Alzheimerova nemoc je neurodegenerativní postižení mozku. Dochází při ní k narušení komunikace mezi mozkovými buňkami, poruše jejich výživy a posléze k zániku neuronů. Výsledkem je postupný přechod do úplné demence, kdy se totálně změní osobnost nemocného. K nejznámějším obětem alzheimera patří například dva Američané, prezident Ronald Reagan a herec Charles Bronson, u nás výtečný herec a muzikant Jiří Císler.

Nemoc lze pouze přibrzdit

„Mamince bylo jen něco málo přes šedesát, když jsme si uvědomili, že něco není v pořádku. Nejprve to bylo spíš legrační, zaměňovala slova, chovala se jako roztržitý profesor, což vzhledem k jejímu vysokému vzdělání a vědecké profesi celkem sedělo. Až když si i děti začaly všímat, že se babička chová divně, došlo nám, že to k smíchu nebude,“ popisuje na serveru o zdravém životním stylu Vitalia propuknutí choroby u své matky Alena H.  

Legrace alzheimer opravdu není – jde o smrtelné onemocnění, kdy od jeho odhalení pacientovi zbývá průměrně osm let života, avšak v některých případech 20 let či déle. Statistika říká, že je příčinou více než poloviny případů demence u lidí starších 85 let. Avšak deset procent postižených jsou čtyřicátníci a padesátníci, jimž nemoc ničící kognitivní funkce – paměť, myšlení, orientaci, schopnost koncentrace a řeč – devastuje produktivní věk. Další údaje uvádějí, že častěji jsou postiženy ženy a že počet zasažených Čechů se pohybuje okolo 180 tisíc. Jde však pouze o odhad, neboť zdaleka ne všichni alzheimerici jsou zachyceni. Navíc jejich počty stejně jako ty celosvětové rok od roku narůstají. Odhady odborníků předpovídají troj- až čtyřnásobek postižených do roku 2050 v planetárním měřítku.

Je také nutné podtrhnout hořký fakt, že příčina Alzheimerovy nemoci stále není známa. Ví se pouze, co ji doprovází. U bílkoviny amyloid beta, za normálních okolností vstupující do reakcí, jejichž výsledkem je ochrana neuronů, nedochází k jejímu štěpení, takže se v mozku ukládá a vytváří tzv. alzheimerovské plaky. Právě v jejich oblasti dochází k degeneraci neuronů, kdy v nich zároveň degeneruje jejich kostra, již tvoří tzv. tau protein.

Protože se neví, co tyto děje vyvolává, není k dispozici kauzální lék, takže Alzheimerovu chorobu lze pouze medikamentózně a životosprávně zpomalovat. Z toho jednoznačně vyplývá, že zásada číslo jedna zní: nemoc zachytit v co nejranějším stadiu!

Bojí se? Není divu

Rozeznat rané stadium alzheimera není úplně snadné. Už proto, že „určité zapomínání nepodstatných věcí je ochrannou funkcí mozku, nemůžeme si pamatovat všechny události za celý život,“ říká gerontoložka MUDr. Iva Holmerová a upřesňuje: „Když je však zapomínání nápadné rodině či okolí nebo v případě, že se opakuje často a nějakým způsobem už vadí, je zapotřebí brát situaci vážně.“

Braní vážně znamená, že projevuje-li se takto někdo z našich blízkých, pošleme ho na vyšetření. Projekt České alzheimerovské společnosti Dny paměti nabízí na kontaktních místech bezplatné prověření paměti, které na základě sady testů určí, zda je problém závažný a zda je signálem nemoci. Pokud ano, je nutné podstoupit vyšetření u neurologa, psychiatra či geriatra, k nimž lze pochopitelně zajít rovnou. Na nich pak je, aby zjistili, co je příčinou obtíží a zahájili adekvátní terapii.

Jednoduchý, avšak velice přesný test používají odborníci v AD centru, což je součást Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech nedaleko Prahy. Že alzheimer nejspíš už hlodá, zjistí, když vyšetřovaný nezvládne nakreslit hodiny a ručičky na nich nastavit na čas 11.10. Pečlivé ověřování, zda jde skutečně o tuto nemoc, je samozřejmostí. Při vyšetření se totiž může ukázat, že zhoršení kognitivních funkcí způsobila u našeho blízkého jiná příčina, například deprese, nadměrný stres či přepracování. Jejich léčba se od alzheimerovské nejen liší, ale co hlavně, má také nadějnější prognózu.

Ovšem jestliže po výzvě: „Objednali jsme tě na vyšetření s tím tvým zapomínáním,“ oslovený odpoví: „To je přece v mém věku normální,“ nenechme se ukolébat. Pakliže si o nemoci něco přečetl, můžeme si být jisti, že to, co se v něm po vyřknutí oněch slov odehrává, má do normality daleko.

Perspektiva postupné devastace kognitivních funkcí („proboha, bude ze mě magor“), závislosti na druhých („a v podstatě mrzák“) plus úmrtí v horizontu několika málo let (!?) zažehne v jeho hlavě paniku a úzkostné stavy, jež mohou vyústit v deprese a dokonce psychické zhroucení. To potkalo i matku Aleny H., takže maminka dostala léky proti úzkosti a efekt se dostavil: „Je to pokrok, babička je popletená a zmatená pořád, jen už jí to teď vůbec nevadí.“

Je to právě strach z diagnózy, co vede k odkládání adekvátní léčby. Četné odborné studie prokázaly, že neochota si nemoc připustit, ovládající jak potenciálního alzheimerika, tak jeho rodinu, vede k mnohaměsíčním, zcela zbytečným zpožděním.

Nejde jen o léky, v alzheimerovi „jede“ celá rodina

Když je boj s chorobou zahájen, rozprostře se do dvou rovin. První je jasná a přehledná. V bytě nemocného se přehledně označí, co je co a co s tím dělat (například dveře, které je třeba zamykat), nemocného, pokud vychází ven, je třeba vybavit všemi důležitými telefonními čísly, a co hlavně, je nutné dohlížet, aby bral správně a pravidelně léky.

Alzheimerikům se podávají přípravky obsahující inhibitory acetylcholinesterázy či účinnou látku memantin, případně jejich kombinace. Protože léčba je doživotní a týká se hlavně starších, často polymorbidních pacientů, představují častý problém lékové interakce. Ty se však vesměs neobjevují u doplňků stravy obsahujících citikolin, což je tělu vlastní látka, vyznačující se neuroprotektivním účinkem.

A druhá rovina? Dlouhodobá péče o alzheimerika je něco jako rodinná vztahová prověrka. Nejtěžší je unést skutečnost, že ten, o něhož se v rodině starají, je od určité fáze choroby osobnostně úplně někdo jiný než blízký člověk, který s nimi žil při svém plném psychickém zdraví. O to těžší je pak udržet vůči nemocnému optimální kombinaci laskavosti, ohledů a zároveň důslednosti v požadavcích. Ani například „pouhý“ dohled nad tím, zda bere léky, zda paměťová či jiná kognitivní cvičení, jež jsou součástí terapie, jsou tak akorát, aby alzheimerika ani nepodceňovala, ani nedeptala, není nic snadného. Život s alzheimerikem je zkrátka pořádný duševní zápřah.

Obvykle jeden z členů rodiny nese největší díl péče a snadno se dostane na hranici sil. Pro něj speciálně platí, že by si měl hlídat, aby nebyl na vše sám – co půjde, svěří odlehčovacím sociálním službám, přičemž zapojí i ostatní členy rodiny – a aby měl čas a prostor zavčas a kvalitně dobíjet své „psychické baterky“.    

Závěrem něco o samotném konci celé alzheimerovské anabáze. Často se stává, že pečující po smrti opečovávaného opanuje pocit viny, najednou ostře vidí, kdy zbytečně vybuchli, kdy se nezachovali úplně, jak měli, kdy mohli být laskavější. Avšak takový pocit není na místě z již zmíněného důvodu, že zemřel někdo jiný, než s kým před propuknutím nemoci žili. Ztrátu oné původní osobnosti, a tedy adekvátní rozloučení s ní už psychicky zpracovali v době, kdy se starali o osobnost nemocnou.       

© Všeobecná zdravotní pojišťovna