„Bytí je rizikové, dokonce velmi rizikové, nebytí je naopak bezrizikové, na hřbitově nás už nemůže potkat naprosto nic,“ říkává s oblibou biolog a filosof Stanislav Komárek. Obvykle si tak připravuje půdu k elegantnímu důkazu, že i když dnes do veškerých pórů života pronikají prostředky a technologie konstruované se snahou o maximalizaci libých pocitů a minimalizaci trápení, stresovým situacím a nutnosti jim čelit stejně nelze uniknout. Že stresové situace s pokrokem jen mění podobu a že je mnohdy plodí právě ona úporná snaha o únik.

Proč je namístě něco takového zdůrazňovat? Protože i když nás už nestresují obavy z ohrožení šelmami, z neúrody, chuďoučkých možností zdravotní péče, smrti dětí v raném věku, svírají nás dnes obavy o budoucnost potomstva, o to, budeme-li vůbec nějaké mít, stresují nás jeho i naše školy, zkoušky, ambice, ztráta práce, špatná či nenaplňující práce, manželské krize, hypotéky, situace na trhu.

Stres kdysi a dnes jsou dvě různé věci

Jinými slovy, stres, abychom nepřišli o holý život, historicky vystřídal stres, abychom nepřišli o dobrý život. Proto klasické rady typu „Když nejde o život, jde o …“ sice dobře znějí, ale pro život jsou naprosto nepoužitelné. „Stres patří k životu stejně jako vzduch a dýchání. Existuje jediný způsob, jak se stresu vyhnout. Zemřít,“ napsal zakladatel teorie stresu, rakouskouhersko-kanadský lékař a biolog Hans Selye.

Ovšem zatímco naši prapředkové se svými ohroženími počítali a k adaptaci na ně jim stačilo je zakoušet, s námi se to má poněkud jinak. Na dnešní hrozby žádná příprava neexistuje, jen slovní. Ani jejich opakovaný dopad není vzhledem k povaze některých z nich zárukou jejich stále lepšího zvládání. U hypoték, škol, konkurzů a zkoušek je jasné, jak se na další z nich lépe připravit a tak snížit stres, ale co taková výchova dětí, manželské krize, vztahové zauzleniny v práci, budování dobrých vztahů s čím dál víc zabejčenými stárnoucími prarodiči?

Zvyšování krizových kompetencí a s nimi psychické odolnosti dnes vyžaduje vysoce specifické znalosti a dovednosti, které člověk normálním životem a zkušeností nezískává nebo jen ve velmi omezené míře. Hezkou metaforou vystihuje vztah běžného života a nárůstu psychické odolnosti psychiatr prof. Cyril Höschl: „Je to, jako když si měříme obvod pasu gumou od trenýrek. I když přibereme, pořád měříme stejně.“

Já to vydržím

O skutečnosti, že s jeho psychickou odolností to není žádná sláva, člověka nejčastěji „informuje“ jistý setrvalý pocit. Vlastní existenci vnímá tak, že v ní silně převažují pouhé reakce nad akcemi, že nežije život, ale život žije jeho. Zato pokud jde o druhé, ti jako by tytéž situace a podmínky zvládali levou zadní a vycházeli z nich silnější než dřív. Je-li člověk z větší části se svým životem spokojen, také ještě nemusí mít úplně vyhráno – jistý odolnostní handicap mohou napovědět pocity hořkosti z výrazných neúspěchů v jedné oblasti. Ať tak či onak, nejprohnojenějším pařeništěm napovídajících pocitů je rodina a jejich nespolehlivějším zdrojem ty nejbanálnější situace.

Matka dvou dětí sedí na besídce ve školce a trne: „Ten výstup jsme s dcerou dlouho doma nacvičovaly, ale co když jsem nebyla dost důsledná a ona ho nezvládne? Malého mám v kočárku po ruce a zatím je v klidu, jenže co když začne brečet nebo křičet? Docela často to dělává.“ Máma se navenek usmívá na okolosedící družky v údělu, ale v duchu se jí do katastrofických představ mísí četné scénky, z nichž nabyla dojmu, že jiné matky zvládají péči o děti i jejich výchovu mnohem lépe než ona. V hlavě se jí už zase usazuje pocit, že jim nesahá ani po paty. Takovéto zážitky pak dopadají na její celkové chování. Matka se stahuje co nejvíce do ústraní, s jinými ženami s malými dětmi se setkává co nejméně. Co však hlavně, mateřské úkoly i nespokojenost se sebou se snaží zvládat výhradně sama. Žije v zajetí dojmu, že jedině tak se zodolní a že jedině tak začne časem svou mateřskou roli lépe zvládat.              

