Dnešní typický dialog u nedělního oběda: „Tak co, kdy?“ udeří do poklidného cinkání příborů hlava rodiny ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. „Dítě? No tak teď ještě určitě ne! Na to se absolutně necítím,“ vypálí bez rozmyšlení potomek, věkem přestřicátník, ještě svobodný nebo už ženatý, leč stále bezdětný. A aby nevypadal jako Herodes, který slovy jedné americké filmové postavy „děti přímo žere, nejlepší jsou na grilu“, odrazí nápor protipalbou neotřesitelně racionálních důvodů: „Možná za nějaký čas, ale až si dodělám kvalifikaci, až pobudu nějaký čas venku, abych se naučil pořádně jazyk, až si taky ještě něco užiju, až najdu někoho, s kým rodina nebude totální hazard, až si vybuduju pořádné postavení, až se budu moct usadit…“ „To my jsme se nerozmýšleli, děti jsme vždycky chtěli a vždycky pro nás byly na prvním místě,“ uzavře zklamaná hlava lačná vnoučat stý padesátý osmý dialog na dané téma a jde vařit kávu, která bude tuhle neděli zase tak hořká.

Neukojený potenciální prarodič říká i neříká pravdu. Ano, brali se, když byl ještě na vojně, a ta jeho už byla „v tom“, přičemž na toho dnes tak zpropadeně váhavého „prcka“ se těšili. Také však dokonale vytěsňuje, že až takoví životní kaskadéři nebyli. Přirozeně chtěli spolu žít ve svém a nejrychlejší cesta k samostatnému bydlení tehdy vedla přes přidělení bytu mladé rodině s již vytíženou kolébkou, takže proč dítě odkládat.

Jistě, děti byly, jsou a budou jasně emoční záležitost, ale to je pouhá přírodní pojistka, abychom jako živočišný druh nevyhynuli. Za jejich příchodem na svět také vždy stávala a vždycky stát bude také nějaká racionální „ekonomie dítěte“. A ta je dnes mnohem méně jednoznačná než kdykoli v minulosti.

Na vlastních nohou se dnes nejlépe stojí bez dítěte

Celá současná dětská zauzlenina spočívá ve „vítězství ducha nad hmotou“ v podobě společnosti rovných příležitostí. Její vybudování je spojeno s ekonomickým osamostatňováním, které umožňuje životní sólo jízdu oběma pohlavím. Ovšem za podmínky zvládání životního zadání „dělat kariéru“, jejíž náplní je obsah luzných slov typu „projekt“, „kreativita“, „motivace“, „iniciativa“.

Jejich osvojení jednoznačně osvobozuje. Hmatatelně poskytuje neméně luzné možnosti, jako je zvládnutí hypotéky, únik před dělnickým typem práce, jehož náplní je nekonečný stereotyp a stereotypně nízký plat, před rodiči a závislostí na pomoci od nich, od státu či od partnera. Vnitřně však spoutává, když napojuje na mentální pozadí oněch luzných slovíček, jímž je VÝKON.

Takovou práci pak neprovází jen hrdost, že je výsledkem svobodné volby, a pocity naplnění a uspokojení z osobního růstu. Spolu s nimi plodí neodbytný pocit, že to pořád ještě není to pravé ořechové, že nikdy není hotovo a že je možné zabrat ještě víc. Je-li jejím hnacím motorem tvrdá konkurence, která se navíc zvnitřňuje, žádný div, že je člověk nakonec konkurencí sám sobě.

Je nabíledni, jak do mentality „životního hráče“ i jejího vnějšího rámce zapadá dítě. Než dnešní mladý člověk dostane v úvodním dialogu zmíněné fáze přípravy na „životní ligu“ jakž takž pod kontrolu, vyvolává v něm představa potomka děsivé noční můry. V lepším případě se mu v hlavě usazuje jako sice docela miloučký tvor, který však na všech frontách, kde se odehrává „životní mač“, jen překáží. To takový pes je také zlatíčko, zdaleka tolik nezavazí a ještě už od štěněte dobře reprezentuje status i bohatost vnitřního světa majitele. „Vítězství ducha nad hmotou“ proto znamená, že dnešní potenciální rodiče si děti nejen mohou, ale také musí pořizovat už jen z těch nejušlechtilejších, emočních důvodů.

Svět bez dětí a opouštění neopeřenců 

Potíž spočívá v prostém faktu, že ony bezvýhradné city a touhu po potomstvu příroda rozdává, jak se jí zachce – někomu tuny, jinému méně a některým téměř nic. Pokud jde o ty poslední, dokonale jejich životní nastavení vystihla americká publicistka Carolina Miranda: „Manžel a já jsme si zvolili život bez dětí z mnoha důvodů a řekla bych, že sobectví mezi nimi není. První a hlavní je, že ani jeden z nás nikdy nebyl z dětí nijak odvázaný. Nikdy jsem nepocítila touhu otěhotnět a porodit. Mám-li v sobě nějaké biologické hodiny, jsou němé a netikají. A s manželem se to má podobně: jednou jsem ho poprosila, aby se postaral o šestiměsíční děcko, co nám známí na chvíli svěřili do péče. Zacházel s ním, jako kdyby v ruce držel plesnivý mrtvý hmyz. A stejně významný byl pro naše rozhodnutí náš způsob života. Jsem publicistka, manžel je umělec. Náš pracovní rozvrh je nepravidelný a naprosto nevyzpytatelný.“ 

Možná ne tak tvrdá, ale v jádru totožná vyznání plní stránky také českých lifestylových magazínů. Mirandino však více než jiná ukazuje, že dnešní život jednostranně rozvíjí mentalitu a schopnosti „životního hráče“, což je půda, na níž cit pro potomstvo jen tak sám od sebe nevykvete. Takoví, jako je ona a její manžel, se logicky vrhají na jiné životní projekty, než je dítě, nad čímž nemá smysl se pohoršovat. Smůlu mívají v případě, že na stará kolena projektové nadšení poněkud vychladne, přičemž pojistka životní náplně a smyslu v podobě dětí chybí a oni po ní náhle zatouží. Nejedna hvězda show businessu se k něčemu podobnému přiznala, u nás například herečka Jiřina Jirásková. Není to nic až tak překvapivého, lidská psychika je od přírody nastavena tak, aby prahla po smyslu bez ohledu na věk. 

Jenže i ti, jimž příroda vztah k dětem nadělila, po jejich narození leckdy obracejí. Modelové výpovědi jsou jako přes kopírák. Žena: „Cítím se jako chycená do pasti, zavalená v lavině, svírá mě úzkost. Miluju svou dceru a dávám jí všechno, co potřebuje, ale tohle není cesta, po které bych se znovu vydala, kdyby mi někdo dal druhou šanci.“ A muž? „Co se narodilo, zná manželka jenom to mimino, sex se od nás odstěhoval. Když už se mnou mluví, tak brblá, že málo vydělávám, a když zajdu s kamarády na fotbal nebo do hospody, nemluví se mnou vůbec.“

Jak bezdětní životní běžci, tak do pasti chycení rodiče jsou dokladem, že dnešní racionální životní strategie už striktně nevyžadují děti bezpodmínečně mít. Že potomstvo ztratilo své po celá tisíciletí nezrušitelné funkce, když byly nezbytnou pracovní silou na gruntu či v dílně, podmínkou předání majetku a pojistkou zajištění ve stáří. V tvrdě hypotékové současnosti se naopak děti změnily ve finanční a životní brzdu.

Výsledky všeho dosud uvedeného jsou zjevné: singlovství, život bez dětí, rodiny s jedním rodičem, porodnost 1,2 dítěte na matku, což zdaleka nestačí ani k prosté reprodukci obyvatelstva. Nejsmutnější z nich je fenomén, jehož protagonisty jsou „do pasti chycení“: „Mezi rozvádějícími se manžely a rozcházejícími se páry je stále více takových, jejichž společné dítě nebo děti ještě nedosáhly ani školního věku. Je to, jako by ptačí rodiče ztratili instinkt pečovat o potřeby mláďat v čase, kdy dosud neopeřená a zcela závislá ptáčata čekají v hnízdě na potravu,“ píše psychoterapeutka Eva Labusová.

Jak vidno, svět rovných příležitostí tím, jak muže a ženy osvobozuje k možnosti mít potomstvo výhradně na citové bázi, zároveň vytváří svět vůči dětem vyloženě nenakloněný až nepřátelský. City a touha po potomstvu jsou dnes tudíž podmínkou nutnou, avšak nikoli postačující.

Dítě jako životní projekt

Tu sociologové vystopovali v jiném, optimismus budícím trendu. Čísla vypovídají o tom, že ještě před pár desítkami let se lépe situovaní partneři s vyšším vzděláním rozváděli ze všech sezdaných párů nejvíce, zatímco nižší vrstvy takřka vůbec. Situace se však obrátila tak, že „životní hráči“ ze střední třídy nejenže „do toho jdou“, ale také se méně rozvádějí než jiní. Do manželství dnes vstupují především ženy s vlastními zdroji a muži, kteří nepotřebují ženu primárně na to, aby se o ně starala. Po škole, po vybudování dobré pracovní pozice, po natrénování a vyladění společného soužití, až když mají vše ostatní vyřešené, přichází svatba a děti jako stvrzení životního úspěchu a jeho nová etapa.    

Jejím jádrem jsou ratolesti a jejich výchova, kterou „životní hráči“ těžko mohou chápat jinak než jako promítnutí svého úspěchu do úspěchu dětí. Prvním předpokladem zdaru jejich kličkování po výchovném minovém poli je, že uspějí jako partneři. Že se ve vztahu budou opírat o pevnost charakteru, o odvahu druhému věřit, o ochotu nést odpovědnost. Že nebudou sobecky otročit vlastním neřestem a uhýbat před přiznáváním chyb a vyvozováním důsledků. Že z nich nevyprchá vytrvalost a pracovitost, rozvážnost, vcítění a porozumění druhému. Že dětem předvedou, že z rodinného hřiště se neodchází, když některého z účastníků mač přestane bavit, že to chce sebeovládání a ochotu nasadit se pro druhého.

To vše proto, že dítě si zvnitřňuje nikoli to, co se mu říká, ale co doma vidí, vnímá a nasává, což si odnáší do vlastního života. A také proto, že rodina je dnes nejspíš jedním z posledních, ne-li jediným prostorem, kde sólo jízda nemá místo, kde stále nekompromisně platí, že dva jsou víc než součet jeden plus jeden a kde ještě doopravdy o něco jde. Jestli rodiče s výbavou na takto založenou hru do vztahu nevstupovali, mohou ji na společné cestě vzájemnným „otloukáním“ získat. Ukáže se tak, kolik mají v sobě výchovného nadání v kombinaci s vůlí v sobě výchovný fištrón posilovat, což jsou právě ty nezbytné předpoklady, které dnešní rodiče potřebují krom citů a chuti na potomstvo.

Bez nich jen těžko zvládnou jedno z nejtěžších výchovných zadání, totiž aby v dušičkách ratolestí převážil vliv jejich zploditelů a jejich hodnoty nad brainwashingem a „hodnotami“, jež dnes do dětí cpou média. Nemálo rodičů však „takové blbiny neřeší“ a představu o prodloužení svého úspěchu v dětech realizují čistě jako tlak na školní výkon. Co souběh mediálních i domácích jednostranných tlaků s dětmi dělá, vědí dnes nejlépe školní psychologové, do jejichž pracoven vystresované, demotivované a napolo zhroucené děti přicházejí.   

Avšak jen ti rodiče, kteří se naučili dobře žít spolu, umějí dobře žít i s vlastními dětmi. Vědí, že když to nejde samo, nelze než se školou podat dítěti pomocnou ruku. Také zde platí, co pro výchovu obecně. „Pro zdravý vývoj dítěte je nutné podnětové pole, které by mělo být pokud možno bohaté, a stupňování požadavků úměrné možnostem a schopnostem dítěte. Když je těch požadavků málo nebo jsou úkoly příliš lehké, dítě se nudí, ztrácí motivaci cokoli smysluplného dělat a v hlavě se mu klubou hovadiny, protože mozek ,šrotuje´ bez ustání. Když jsou ty požadavky přemrštěné, dítě s nimi ztrácí kontakt, odpadá, vytváří si pocity méněcennosti a výsledek může být i horší než v prvním případě. Je zde tedy jakési optimum, jako ostatně ve všem v přírodě, kdy málo je špatně a moc je taky špatně,“ píše psychiatr prof. Cyril Höschl.

Kdy se rodič výchovně trefuje a kdy ne, pozná, protože dítě svým nevědomím jeho snahy k něčemu perspektivnímu a smysluplnému je připoutat permanentně „osahává“ a reaguje na ně. Směrem, kam je rodič tlačí, půjde jen za předpokladu, že tam pro sebe najde dostatek seberealizačního prostoru a potenciálu. Jestliže nic podobného nenalezne, uhne jinam a dál osahává a zkouší něco, v čem mu bude dobře a bude mít šanci vyniknout. Výchovný úspěch nespočívá v přivedení potomka na rodičovskou dráhu za každou cenu, ale v udržení dítěte na linii jeho nadání a předpokladů. Proměna malého talentu v počítačového pařana, který se o nic jiného nezajímá, protože rodiče buď moc tlačili, nebo se o jeho vnitřní svět vůbec nezajímali, úspěchem není.   

Rodinné soužití a výchova se samozřejmě neobejdou bez krizí. Ale v takovém vzájemném otloukání také děti konfrontují rodiče s jejich dětstvím, s utvářením jejich osobnosti a způsobů jednání se sebou i druhými. „Často pak objevíme nezdravé stereotypy, a díky dětem je můžeme opravovat a léčit nejen vztah s nimi, ale i sebe samotné,“ říká Eva Labusová. Dobří rodiče se stávají ještě lepšími rodiči, „až když dovolí, aby je dítě proměnilo“.

A právě takto dítě dnes nejspolehlivěji přebírá rodinnou štafetu, aby se ze „ztrátové investice“ časem proměnilo ve zdroj těch vůbec největších zisků.       

© Všeobecná zdravotní pojišťovna