„Úplně jsem se sesypala, pak jsem ale šla do kostela a vymodlila se z toho. Když jsem odcházela, věděla jsem, že se z toho dostanu.“ Miliony Čechů ví a oceňuje, že takto odstartovala léčbu rakoviny hrtanu zpěvačka Eva Pilarová. Nemoc však zdolala také s pomocí alternativních postupů, a především chemoterapie. 

„Stačí jen učinit zásadní životní rozhodnutí: Chci být zdravý!“ Za slovy německého filmaře a spisovatele Clemense Kubyho je ještě ostřejší uzdravovací munice. Když si po pádu z 15metrové výšky rozdrtil obratel a přerušil míchu, ochrnul a lékaři mu stereotypně opakovali, že má pouze jedinou šanci, jak opustit lůžko – invalidní vozík. Na jejich prognózy reagoval i on stereotypně: „Tuto diagnózu odmítám.“ Po roce, aniž by na jeho míše došlo k jakékoli změně, vstal a z nemocnice odkráčel po svých. O nejen svém mentálním uzdravování píše knihy a s přednáškami o něm objíždí svět včetně Česka.

Příběhy, v nichž bojovné naladění a víra v uzdravení potlačují nemoc, přitahují masovou pozornost. Mají jen jednu vadu. Příliš snadno odvracejí pozornost čtenářů, posluchačů a diváků od zamýšlení, jak mentalita souvisí s lidskou tělesnou biochemií – jak tou, do níž zasahuje, tak tou, kterou vyvolává. Zaměřit se také na fyzické procesy znamená pochopit a přijmout, že se zapojováním hlavy do uzdravování je to přece jen o něco složitější. Ale o to přínosnější.      

Přijmout část odpovědnosti za své uzdravení

Dobře to ilustruje jiný pacientský příběh. Odehrál se v 60. letech minulého století, ale díky celosvětové medializaci i svému poselství rezonuje stále. Jeho protagonistou je americký novinář, spisovatel a aktivista Norman Cousins. Svoji zkušenost s těžkou chorobou vtělil do knihy Anatomie nemoci, přeložené také do češtiny.

Vše u něj začalo těsně před padesátkou zvýšenou teplotou, na kterou rychle navázala nevolnost a stupňující se bolest po celém těle. „Během jediného týdne jsem již sotva mohl pohnout krkem, prsty, rukama i nohama.“ Po upoutání na lůžko jej ovládl pocit, že „v podstatě jsem se začal rozpadat“ a v nejhorší fázi „jsem téměř nemohl otevřít čelisti“. Šlo o ankylozující spondylitidu, známou spíše pod názvem Bechtěrevova choroba. Tedy systémové autoimunitní onemocnění revmatoidního typu, u kterého i dnes veškeré odborné texty poznamenávají „celoživotní a nevyléčitelné“.

Jeden ze specialistů, kteří jej léčili, Cousinsovi sdělil, že má naději tak jedna ku pěti stům, ovšem zároveň dodal, že „on osobně ještě nikdy neviděl, že by se někdo z tak vážného stavu dostal“. Až do vyřčení diagnózy „jsem byl víceméně ochoten nechat doktory, ať se starají oni. Ale nyní jsem začal pociťovat nutkání nějak se do této hry vložit. Zdálo se mi jasné, že jestli mám být tím jedním z pěti set, budu muset být něčím více než pouhým pasivním pozorovatelem“.

Proměna z pasivního pacienta v aktivního podílníka na léčení se nakonec Normanu Cousinsovi vyplatila – nemoc odezněla a on se uzdravil. Se sepsáním svého příběhu dlouho váhal, ale posléze se nechal přesvědčit. Velmi vstřícné přijetí, jehož se knize dostalo v širokých lékařských kruzích, nasvědčuje, že stejnou pozornost jako jeho únik z choroby zaslouží způsob, jakým se z ní dostával.    

Jít s autoritou ruku v ruce

Začal také od hlavy. Avšak rozhodnutí být aktivní opřel o systematické vyhledávání informací a prohlubování vlastních vědomostí. Zároveň vše neustále konzultoval a ověřoval se svým hlavním lékařem, Williamem Hitzigem. Zapátrali po možných příčinách a dospěli k názoru, že obtíže nejspíš vyvolala otrava těžkými kovy z výfukových plynů, jimž byl Cousins po nějakou dobu vystaven na služební cestě. Jenže na jeho ženu dolehla stejná zátěž a neonemocněla. To vedlo k podezření na hlavní příčinu – psychické i fyzické vyčerpání, které způsobilo, že byl „méně schopen snášet toxické zatížení než někdo, jehož imunitní systém funguje naplno“.    

Cesta k nápravě pak byla pro něj zase o něco jasnější. Uvědomil si, že čelit každé, nejen tak těžké nemoci může jen plně funkční organismus jako celek. Při přemýšlení, jak dostat tělo do potřebné rovnováhy, k homeostáze, si Cousins vzpomněl na klasika bádání o stresu Hanse Selyeho, jenž jako první prozkoumal a popsal zhoubný vliv negativních emocí na tělesnou biochemii. „V mysli mi vyvstala nevyhnutelná otázka: jak je to s pozitivními emocemi?“ Nemohly by „pozitivní emoce vyvolávat chemické změny, které by byly prospěšné? Je možné, aby láska, naděje, víra, smích, důvěra a vůle žít měly svoji terapeutickou hodnotu?“

Tyto myšlenky zrodily v jeho hlavě systematický plán, který sestával ze dvou hlavních částí, probíhajících paralelně. První byla „negativní“. Postupně v ní odbourával všechno, co by se pozitivním emocím stavělo fyzicky do cesty. Přestěhoval se z nemocnice do hotelu. Začal se zbavovat léků, jež jsou ze své povahy kvůli nežádoucím účinkům toxické. Nejprve prášků na spaní a na bolest, v závěru došlo i na léčiva tlumící zánět.

Druhá část plánu byla „pozitivní“, neboť nic neodbourávala, ale naopak něco přidávala. Po stránce tělesné to byl vitamin C ve vysokých, nitrožilně podávaných dávkách. Rozhodl se pro něj jednak pro jeho úspěchy při léčbě širokého spektra nemocí, napovídající, že má systémový účinek, a že tedy výrazně povzbuzuje imunitu. Vzal do úvahy také skutečnost, že „lidé s funkčními onemocněními trpí nedostatkem vitaminu C“. Jinými slovy, této látky v těle rapidně ubývá kvůli boji s chorobou, tudíž jej nemocný potřebuje dodávat tělu opravdu hodně.

A po stránce psychické? Tou vše vyvrcholilo. „Šlo o procvičování kladných emocí k povzbuzení chemických procesů v těle. Doufat, milovat a věřit bylo vcelku snadné, ale co smích?“ Nechal si předčítat z humoristické literatury, sledoval komedie a grotesky. „Fungovalo to. S potěšením jsem zjistil, že deset minut opravdového srdečného smíchu mi přinese alespoň dvě hodiny bezbolestného spánku.“    

Nezbývá než zopakovat, že veškeré kroky plánu jeho autor opět opřel o důkladné studium odborné literatury a konzultoval s dr. Hitzigem. O konečném výsledku již byla řeč. S mírnou nadsázkou řečeno, Norman Cousins se ve finále prosmál ke zdraví.         

Emoce a jejich fyzická práce

Ve své knize si vše vysvětlil s pomocí placeba, tedy víry ve vlastní uzdravení, jež „proměňuje vůli k životu ve fyzickou realitu“, „i když není úplně jasné, jakým způsobem“. S průlomovým objevem, jak spolu mysl a tělo komunikují, přišla až zhruba o dvě desetiletí později americká neurovědkyně a farmakoložka Candace Pert a popsala jej v knize Molekuly emocí. V principu jde o to, že buňky našeho těla, reagujíce na vnější i vnitřní podněty, vylučují tzv. komunikační molekuly, které zapadají do příslušných receptorů na povrchu jiných buněk, v nichž zapadnutí iniciuje nějakou aktivitu. Jako hormony řídí orgánový vývoj, růst a koordinaci, jako cytokiny a interleukiny podněcují a koordinují imunitu, tak peptidy krom jiného vyvolávají a řídí naše emoce. Ty zase zpětně v negativním i pozitivním smyslu působí na vylučování a práci komunikačních molekul.

