Autenticita je něco, o čem má každý nějaký „ánunk“ a o čem je přesvědčen, že tím dennodenně koření svůj život. V jádru nejde o nic jiného než o přání a snahu splynout s duchem dnešní doby, jejž britský historik Tony Judt ve zkratce podal jako „individualismus hájící nárok každého člověka na co největší osobní svobodu a neomezené právo vyjadřovat soukromé tužby“. A šance vybrat si životní cestu, řídit vlastní osud a profilovat se jako nezaměnitelná individualita jsou dnes bez nadsázky velké.

Nahrává jim skutečnost, že do jejich realizace promlouvá koktejl našich bazálních psychických pohnutek – především srovnávat se s ostatními, promítat vlastní já do ideálů, vynikat nad druhé a zároveň někam patřit. Jenže náš vnitřní mix našim šancím nejen nahrává, ale současně je komplikuje.

Tak dlouho se odděluji, až splynu

O zapeklitosti cestiček, po nichž směřujeme k autenticitě, vypovídá tzv. hipsterský paradox. Původ mívá v duši, ale jeho pravým živlem je vnějšek. Rodí se tehdy, když v hlavě potenciálního hipstera naskočí pocit, že s něčím, co „frčí“ – ať je to móda, kultura, politické či všeliké jiné preference –, tak nějak „není v pohodě“. Přirozeně zatouží se odlišit a dát celému světu jasně najevo, že „mezi tyhlety on tedy rozhodně nepatří“. Začne se jinak oblékat, poslouchat jinou hudbu, sledovat jiné filmy, fandit jiným politikům a přezíravě shlížet na opačné, vesměs většinové trendy.

Po nějakém čase se však ukáže, že zprvu statisíce a posléze miliony jiných činí totéž a že náš hipster s nimi dokonale splývá, včetně pronášení stejných frází. „Zjistili jsme, že naše touha po jinakosti znamená, že vždycky nakonec spějeme ke konformitě,“ píše americký psycholog Paul Smaldino, který hipsterský paradox dlouhodobě zkoumá. Vyjádřil jeho dynamiku i statisticky – přesáhne-li počet s něčím nesouladných jedinců v běžné populaci osm procent, stává se z jejich odlišnosti nová, konformní identita.

Proč však nevnímáme snadnost, s jakou poletujeme jako pingpongový míček mezi autenticitou a konformitou? Když vyrážíme za odlišností, nemůžeme postupovat vpřed jinak než s představami o dokonalosti, pod praporem ideálu. Jde o pomyslné místo, kde člověk ještě není, ale kam by se dostat chtěl. Podvědomě tuší, že právě v onom prostoru má šanci vyniknout, uplatnit své potence, a zmenšit tak co nejvíce propast mezi sebou a ideálem.

A také, že se tam bude cítit bezpečně! Opravdu bezpečně se však můžeme cítit jen v prostředí, kde nás druzí s těmi jejich zpropadenými ideály neotravují, ty naše nenabourávají, a tudíž nás neohrožují. No, a to je tam, kde narážíme na sobě podobné – povahově, mentálně, inteligenčně, co do tužeb, vkusu a ještě všelijak jinak plus minus stejně vyladěné. „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá,“ říkávaly naše prababičky, které jen těžko můžeme podezírat z četby textů o hipsterském paradoxu a nástrahách individualistických časů.

Touha po nezaměnitelnosti a originalitě tak nakonec postupně vytvoří nějaký typ sociální bubliny. Proto se všichni „bratři v triku“, co se do ní nahrnuli, při snaze odlišit se nejen od jiných bublinářů, ale i jeden od druhého tak jeden druhému podobají. Takže stejně jako snaha odlišit se a vyniknout i ten dnes tolik opovrhovaný sklon ke konformitě světu vládne a je něčím, co k nám, lidem, bytostně patří a co s takovou chutí pěstujeme.

Kolik máš koleček na přehazovačce tvého „horáku“?

Příkladů působení hipsterského paradoxu najdeme moře. Lze jej vystopovat v chování burzovních spekulantů, v designu a konstrukci průmyslového zboží, nejviditelněji automobilů; přírodovědcům ozřejmuje fungování hromadných dějů, kupříkladu některé synchronizační pochody nervových buněk. Avšak v nejtěsnějším doteku je s ním člověk takříkajíc na domácím hřišti; tam, kde hraje celoživotní mač o životní úspěch a o celkový obraz – tedy o to, jak chceme, aby nás vnímali druzí.

Jak se zviditelňuje a současně zařazuje mezi „ty správné“ muž? Příklady se schovávají v kdejaké chlapské disputaci, třeba když si povídají po společné vyjížďce na horských kolech při přípravě grilovačky: „Pánové, ten krpál jsme zmákli skvěle, ti lúzři, co jsme tam potkali, na nás absolutně neměli. Všimli jste si těch jejich křápů? Rokmešíny a olprany, co to je?“ „Jasně, hoši, tady to moje kolečko má jenom pár profíků, značku mi doporučil kámoš, taky profík.“

V první promluvě jasná zpráva, že vynikáme nad všechny žabaře a tvoříme uzavřenou skupinu těch, co se vyznají a mohou si „lajsnout“ víc než obyčejná šedá zóna. Z druhé věty zní vzkaz, že jako originál a špička se stýkám s jinými originály a špičkami, což jasně svědčí o mé schopnosti odlišit se od šedivého konformního průměru.

Jednu z významných variant ženské autenticity skvěle zachycuje americký seriál Zoufalé manželky. Vystihnout v jedné větě jeho nejilustrativnější postavu, Bree Van de Kampovou, nezabere mnoho místa: nejlépe napečeno, nejlépe navařeno, nejlépe uklizeno, nejlépe vybavená a udržovaná domácnost, nejlépe udržovaný dům a zahrada.

Tomuto vzkazu všechny kamarádky a známé ze sousedství dobře rozumějí: „Ona není typ ,jedu suprovou a nenapodobitelnou kariéru, nechci děti a nikdy nevařímʻ. Chce být jako my, ostatní ženské, se vším, co k tomu klasicky patří. Ale v tom, co si vezme pod křídla a do čeho se pustí, musí být absolutně nejlepší a válcovat nás všechny tak, aby to všichni viděli.“ A když tahle perfekcionistka své domácké dovednosti převede na podnikatelskou dráhu, jede opět v modelu „musím být absolutní jednička, na kterou nikdo nemá“.

A hipsterský paradox a děti? „Nechtěl bych být znovu v pubertě. Je tady hrozný tlak na úspěch. Dnešní čtrnáctiletí jsou neustále obklopeni nějakými šikovnými a krásnými lidmi, kteří mají desítky tisíc sledujících. Já bych se po…, to je prostě šílený,“ říká herec a čerstvý šedesátník David Matásek, otec čtyř potomků.

Jinými slovy, dítě je mezi vrstevníky odepsané bez pořádného „chytrouše“ a „kompu“. Jsou to statusové nezbytnosti pro rejdění po sociálních sítích, kde prokazuje svoji jedinečnost, nezávislost a sebeřízení a do nichž se stádně nezařadit pro teenagera znamená sociální sebevraždu. Věta: „Je to lúzr, kterej neumí nic spešl, to Džejk je mega good player, fakt king,“ je docela výmluvná. 

Jak (ne)mluvit s teenagerem

Ze všech typů chování, v nichž se prosazuje hipsterský paradox, vystupuje jeden společný rys – soutěžení „kdo dál, výš, lépe, dokonaleji“. Neúspěch se neodpouští. Ovšem přirozeně se v životě každého vyskytne, a pakliže se vyskytne, přirozeně vyvolává reakce. Někdo za něj odsoudí sám sebe a vystaví si horší vysvědčení, než mu dává okolí. Jiný naopak začne svalovat vinu na druhé. Třetí obě reakce „po svém kreativně“ zkombinuje. Dalších možností nepočítaně.

Výsledek je, že „v modelu život rovná se soutěž“ má člověk silné puzení všechno, v čem nevyniká až hoří, schovávat pod pokličku. A právě riziko uváznutí v začarovaném kruhu vystavování silných stránek na odiv a zametání slabých pod koberec je pro onen model typické. Významný americký psycholog 20. století Carl Rogers si ve své dlouhé terapeutické praxi ověřil, že něco takového autenticitu a jedinečnost nejen neposiluje, ale naopak destruuje. Nejtvrdší direkty jí obvykle zasazuje to, po čem nejvíc bažíme a na co chceme být pyšní.

Takovou destrukci zažívá dítě, když se v souvislosti se školou rodič začne měnit z opatrovníka a ochránce v soustavného „tlačiče“ na výkon. Jako by od něj neustále slyšelo: „Když cítím, že je tenhle cíl žádoucí, musíš to cítit i ty.“ Což dítě čte tak, že cenné a milované není samo o sobě, ale jen za určitých podmínek, a že při jejich splnění nejde o jeho štěstí, ale šťastné pocity zploditele, že došlo na splnění jeho prefabrikovaných ideálů a konformních představ o „jediné vhodné“ kariéře. Když pak potomek na tlak reaguje sabotováním, a o to víc hledá svoji autenticitu čistě mezi vrstevníky na sociálních sítích, reaguje přirozeně a – autenticky.

Stejně tak autenticky by mohl reagovat i jinak. Podle Rogerse však pouze za předpokladu, že „tlačič“ odloží masku „pana Dokonalého“, komunikačně se otevře a začne dávat průchod svým autentickým pocitům. Připustí-li rodič, že s obavami o potomkovu budoucnost v sobě nosí obavy o svoji i rodinnou prestiž, že ho štve, když si mladý škodí hloupými chybami, že však i on dělal a dělá takové a takové chyby, má reálnou šanci, že v „mačkaném“ odzátkuje totéž.

Pro toho je nesmírně osvobozující zjistit, že dělat chyby a často se něčeho obávat je normální. Není pak pro něj těžké připustit, že nejen dospělí, ale i vrstevníci ho svými projevy na síti i v bezprostředním styku občas „pěkně sejří“, že se hledá a že spoustu pozitivního, co v sobě objevuje, nepouští ven, aby se před kamarády neshodil. Když rodič s potomkem najedou na tuto vlnu, časem začnou obtíže nalézání vlastní cesty odkrývat spolu a jako rovný s rovným. Mladému díky tomu docvakne, že normální je nejen chyby dělat, ale také napravovat, že rodičovské ubírání v tlaku na školu spojené s upřímností je vlastně přenesení odpovědnosti za výkon na něho.

Od autenticity k identitě

Uvolnění komunikačního proudění je namístě v každém typu dialogu – když se v jeho rámci ponoří jak do sebe, tak do naslouchání druhému či druhým životní partneři, politické proudy nebo nositelé odlišných společenských trendů. Jen zřídkakdy je takový střet poklidná selanka. Ale v dialogu vždycky jde také o odvrácení fatálních scénářů. A na ty je zaděláno, když si strany autenticitu pletou s maskou a tlačí na to, aby svět byl plně kompatibilní s nimi, a ne oni se světem a jeho během.

Mezi životními partnery se to děje na mnoho způsobů. Dva nejčastější příklady? Když manželka permanentně tlačí partnera k vyššímu ekonomickému výkonu, aby se tak ona splněním svých „autentických“ konzumních snů a ideálů zařadila mezi „ty úspěšné“. Jako inspirace jí může posloužit opět jedna ze zoufalých manželek, Gabrielle Solisová. A na druhé straně manžel, je-li nastavený na výhry nejen na kole, ale ve všem a nade všemi, potlačováním partnerčiných pokusů vymanit se ze závislosti na něm, mít vlastní kariéru a mentální svět, činí totéž v bledě modrém. V obou případech jde hlavně o to, aby se o moji autenticitu napasovanou na ideál a konformitu staral i ten druhý. V dialozích takto mentálně nastavených jedinců jako by podle Rogerse neustále visela ve vzduchu věta: „Když cítím, že se chováš špatně, musíš to cítit také tak.“

První krok k rozevření takovéhoto partnerského dialogického klinče je umět přečíst v druhém jeho skryté intence, jež si on vůbec nemusí plně uvědomovat. Druhý spočívá ve vyložení oněch skrytých úmyslů v klidu bez emocí na stůl s tím, že partnerovi nabízím totéž. Pak už jsou většinou jen dvě možnosti. „Potrefený“ či oba „potrefení“ se zatvrdí a souboj pokračuje s tím, že skončí rozchodem nebo nikdy. No a potom je zde šance uznat, že na tom, co mi druhý říká, něco je a zahájit nikdy nekončící, obohacující, autentický dialog.  

„Dokonale chápat myšlenky a pocity druhého člověka, i s významy, které pro něj mají, a být na oplátku tímto druhým člověkem sám dokonale chápán – to je jeden z nejcennějších lidských zážitků, a je také velmi vzácný,“ zdůrazňuje Carl Rogers, pro něhož k tomu patří „… dovolovat každému ze členů své rodiny mít vlastní pocity a být svébytnou osobou“.  

V lázni otevřeného dialogu se partneři i jejich děti krok za krokem stávají nezaměnitelnými individualitami. Děti na dětský a dospělí na dospělý způsob poznávají, že autenticita není „opisování“ konformních ideálů, ale kutání v sobě samém a nikom jiném – k čemu se hodím, na co mám talent, co je pro mne cenné a co ne, jak já vidím kontext věcí, kde vidím pozitivní příklady a kde ne, kam chci dojít, o co mi v životě hlavně jde. Objevují, že odkládáním masek, jimiž zvýrazňují své silné stránky a zakrývají slabé, v sobě uvolňují maskami zadušené potence. Takovéto úsilí o autenticitu nakonec vrcholí vytvořením pevné identity.

Jak se někdo takový pozná? Pevným vodítkem nebývá jeho vnější podoba či typ povolání. Co však člověka s vyhraněnou identitou v každé situaci zdobí, je rozeznávání jejího skutečného jádra, které vždy souvisí s rozklíčováním motivů chování účastníků. Téměř vždy vidí něco jiného a hlubšího, než co mezi sebou sdílejí příslušníci sociálních bublin. Když promluví jedinec s identitou, vypadá to, jako by se o něj běžné výklady situací tříštily. Do sociálních bublin vklouzává jen zřídka. V rozhovoru se ukazuje, že má bohatý vnitřní svět a duševní život. Něco na způsob tuláka po hvězdách, hrdiny stejnojmenného románu Jacka Londona.

A určitě mu není cizí hipsterský paradox. Avšak v jeho případě plní funkci životního zpětného zrcátka. Je-li tento zapeklitý princip vnitřně přijat a pochopen, adekvátně zobrazuje, kdy fungujeme sami za sebe jako jedinečná vlastní jednající zkušenost a kdy vyjeme s vlky. A také s jakými.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna