Když roku 1454 budoucí papež Pius II. vzal do ruky první exempláře Bible vyšlé z tiskařského lisu, tehdy čerstvého vynálezu Johannese Gutenberga, byl u vytržení: „Neuvěřitelně schopný muž … Ještě nikdy jsem neviděl tak čisté, velké, snadno čitelné litery.“ Představy, jež v tomto bystrém intelektuálovi vzbudily, měly jasné kontury – Boží slovo získalo nástroj, který se postará o jeho lepší šíření a tím upevnění jeho věčné slávy. Že do té doby nemyslitelné masové čtení Bible zrodí také možnost vykládat si ji úplně jinak než matička církev, ho jako účastníka disputací s arcikacíři husity mohlo napadnout. Že se však tiskařský lis stane otcem masového vzdělání, šíření myšlenek a rozvoje vědy, s jejichž přispěním se masová víra v Boha a posléze i v pevně dané a nezpochybnitelné hodnoty vypaří, ho napadnout mohlo jen stěží.

Počítač a jeho neustále se rozšiřující technické příbuzenstvo jsou díky oněm iniciovaným a nabalujícím se následkům potomkem tiskařského lisu. A to nejen pomyslným, ale přímým, neboť stejně jako on představuje informační revoluci. Proto přes naprostou technickou odlišnost mají velmi podobný doprovod. Také dnes neuvěřitelně schopní mužové, kteří „nářadí“ elektronického věku konstruují, vnášejí do světa dříve nevídané možnosti. A když tak činí, stejně jako Piovi II. se jim nehoní v hlavě, co všechno nezamýšleného vnášejí do životů těch, kdo výsledky jejich práce používají v zaměstnání, ve škole i při trávení volného času. Nám prostým uživatelům by však prospělo občas si s nimi spojené zisky i ztráty alespoň stručně zrekapitulovat.        

Formování profesní identity

Když Alvin Toffler ohlašoval, že computerizace a s ní informační společnost klepou na dveře, snažil se vždy co nejlépe vystihnout její „ekonomická střeva“. Popsal je jako permanentní tlak na průběžné a nikdy nekončící změny všeho, co pro svůj efektivní chod potřebují, od obsluhy strojů po manažerské metody, což logicky předpokládá, že tomuto tlaku neunikne ani „lidský faktor“. A pro něj se změnilo opravdu dost.  

Především zvládnout nějaký obor dnes neznamená „mít vystaráno“. V úplně nejjednodušší podobě, jíž je nutnost neustále si doplňovat vzdělání, protože nových informací, bez nichž se výkon profese neobejde, neustále přibývá, to musí zvládnout každý, kdo chce pracovat v nějaké náročnější pozici. Ani oborové přeskoky, jakým je třeba pro kunsthistorika nutnost našprtat něco z ekonomie, aby jako MBA mohl řídit galerii, nezakládají na problém. Zde hodně pomohou ambice jako účinná psychická pohonná jednotka a zkušenost, že bez znalostí, jak efektivně řídit, dnes nelze ukočírovat ani síť městských záchodků. 

Je zde ještě jemnější, o nic méně důležitá souvislost. Ortopedovi Martinu Zahradníkovi se po odchodu z nemocnice ještě nechtělo do důchodu, tak si zřídil soukromou ambulanci. V ní však narazil na něco, co za dlouhá léta kariéry špičkového operatéra neznal a nikdy nemusel řešit – pacientské nářky na trable doma či v práci, na tlaky, pod nimiž se lidé hroutí a které jejich organismus „řeší“ chorobou. Brzy si uvědomil, že s pouhými kortikoidy a brufenem, tak jako předtím se skalpelem a háky, nevystačí. „Snažím se svým pacientům tyhle věci naťuknout a říkám jim, i co moc nechtějí slyšet, ale s ohledem na každého tak, aby si problémy sám vyřešil,“ říká dr. Zahradník.

V uvedené zkušenosti se skrývá mnohem víc než jen respekt k faktu, že pro informační společnost jsou typické civilizační choroby, u nichž změna postoje leckdy přináší víc než léky. Napovídá, že něco vystudovat dnes neznamená automaticky se potkat s pevnou profesní identitou. Ta se celoživotně vytváří jak obohacováním informačního fondu vlastního řemesla a jeho ekonomizací, tak vnímavostí k takovým oborovým přesahům, bez nichž budou výsledky na „vlastním hřišti“ vždy jen neúplné. Například ve zmíněné medicíně jde o rozdíl mezi „léčením“ a „uzdravováním“.  

Jaká zkušenost dnes také formuje věci

Jde zároveň o zkušenost, která o povaze informační společnosti vypovídá víc než co jiného, což dokládá její další rys. V jejím duchu je osvojení schopnosti „dostávat se a vidět lidem do hlavy“ stejně důležité jako zvládnutí jakéhokoli úzce vymezeného oboru. O co je ověření této pravdy snazší, o to bývá leckdy bolestnější, neboť také ono, a velmi čitelně, dávkuje úspěch a neúspěch.

Významně spolurozhoduje, jak rychle a jakou práci si najdeme po její dnes tak časté ztrátě, zda se ve smečce ambiciózních individualistů dokážeme bezbolestně prosadit, jestli ve vedoucí pozici nebo i jako řadový člen dokážeme přispět k proměně smečky v sehraný a výkonný tým, v němž se vždy zavčas podaří utlumit a vyřešit spory a třecí plochy, zda jako šéf najmeme do týmů vhodné lidi a nekompatibilním se vyhneme. Přesměrováno dovnitř, na sebe sama, jestli v dusnější atmosféře na pracovišti budeme umět jednat a spolupracovat klidně a tak zvyšovat svoji mentální výkonnost.

Aplikace této zkušenosti o prospěšnosti propojení expertnosti a porozumění druhým neutváří v informační společnosti jenom lidi, ale i věci. Její přítomnost nebo absence je jasně patrná v bydlení, kdy je na první pohled poznat, zda byt nebo dům a jejich zařízení respektují obyvatele s jejich povahou a životními návyky, nebo jim vyloženě překážejí. Je součástí takového designování věcí, které nezačíná od ryze technických parametrů, ale od ergonomie, tedy fyzických i psychických parametrů člověka, jenž má auto, pilu, traktor – příkladů jak dobrých, tak špatných je bezpočet – používat.  

A právě vše dosud zmíněné měl Toffler na mysli, když si při hledání podstaty informační společnosti často vypomáhal obměnami výroku psychologa Herberta Gerjuoye: „Negramotným zítřka nebude ten, kdo neumí číst; bude jím ten, kdo se nenaučil, jak se učit.“ 

Tak dobří a tak jiní, až jsou stejní

Fungování informační společnosti zasahuje každou stránku lidského života a zanechává svůj podpis i v rodině. Na jedné straně computerizace dořešila „ženskou otázku“, neboť změnou povahy práce přikováním většiny z nás k počítačům prokázala, že žena může být sice od přírody fyzicky slabší, avšak nikoli hloupější než muž, takže má dnes stejné životní šance vzdělanostní, ekonomické i společenské. Na straně druhé vyhrotila do krajnosti proces, v němž rodina postupně ztrácí většinu svých původních funkcí – už dlouho se v ní nemusí pečovat o staré a nemocné ani o vzdělávání dětí a „masmédia zrušila monopol rodiny na jejich socializaci k respektovaným hodnotám a správnému životnímu stylu“, jak píše sociolog Ivo Možný. A právě poslední ztrátu, která je nejcitlivější, computerizace zásadně formuje.

S digitalizací rodinu nezaplavují jen informace, jež usnadňují život, ale vtrhla do ní virtuální realita. Útočí na rodiče i děti, ty však mnohem více ohrožuje. Počítače, smartphony, notebooky a herní konzole vytvářejí iluzi reálného světa, kdy se uživatel ocitá v simulovaném prostředí, do nějž může aktivně vstupovat. Na zvládání a ovládání reality jsme od přírody a od dětství nastaveni, ale má-li dítě šanci nahrazovat tu původní, drsnou a riskantní realitu, takovou, která mu dává zbraně a moc, jež v normálním životě nemá, je jasné, která mu bude více po chuti, a bude ji proto raději vyhledávat.

Kluci s jejich bytostnou potřebou bojovat, vítězit a vyniknout ve vrstevnické partě se vrhají především na hry. Americký psycholog Philip Zimbardo v knize Odpojený muž přesvědčivě líčí, jak snadné je propadnout do závislosti na „ovládání světa ze svého pokoje“ a o co všechno tak chlapci přicházejí: o spánek, pohyb, schopnost soustředění, trénink tělesných i manuálních dovedností a také trénink navazování vztahů s druhými, především dívkami. Posléze přidávají k hrám také virtuální sex, což mnohým vydrží do dospělosti. „Konzumenti porna zmiňují, že u sebe pozorují pozměněné sexuální touhy a méně uspokojení ve vztazích i intimním životě a neschopnost se k někomu citově upnout,“ píše Zimbardo.

Dívky sice méně hrají, ale o to víc je magnetizují sociální sítě, které operují zase s jejich přirozeností, se sociálními vazbami, emocemi a zážitky. V posledních letech vede Instagram díky vyšlechtění elektronického principu „o co méně písmenek, o to více obrázků“. Veleúspěšně tak hnojí půdu psychických potřeb, jako je srovnávání se s druhými a promítání sebe samých do ideálů, jak mediálních, tak prezentovaných na sítích. Umožňuje dívkám dávat najevo, kým a jaké doopravdy jsou, s takovou intenzitou, až nakonec nejsou rozeznatelné jedna od druhé. Stejně jako chlapcům jim to většinou vydrží do dospělosti, kdy prezentují, jak se obklopují tímtéž co druzí a jak správné a stádním chováním vyjadřované mají naprosto „autentické“ postoje a hodnoty. Že u obou pohlaví pomalu a plíživě dochází k obrácení rolí mezi člověkem a technikou, kdy živá hmota se podřizuje mrtvé a nechává si od ní diktovat „životní styl“, ani jedno z nich neřeší.

Výchova lapením „pařana“ do digitálna

Alvin Toffler, jak ukazuje úplně první věta tohoto textu, před něčím takovým varoval, ale dobré rady jsou, jak známo, od věků na světě od toho, aby se porušovaly. Tato historická zkušenost ale rodičům s odtrháváním dítek od blikajících obrazovek a jejich navracením do reality bez přívlastků nepomůže. Co však mohou dělat, aby se stali výchovně gramotnými adekvátně jednadvacátému století?

Začít od domácích digitálních médií, neboť zrušit je nelze a zakazovat je malému pařanovi nic kloudného nepřinese. Tomu pak jako rodič jen nevelet, ale hezky jej aktivizovat. „O víkendu pojedeme na výlet, najdi mi nejlepší trasu, a až pojedeme, budeš hlídat, abychom se vyhnuli zácpám.“ „Říkáš, že kámoška má na instáči bezva recept? Tak ho zítra uvař k večeři.“ „Zase jste s kamarády odpoledne válčili? Hele, tenhle tank prodávají jako plastikový model, co kdybys ho slepil?“ „Říkáš, že ta profesorská suchařina vám zase literaturu servírovala jako telefonní seznam? Hele, já ti k tomu řeknu, co vím o tom, jak a proč ti zatracení obrozenci psali, dáme si k tomu Cimrmany na youtubu a uvidíš, jak se ti to propojí s dějákem a občankou.“

Poslední výzva je náročnější, ale škola holt chce v informační společnosti svoje. Rodič, co je spíš na přírodovědu, pařanovi místo jazyka pomůže spíš s matematikou nebo propojí chemii s fyzikou a biologií (co lepšího v době covidu?). Takto lze vyplňovat mezery, jež v rodinném životě vyvrtal pokrok, chce to ovšem na pomyslné dráze mezi virtuální a běžnou realitou obrátit směr a vracet médiu den co den jeho nejvlastnější roli pomocníka. A získá i rodič, jehož jednoho krásného dne trkne, že jednou z cest k autenticitě je právě výchova a sebevýchova, jimiž se od jiných odlišujeme uvnitř sebe samých, tudíž se nedají moc zviditelňovat na sítích a kterými sebe i děti lépe vybavujeme do života.