Pert o tom například píše: „… všechny emoce jsou prospěšné, protože jsou tím, co spojuje mysl a tělo. Hněv, pláč a smutek, takzvané negativní emoce, jsou stejně prospěšné jako klid, odvaha a radost. Potlačit tyto emoce a nenechat je volně plynout znamená vyvolat rozložení systému, přimět ho, aby fungoval spíše nesprávně než jako jednotný celek. Stres tohle způsobuje, což se projeví blokováním a nedostatečným tokem peptidových signálů k udržení funkce na buněčné úrovni, fyzická kondice zeslábne, což nakonec vede k onemocnění. … Důležité je emoce projevit a pak je nechat odeznít, takže ve vás nebudou tlít, narůstat ani se nevymknou kontrole.“                 

Vrátíme-li se zpět k Cousinsovi a jeho příběhu, co z něj vyvstane? Postupoval, jako by objevy Pert o propojení těla a mysli znal, ač tomu tak nebylo. Nesnažil se myslet pozitivně za každou cenu, připouštěl si vlastní chyby a špatná rozhodnutí. Ty však vždy zanalyzoval, aby je nějakým racionálně podloženým krokem napravil. Vlastní aktivita, jak myšlenková, tak praktická, a její kladné výsledky mu přinášely emocionální uspokojení a proudění úzdravných molekul v celém organismu. Do těla si je „napouštěl“ dvojím způsobem. Plněním plánu a evokací smíchu si navozoval krátkodobé pocity euforie. Nabýváním a prohlubováním vědomostí v sobě budoval a posiloval pocity dlouhodobého uspokojení, pocitu životního smyslu a sebeúcty. To vše dohromady je mnohem víc než pouhé nasazení vůle s cílem zbavit se nemoci.

Cousinsovo konání je zobecnitelné. Vůbec nezáleží na tom, ze kterého konce člověk začne, když chce zlepšit svůj život, ať je to po zdravotní nebo jiné stránce. Jestli kupříkladu při snaze změnit životní styl směrem k prevenci začne od jídla, pohybu, opuštění zlozvyků nebo změny životního rytmu. Nezáleží ani na tom, má-li špičkové informace. Cousins také nevěděl, co se ví dnes, a mnohé informace v jeho knize již nejsou up-to-date. Přesto šel správným směrem. Zárukou mu byla schopnost přesunem od jednoho kroku k dalšímu spojit je do funkčnějšího a větší uspokojení přinášejícího celku. Člověk si tak mrakem molekul pozitivních emocí dokáže „obalit“ i činnosti, které dříve neměl rád a vyhýbal se jim. Protože bez těch malých potvůrek to nejde, nebo nanejvýš hodně ztuha.

A vrátíme-li se na začátek ke Kubymu? Uvidíme pozadí zázraku, o němž v jeho případě dlouho hovořili sami lékaři. V čem spočíval? Ani on nenasadil jen čistou vůli: „Během pobytu v nemocnici jsem prodal dům, rozvedl se, rozešel se vším, co jsem do té doby znal.“ Až přidání mentálního posunu k vůli způsobilo u něj fyzickou změnu.

Jak po čase ukázala detailní vyšetření, jeho organismus byl v místě přerušení páteře schopen převést signály z nervové sítě na lymfatický systém a vytvořit něco na způsob objížďky. Impulsy z jeho mozku běží po nervech a v místě, kde je v páteři „díra“, přejdou do lymfatických cév, což je možné díky tomu, že nervový a imunitní systém jsou maximálně propojené. Takovou fyzickou sílu a tvořivost dokážou vyvinout lidské emoce. Kubyho slovy: „Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit.“ 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna