám, nebo když se do toho pustím?“ „Nebude mě to bavit. Ale jak to můžu vědět? Uvidím, třeba bude, až se do toho zaberu, to přece znám.“

S tím, jak psychoterapie postupuje, si klient postupně osvojuje schopnost své automatické myšlenky testovat, „opravovat“ a rozeznávat za nimi jejich zdroje.  Jakousi pomyslnou první linií jsou omyly v myšlení. Například: malování čerta na zeď a negativní věštby („Žena se mnou dnes zase nemluví, určitě mě opustí“), diskvalifikace pozitiv („Moc mě nepochválili – celé jsem to zvoral“), myšlení „všechno, nebo nic“ („Zase jsem nebyl jednička, jsem k ničemu“), čtení myšlenek („Usmívají se, protože se ukázalo, jak jsem trapný“).

Pod omyly v myšlení se v depresivní psychice nachází rovina škodlivých předpokladů a jádrových schémat. Nacházejí se už pod prahem uvědomění a formují se v dětství a mládí. Jádrové schéma v úvodu textu zmíněného „vystresovaného dříče“ tvoří určité absolutistické přesvědčení: „Zklamal jsem očekávání; rodiče se ode mě nedočkali jejich vysněné vejšky, učitelé mi vždycky říkali, že mám na víc než na maturitu na učňáku.“ To se pak u něj transformuje do škodlivých předpokladů, formujících vyprofilovanou životní strategii: „Když se budu snažit a makat, srovnám to; rodiče, žena i děti uvidí, že k úspěchu vede víc cest.“ Pro omyly v myšlení a jádrová schémata nejvíce platí, že jejich nalezení je práce terapeuta a jejich přeformátování práce klienta.        

Na životních cestách se vždycky vyskytují překážky. Pokud nezdary při jejich zdolávání, vyústí v depresi, je zbytečné čekat. Pokud je lehká, stačí psychoterapie. Je-li střední až těká, je namístě přidat antidepresiva. Avšak jak říká psycholožka Hana Taněvová: „Antidepresiva prospějí za předpokladu, že člověka nakopnou ke změně, k odhodlání něco se životem udělat. Postrčí ho nahoru, aby měl energii na onu změnu. Nemá smysl je brát, aby to člověk takzvaně ještě déle vydržel.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna