Když na pracovišti vzplane prudký emotivní spor, je ideální, odehraje-li se ve věcné rovině, pak může účastníky posunout dál. Jenže lidé ideální nejsou a v zápalu boje často vytasí argumentační fauly a impulsivní reakce, které mají k racionálnímu myšlení daleko. Jejich dopad ničí nejen vzájemnou úctu, ale také pracovní výkonnost jednotlivců i celých týmů. Jaká je „anatomie a fyziologie“ škodlivých konfliktů a jak po nich účinně vyvětrat? A existuje něco takového jako konstruktivní hádka?

Na co by ve sporu nemělo dojít

Nejčastěji se pracovní střet odehrává mezi nadřízeným a podřízeným. Šéfa „vytáčejí“ mizerné výkony, neschopnost, pasivita a lhaní podřízených. Klid mu také bere jejich neochota měnit zaběhané zvyky a evidentně přežilé pracovní postupy, jejichž výsledky jsou víc pro ostudu než pro klienty či zákazníky.

Podřízení zase snadno vzplanou kvůli šikaně či nespravedlivému hodnocení a odměňování. Rozčílit je dokážou nepravdivé informace či zatajování důležitých skutečností, rozpor mezi slovy a činy, zejména nesoulad mezi údajnými zásadami organizace a skutečným chováním manažerů. Konflikty mohou rovněž nastávat, pokud „ti nahoře“ často mění cíle či zadané úkoly a zaměstnanec musí předělávat odvedenou práci. K nespokojenosti vedou i iracionální pracovní pravidla a omezení.      

A jak vypadá špatná hádka mezi nadřízeným a podřízeným? Nejde v ní o problém a jeho řešení, ale o získání či potvrzení mocenské pozice. V takovém konfliktu jedna i druhá strana vypouštějí jedovaté věty typu: „Já jsem tady šéf a budete to dělat tak, jak jsem řekl já“ versus „Kašlu na vaše příkazy, budu to dál dělat po svém, protože tak je to nejlepší.“ Zaznívají také generalizace à la „Vždycky to zvoráte“ versus „Vám se zkrátka nedá věřit ani vyhovět“. Někdy bohužel dojde i na urážky a vulgarity. Dalším častým prohřeškem invalidní diskuse bývá vytahování prohřešků z minulosti, které s předmětem aktuální hádky nesouvisejí.

Spor se samozřejmě může rozhořet i mezi kolegy, kteří pracují na srovnatelných pozicích. Pokud člověk pracuje ve společnosti potížisty, drbny, vzteklouna, remcala či donašeče, musí mít nervy ze železa. Jindy vadí vzájemná konkurence. Avšak ať se hádáme „horizontálně“, nebo „vertikálně“, vždy bezezbytku platí jedno: je lhostejné, dráždí-li emoce skutečný stav nebo reálnými skutky nepodložený dojem; hádku spolehlivě dokážou vyvolat oba popudy.

Správná hádka a její zásady

Má-li svá pravidla geneze sporu, má je i jeho urovnání. Po hádce je v zájmu ozdravení nutné vyjasnit si v klidu celou situaci. Až hlavy vychladnou, obě strany by se měly sejít a respektovat tři zásady:

1) Všem musí být jasné, že výbuch vzteku byla jen agresivní obrana proti něčemu, co ta která strana konfliktu nedokázala emočně unést. Nyní je čas analyzovat příčiny rozepře.

2) Problémy plynoucí z oněch příčin nemůže na svých bedrech trvale nést pouze jeden účastník sporu.

3) K urovnání situace je zapotřebí, aby úsilí vyvinuly obě strany, jinak se ze soupeřů nestanou partneři.

Tyto zásady pak se pak snoubí s následujícími pravidly správné neboli konstruktivní hádky:

• dohadujeme se otevřeně, slušně a důstojně, bez vulgarismů a urážek,
• nezobecňujeme, nevyhrožujeme, neponižujeme,
• řešíme pouze aktuální problém,
• nevytahujeme věci z minulosti,
• vyslechneme se navzájem,
• nepřerušujeme jeden druhého,
• nekončíme bez dosažení shody.

Konfliktům v práci se těžko úplně vyhnout a je lepší znát pravidla jejich hašení, než aby se po nich šermovalo výpověďmi. Čím méně chyb se při hádce udělá, tím lépe se v kolektivu pracuje.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna