Bolení hlavy zná každý. Nejčastěji kocovina po bujarém večírku nebo dlouhodobé starosti budící dojem neřešitelnosti je obstarávají spolehlivě a všem – mužům, ženám i dětem. Odtud pramení jeho zlehčování. Jenže šesti procentům mužů a 15 až 20 procentům žen mohou řeči typu „To přejde“, „Nesmíš se tomu tak podávat“, uškodit. Netrápí je totiž nějaké tuctové hlavy bolení, ale migréna.

Ta se často ohlašuje hodiny i déle trvajícími prodromy: zíváním, ospalostí, napětím ve svalech, neklidem, či dokonce veselostí. Druhou fází bývá krátká, avšak půlhodinu nepřekračující aura, tedy jiskření, záblesky, vlnění nebo chvění viděných předmětů. Někteří migrenici však ani prodromy, ani auru neznají. Pulzující, úporné, jednostranné, po dnech či týdnech se opakující a bez jasné příčiny vznikající, 4 až 72 hodin trvající bolesti hlavy střední nebo těžké intenzity je přepadají náhle a bez varování. Velmi často je doprovází únava, zvracení a přecitlivělost na světlo, zvuky a leckdy i pachy. Záchvaty nakonec odeznívají s pocity úlevy a vyčerpanosti.

Obecné podceňování migrény je zrádné, neboť postiženého svádí k polovičatým řešením. Navíc je matoucí, protože pustí-li si migrenik bagatelizaci „k tělu“, snadno podlehne dojmu, že si za své obtíže může sám, čímž se ocitá na nejlepší cestě, aby se v jeho hlavě zahnizďoval stres, jeden z nejvydatnějších spouštěčů bolestí hlavy. Avšak ty hlavní důvody, proč nemoc, jejíž záchvaty jsou paralyzující, dokáže trápit celá desetiletí, ba i celý život jsou jinde.

Je to jako střelba na pohyblivý terč

„Vyzkoušela jsem snad úplně všechno – klasická analgetika, triptany, antiepileptika, různé druhy kapaček a injekcí, akupunkturu, homeopatii, aromaterapii, speciální diety s vynecháváním potravin, které spouštějí záchvaty, a několikrát jsem vyměnila neurologa. Občas se projevilo lehké zlepšení, zejména po akupunktuře, ale nic velkolepého. Pokaždé mi bylo řečeno, že jsem farmakorezistentní a že neexistuje nic dalšího, co by mi mohli nabídnout,“ píše Tereza na webových stránkách pacientské organizace Migréna-help.

Úplně jinou zkušenost na nich popisuje Lukáš: „Dostal jsem kontakt na … špičkovou neuroložku … a přinesl jsem štos lékařských zpráv, které jsem za ty roky nasbíral. Paní doktorka si je všechny přečetla a spojila dohromady. … Předepsala mi na zkoušku triptany. Když jsem je poprvé vyzkoušel, byl jsem jako fénix zrozený z popela. Lék zabral … a já mohl fungovat dál, jako by se nic nestalo. ... Do té doby končily mé záchvaty bolesti jenom díky usnutí.“

A nakonec Jirka: „Migrénu mám od dětství … zdědil jsem ji po svém otci. Asi před dvěma roky, po zhruba deseti letech ne úplně klidné plavby na moři triptanů a ibuprofenů, jsem začal aktivněji řešit, jak mohu svým záchvatům sám nějak předcházet. … díky tomu jsem teď jen krok od biologické léčby, od níž sice taky nic moc nečekám, ale zkusím ji.“

Z typických ukázek pacientských kalvárií je patrné, co pro migrenika představuje největší zádrhel – je to často nekonečné hledání lékaře, který bude mít dost znalostí a trpělivosti, aby ze spektra léčiv, pacientových příznaků a životosprávných zvyklostí „uhnětl“ kombinaci, která obtíže „udrží na uzdě“. Nic víc, protože migréna je nevyléčitelná nemoc.

A nevyléčitelná je proto, že informací o jejích příčinách není dost, natož aby se na tyto příčiny dalo bezprostředně a účinně působit. Migréna není nic takového jako třeba angína, u níž stačí podat antibiotika, která zlikvidují bakterii, a o zbytek, tedy plné uzdravení, už se postará tělo samo. Nedávné výzkumy ukázaly, že souvisí s fungováním genů, které našim pravěkým předkům při jejich přesunu z Afriky do Evropy pomohly přizpůsobit se chladnějšímu klimatu a uvyknout jiné stravě. Jejich drobné mutace ovlivňují buněčnou komunikaci a vyústěním jsou migrenózní záchvaty. „Umravnit“ tyhle „neposlušné“ geny je něco úplně jiného než vyhnat z těla mikroba. Zatím to rozhodně nikdo neumí.

Je však alespoň jasnější, proč se nemoc tak často dědí z generace na generaci, proč 90 % migreniků prodělá první záchvat do dvaceti let věku a proč tak často u žen po klimakteriu odezní. A také proč migréna jako geneticky podmíněná zvýšená citlivost na klimatické a stravovací podněty má tolik nejrůznějších spouštěčů: chlad, pachy, vyčerpanost, stres, nedostatek tekutin, nedostatek i nadbytek spánku, hormonální antikoncepci, menstruaci, překyselení organismu, tudíž nevhodné potraviny a nápoje. Z nich obecně ty, jež obsahují biogenní aminy, polyfenoly a konzervanty, nebo prošly kvašením a zráním. Ke konkrétním spouštěčům patří například sojová omáčka, dále umělá sladidla, červené víno, pivo, tavené sýry i ty s plísní, ořechy, čokoláda, kakao, koření, banány, avokádo či citrusy.

Hledat, hledat, hledat…

Pozic, z nichž se na migrénu pálí, je mnoho. Do té bazální postižený zalehává sám, aniž by se složitě radil s odborníkem – při záchvatu si vezme prášek proti bolesti. Všechny ty tak oblíbené Paraleny, Brufeny, Nurofeny, Ibuprofeny, Ibalginy, Anopyriny, Auliny, Voltareny atd. mají přes rozdíly v účinných látkách mnoho významně společného. Bolest tlumí tak, že v těle „vypínají“ pouze její signalizaci, přičemž se v uctivé vzdálenosti vyhýbají veškerým dějům, které se podílejí na jejím vyvolání. Na mentální rovině však v konzumentovi budí dojem, že skutečně léčí – stejně jako když antibiotika ničí bakterie –, takže po nich začne sahat automaticky. Nejeden migrenik je pak schopen „zobat“ jich i několik denně, což se naprosto míjí s jejich účelem, jímž je u jeho obtíží potlačení lehké a jen občas se vyskytující migrény.

„Kombinace a zvyšující se dávky analgetik znamenají velkou zátěž pro organismus a mohou vést k postupnému vytvoření rezistence proti této formě léčby. Léky proti bolesti přestávají účinkovat a jejich nadužívání může naopak vyústit v silné bolesti hlavy,“ zaznělo z úst odborníků na nedávné tiskové konferenci o problematice migrény. A tenhle zrádný paradox není všechno. Zátěž pro organismus souvisí s rizikem nežádoucích účinků, jichž není málo: únava, slabost, nevolnosti, průjmy a zácpy, vznik žaludečních vředů a poškození jater či ledvin.

„Volně prodejná analgetika nejsou řešením,“ tvrdí neurolog a specialista na léčbu bolestí hlavy a migrény David Doležil a dodává: „Každý pacient by měl začít u svého praktického lékaře, s nímž svůj problém zkonzultuje, a on jej následně dle závažnosti onemocnění doporučí na specializované neurologické pracoviště.“

Že ani tam nemusí být vyhráno, jak naznačují v úvodu zmíněné pacientské peripetie? Je pravda, že migreniků, jako je Tereza, nebo takových, jimž odborník sdělí, že žádný nález nemají, pokrčí nad nimi rameny, a aby se neřeklo, něco předepíše, přičemž jej opouštějí s pocity simulanta, neběhá po světě málo. Jenže stejně tak po něm chodí hodně takových, jako je Lukáš, který „tu svou“ znalou neuroložku našel. Zde platí, že nejen lékař by měl mít trpělivost s pacientem, ale i pacient s lékaři. Migrenikovi zkrátka nezbývá než hledat toho svého specialistu tak dlouho, až ho najde. Je to jeden z jeho nutných aktivních vkladů do terapie a jediná šance, že najde vhodnou léčbu, jež mu trvale zlepší kvalitu života.     

Od prášků k profylaxi

Terapie se nehledá snadno. Neurolog musí vyloučit jiné příčiny bolestí hlavy, například poruchy pohybového aparátu nebo infekce. Poté pátrá po typu migrény a jejích spouštěčích: „To je vůbec nejlepší možný způsob léčby,“ říká dr. Doležil. S potravinami to jde snadno, se stresem a menstruací hůř. Když ale dojde i k vylepšení životosprávy, mnohý s obtížemi už vnitřně smířený nemocný zjistí, že přes přetrvávající občasné lehké pobolívání hlavy je vlastně docela v pohodě. A že pocity pohody prožívá tím více, čím lépe odolává svůdnému volání prášků při sebemenším bolestivém podnětu.

Těm, kdo takové štěstí nemají, jsou pak ordinována léčiva zohledňující jejich anamnézu a komorbidity. U středně těžkých a těžkých migrén se dnes nejčastěji podávají specifická antimigrenika, zmíněné triptany. Jejich kouzlo pro pacienta spočívá ve schopnosti blokovat určité podtypy serotoninových receptorů. Jinými slovy, na rozdíl od analgetik ovlivňují některé děje vyvolávající bolest. A nejenže ji mírní, ale navíc zabraňují jejímu doprovodu v podobě únavy a zvracení.

Pokud však v ordinaci sedí pacient stižený chronickou migrénou, s antimigreniky, natož analgetiky, řešícími jen akutní obtíže, nevystačí. Na bolest hlavy s frekvencí 15 a více dní za měsíc za dobu posledních tří měsíců, kdy příčinou není nadužívání léků, mu neurolog předepíše dlouhodobou profylaktickou léčbu. Její zahájení je namístě i při více než čtyřech atakách s velkou bolestí a dlouhým trváním za měsíc, kdy akutní terapii doprovázejí silné nežádoucí účinky nebo nezabírá či nelze podat triptany.      

Spektrum profylaktických léčiv je pestré: betablokátory, sartany, protizáchvatové léky, blokátory kalciových kanálů, antidepresiva, magnezium, botulotoxin typu A, CGRP monoklonální protilátky. Volba toho kterého přípravku, respektive jejich kombinace, zase závisí na všem, co všechno neurolog o migrenikovi zjistí.

Avšak nejen na tom. Monoklonální protilátky, které mezi profylaktiky představují absolutní špičku, jsou špičkou i jinak. Jde o tzv. biologickou léčbu, která je hodně drahá. Proto je jejich podávání vázáno na centra pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy a proto se k nim pacient dostane teprve poté, co mu nepomohou veškeré klasické léky na prevenci migrény. Ovšem když se k nim dostane, může si gratulovat. Oproti ostatním profylaktikům mají minimální nežádoucí účinky, nesrovnatelně vyšší účinnost a komfort užívání – aplikují se jedenkrát za jeden až tři měsíce.

Jsem takový, jaký jsem

Jistěže ani profylaktická terapie nemusí být stoprocentní a u někoho se mine účinkem. Ale horší je skutečnost, že mnoho migreniků ji ani nezkusí. Po letech s málo zabírajícími prášky, stydíce se, že záchvaty mají dopad na jejich nejbližší či kolegy v práci, a otrávení z mouder typu „se vším se dá bojovat, jen musí člověk chtít“ na snahu řešit své obtíže rezignují a snaží se záchvaty se zaťatými zuby nějak přetrpět.

Někteří ale časem zjistí, že tlačit na pilu jen holou vůlí v duchu „bolest nebolest, já to dám“ nemůže skončit jinak než rezignací a vyčerpáním. Že pramenem odvahy a soustavné snahy, rozpouštědlem studu i předstírání, není popírání, ale přijetí – sebe samého, jaký jsem, a své choroby. Jako Jirka: „… asi nejzásadnějším zlomem v celé téhle anabázi bylo … brát ji konečně jako opravdovou nemoc … to teprve zapříčinilo takové pojetí migrény, s níž se mi najednou žije o něco lépe.“

S takovým pacientským vkladem se dá dojít až na konec, k profylaxi, která se jako celek u chronické migrény určitě vyplatí: „Pokud se takto podaří snížit počet migrén třeba ze sedmnácti dnů v měsíci, což už je kritické, na jeden záchvat měsíčně, kvalita života se tím zlepší nesmírně,“ říká dr. Doležil.       

© Všeobecná zdravotní pojišťovna