A ještě jedna klasická rodinná situace. Je večer a manžel, který měl být dávno z práce doma, stále nikde. Konečně je tu a hned to od rozčilené choti schytává: „Na tebe absolutně není spoleh! Celé odpoledne jsem se musela motat kolem dětí a neudělala ani „ň“ na práci, co musím zítra odevzdat. Jediný den nejsi doma včas.“ Teď se dopálí i on, ač dorazil domů smířlivě naladěn: „Já bych taky byl radši doma v pět, ale na mé pozici v práci si to prostě dovolit nemůžu. Ty to víš a stejně se zase budeš jenom hádat.“ Oba manželé se přes časté spory profesně respektují a mají dohodu, že péči o děti a domácnost pojedou v režimu půl na půl. Plnění však neustále naráží na hranice uskutečnitelnosti. Přesto jsou manželé nadále přesvědčeni, že jedině takové aranžmá je spravedlivé, a že i když jim nevyhovuje a hádky neustávají, zklidnění situace je jen otázka výdrže.

Jak to může dopadnout, když se to jen vydrží

Protagonisté obou modelových situací určitě jistou psychickou odolností disponují. Mají přece zjevnou výdrž a nechtějí před životními výzvami uhýbat. Otázka pouze je, jde-li o takový typ duševní resilience, který jim v jejich situaci pomůže. Najít stoprocentně jistou odpověď je nemožné, co však lze, je zkusit si představit, jak se jejich životy budou vyvíjet, když se budou snažit jen všechno vydržet a nic podstatného ve svém vnímání a chování nezmění. Když tedy hlavně zatnou zuby a nasadí neústupnou vůli.

Ačkoli obecně platí, že stát se může kdykoli cokoli, některé scénáře jsou přece jen pravděpodobnější. Nejistá máma má nejvíce našlápnuto k proměně v hyperprotektivní matku. Malou sebedůvěru bude kompenzovat studiem všemožných výchovných příruček a o děti bude pečovat až k zemdlení. Bude se snažit pokrýt každou jejich potřebu, i když ji nemají. Až vyrostou, bude jim nejspíš dál zasahovat do života, aniž sama kdy nabude klid a jistotu, že pro ně udělala to nejlepší.

Pracovně plně se seberealizující manžele bude čím dál víc pohlcovat únava z věčných sporů. Postupně může přejít do stavu, kdy si jeden druhého budou čím dál méně vážit a kdy jeden ve druhém začnou vidět především potenciálního soupeře až nepřítele. Ten z nich, který v hádkách časem nabude vrchu, protože bude útočnější, v druhém začne probouzet pocity „zaplavení“. Jde o něco jako psychickou paralýzu, kdy zasažený cítí jen ublíženost a pokoření, jimž chce pokaždé co nejrychleji uniknout. Třebaže začne oplácet stejnou mincí, nakonec se od vztahu citově odpojí, když předtím se nejspíš citově odpojil také útočník.

Takovéto scénáře se méně či více, rychleji či pomaleji naplňují u povážlivě velkého množství lidí. Jejich výsledkem není zvýšená odolnost vůči problémovým situacím, spíš kombinace otrlosti a zraněného ega. Je něco takového opravdu nutné?

Jít proti sobě samému

Zda šlo podobným koncům předejít nějakými jinými strategiemi posilování psychické odolnosti, lze opět odehrát na malém příkladu ze života. Vynikající učitel je pro své skvělé výsledky povýšen na pozici ředitele školy. Jenže představa, že nyní bude hlavně chodit do tříd, pozorovat kolegy při práci a poté jim předávat své zkušenosti, bere ihned zasvé. Od samého počátku ředitelování jen samé papíry a s nimi nutnost kontrolovat, zda i podřízené kantorstvo má výkaznictví „v ažůru“. Zanedlouho se někdejší oblíbený kolega mění v očích sboru v otravného pedanta, což mu čím dál častěji dávají kolegové najevo.

Jenže ač i jemu se nabízelo ve funkci zatnout zuby a nepovolit, nakonec vedoucí post zabalil a vrátil se k milovanému učení. Dlouho se mu nechtělo rezignovat na peníze a prestiž, ale nakonec si přiznal neúspěch. A právě ten vyvolal pochvalu manželky a obdivné reakce některých kolegů. Co se na tomto mikropříběhu ukazuje, je skutečnost, že nejtěžší není odolávat situacím a vnějším okolnostem, ale vlastním sklonům, strachům a reakcím, jež jsou problémovými situacemi a vnějšími okolnostmi vyvolávány.

Hrdina školního příběhu zvýšil svoji psychickou odolnost tím, že dokázal odolat všem svým vnitřním našeptávačům. Ti mu stále dokola vsugerovávali, ať to nevzdává, že rezignace bude ostuda, okolí si bude ukazovat prstem i na členy jeho rodiny, zklame své nejbližší, že utrpí jeho sebedůvěra a nakonec i jeho prestiž učitele… Jenže právě zvládání a trénování vlastního nitra je rozhodující faktor zvyšování duševní odolnosti.    

Slovy fyzioterapeuta prof. Pavla Koláře problém „netkví ani tak v množství stresu, jako v tom, jak ho čteme v našich myslích, co vůbec považujeme za stres…“ Proto se také lidé svými reakcemi na stresové situace tak různí. Kolář uvádí statistiku, že při extrémní zátěži „25 % zůstane klidných a chová se racionálně, dalších až 25 % zpanikaří a zbytek se nechá řídit a ovládat“.

Odkud, kudy a kam

Co však člověka přivede k poznání, že na nepříznivé vnější situace je optimální vyrukovat přes svůj vnitřek a co krom toho ještě potřebuje, aby se zařadil mezi pětadvacet procent těch, co i v silně stresové situaci zachovávají klid a chovají se racionálně? V uvedených třech modelových příkladech to měl „nejlehčí“ učitel, protože jeho probudilo jasné povědomí o tom, co má rád, co ztratil a co chce získat zpět. Odsud nasával sílu k odvaze a zapojení rozumu, bez nichž se dnes posilování psychické odolnosti neobejde. Jak ale mohou najít svůj pevný bod protagonisté zbylých dvou příběhů a s nimi mnoho a mnoho dalších v nejrůznějších myslitelných situacích?

Mnohdy jako iniciační popud zafunguje náhoda. Nejistou matku někdo pochválí za něco, co dříve u dětí nezvládala, což v ní vyvolá nejen hřejivý pocit, ale otázky, jaké si dříve nekladla. Aby k něčemu vedly, musí se dotknout bolavého místa, jehož zasažení se vždy vyhýbala. Jsem opravdu tak špatná matka, že můžu s dětmi na pískoviště, jen když jsme tam sami? Co kdybych si někdy popovídala s jinou mámou o všem, co se mi dle mého nedaří a co chci zlepšit? A proč moji péči neprobrat s manželem a nezeptat se ho, v čem vidí moje slabiny, ale i přednosti? Co mě vlastně jako mámu nejvíc těší? Strádají moje děti oproti ostatním, nebo mají i ony slušnou péči se vším všudy? Co nejhoršího se může stát v situacích, kdy mám pocity, že jsem naprosto nemožná?

U manželů troskotajících na rozdělení úkolů může roli popudu sehrát třeba i večírek s přáteli, kde se před nimi o svém problému lehce poškorpí. Pokračování doma také nemusí probíhat úplně v klidu, ale podmínkou jeho produktivnosti je zpochybnění manželům svatého pojmu „spravedlnost“. Aby se ukázalo, že za dogmatickým lpěním na režimu „půl na půl“ byla obava každého z nich, že jakýmkoli jiným uspořádáním by byla oslabena jeho pozice. Že by se na něj v rámci rodiny pohlíželo jako na méně důležitého.   

Pokud si tohle vyjasní, je snadné otázkami zpochybnit dosavadní zavedené pořádky a zavést nové. Opravdu znamená být dobrými rodiči trávit každou volnou chvilku s dětmi? Nemohou si také hrát samy? Musíme všechno zvládat sami? Nemohou hlavně s dětmi vypomoci prarodiče? Spočívá rovnoprávnost v dělení na přesné, jakoby lékárnicky vahami odměřené poloviny?

Pro oba příběhy platí, že takovýto odvahou podložený rozum může fungovat, jen je-li soustavný, což se nejlépe daří pod dohledem odborníka. Rodinní terapeuti vědí, na co a jak se ptát a jak vzbudit v klientech schopnost sami se nakonec dobrat řešení. V něm by neměly absentovat optimismus a víra v úspěch, schopnost přijímat realitu, zklamání a změny v sobě i uspořádání života a nakonec zaměřenost na řešení.   

Dostaví-li se výsledek v podobě zvýšené psychické odolnosti, přináší mnohé. Německá koučka Monika Gruhl v publikaci Psychická odolnost v každodenním životě shrnuje onen přínos následovně:

• nárůst soucítění a empatie,
• větší oceňování osobních vztahů,
• větší schopnost přijímat vlastní zranitelnost a negativní zkušenosti,
• větší úcta k vlastním hodnotám,
• změna priorit,
• nárůst kompetence ve zvládání situací,
• stabilnější pocit vlastní hodnoty,
• hlubší emocionální zralost,
• člověk si více cení života,
• hlubší vnímání smyslu života.

Jeden by skoro řekl, že to není málo.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna