Fotografie vychrtlého těla a u nich popisky v duchu „takhle chci vypadat“ jsou běžnou „prózou“ sociálních sítí. Dávají je na ně především dívky ve věku před pubertou, v ní i po ní. Dospělých a chlapců stižených mentální anorexií, což je odmítání jídla, či bulimií, tedy záchvatovitým přejídáním a následným úmyslným vyvrhováním potravy, je výrazně méně. Počet léčených jde do tisíců, neléčených do desetitisíců, zemřelých na následky PPP bývá několik do roka. Počty rok od roku rostou, nejvíce mezi dětmi a mladistvými.

Co se za fotografiemi skrývá, přibližuje Martina Hoppová, dívka, která si prošla anorexií i bulimií: „Když onemocníte mentální anorexií, vyroste vám v hlavě takový hlásek, který vám začne řídit život. Který vám říká, co smíte a nesmíte jíst. Pokud se chcete uzdravit, musíte tento hlas utišit, abyste mu dokázali přestat sloužit. Tento hlas tu bude s vámi už napořád, ale když mu nebudete naslouchat, on utichne a nebude mít nad vámi moc. Musíte se smířit s tím, že se může kdykoli vrátit. Kdykoli začnete o sobě pochybovat, budete mít nějaké těžší životní období, on se ozve.“

Musím být ve všem nejlepší

Martinina slova celý problém shrnují. O detailní nasvícení PPP se pokusila v knize Anorexie – hlad po jiném světě Eva Steppanová. Chtěla napsat vše o nemoci, avšak výsledek je o ní samotné. I to něco důležitého o PPP vypovídá.

Eva vyrůstala s rozvedenou maminkou, ovšem i v neúplné rodině se jí dostávalo pozornosti a lásky obou rodičů. Odmala citlivě vnímala, že máma musí vynakládat enormní úsilí, aby je uživila, a že se maximálně snaží vytvořit bezpečný a láskyplný domov. „Nepopsatelně jsem se bála, že ji ztratím. ... Proto jsem se snažila být pro ni tou nejlepší dcerou.“

To znamenalo nejlepší ve všem, za co ji máma chválila a kam ji přihlásila – ve školce ve zpěvu a učení se číst a psát, ve škole v předmětech i soutěžích, mimo školu v početných aktivitách od flétny a zpěvu přes malování a jazyky po modeling a taneční kroužek. „Potřebovala jsem být dobrá. Hrozně moc a ve všem.“

Jenže zdaleka ne všechno, v čem chtěla být nejlepší, jí také šlo. Flétnu prožívala jako „vězení“, v tanečním týmu se sice vypracovala, ale za cenu nezměrného úsilí a absence sebemenšího odpočinku, přičemž občasný křik trenérů „ve mně i v šestnácti letech vyvolával pláč a neuvěřitelný strach a výčitky“. Na obchodní akademii šla na přání rodiny, přestože na ni nechtěla, protože „mi vůbec nešla matematika a veškeré předměty spojené s logikou“, a přestože snila o pedagogické škole: „Byla jsem naučená dělat to, co se ode mě vyžadovalo, a byla jsem naučená dělat ostatním radost…“

Tento Evin motor měl obrovskou sílu, kdy vůlí a dřinou nakonec vykompenzovala své handicapy: „Byla jsem nejlepší dcera. Mamka se mnou chlubila, táta zřejmě taky. Vyhrávala jsem medaile na mistrovství světa, odmaturovala s vyznamenáním … Po střední škole jsem se cítila jako ten nejsilnější tvor na světě.“

Zlom přicházel postupně. Nedokázala si představit, že by nastoupila do práce, k níž měla vzdělání, zkusila tedy přijímačky na literární akademii. Výsledek byl fiasko, tak si Eva začala hledat práci: „Maminka si mě představovala v nějaké velké národní či nadnárodní firmě…“ Realita byla jiná – série neúspěšných pracovních pohovorů, úřad práce, první zkušenosti na podřadných postech, pocity zmaru a neschopnosti obstát v normálním životě, výčitky, že si nezaslouží ani vodu ve sprše, snaha vysvětlit mámě „že už prostě nemůžu“ a její odmítavá odpověď: „Je normální dělat, co jsi dělala doteď … a je normální, že děláš věci, které tě nebaví!“

V Evě se nato zahnízdila obrovská sebenenávist a pocit naprosté nicotnosti, třebaže byla dál úspěšná na tanečním poli, třebaže mezitím začala na soukromé univerzitě bez nutnosti přijímaček dálkově studovat, co ji bavilo. A právě zde započala její anorexie: „Tak já prostě přestanu jíst a nebudu jíst tak dlouho, dokud mi to fyzicky neublíží. Dokud mě to nezabije! A třeba, když zhubnu hodně, si někdo všimne, jak strašně se cítím v tomhle světě, nebo mě alespoň vyslechne.“

Byla v tom potřeba něco udělat, vzbouřit se proti světu, křičet o pomoc nějak jinak, kdy se pro neschopnost jít vpřed rozhodla „jít na druhou stranu“. A protože se před lidmi cítila jako nemluvně, jak malá se cítila, tak malá „chtěla být“.      

Realita hladu po jiném světě

Ten pocitový jed zalil celou její duši. Jestliže Martina ho líčí jako hlásek, pro Evu to byla síla, která „je kompletně větší než vaše inteligence … váš potenciál, vaše stabilita, vaše hodnoty, vaše síla, vaše láska. A nakonec je větší než vy ... Pomalu, ale jistě vám vykrádá vaše přesvědčení, ale také pocity, až se stanete pouhou chodící schránkou, která … nic necítí a vlastně se bojí všeho, co je bezpečné a lidské. Ta ohromná síla se stane závislostí a čím dál vás od ní okolí tahá, tím více se k ní chcete přimknout.“

Potenciál oné síly vrhá světlo na vše, co se během následujících zhruba tří let dělo. Že i když při soustavném snižování dávek jídla trpěla permanentním ukrutným hladem a pocity, že pro sebe nedělá vůbec nic dobrého, naplňoval ji každý shozený gram blahými pocity, protože konečně naplňovala vlastní, nikoli cizí cíl. Že pokračovala v hladovění, i když byla na pokraji kolapsu, protože na její signál „zeptejte se mě, proč takhle hubnu“ nikdo nereagoval. Že reagovala hysterickými výstupy při jídle, když místo onoho „proč“ od nejbližších slyšela buď mravokárné tirády o tom, co jsou správné životní hodnoty a co je zdraví a krása, nebo zcela mimo mířící dotazy jako, co se jí nelíbilo na její původní postavě.  

Vysvětluje také, proč jí slova psychiatričky „Evo, vy umřete, takhle vám zubatá krouží kolem krku“ zněla jako lichocení „děláš to dobře“. Proč svolila k nástupu na psychiatrickou kliniku teprve poté, co jí začalo hrozit, že bude zbavena svéprávnosti. Proč přes vykrmovací nemocniční režim dál psychicky hladověla po svém jiném anorektickém světě, který jí dal „určitý pocit výjimečnosti, že jsem dokázala něco, co ostatní ne“.    

Odraz ode dna vzhůru  

Dnes je Eva z necelých třiceti kil zpět na zdravé váze. Nakročení ke „zpětnému chodu“ se objevilo v nemocnici s pocity, že anorexií si něco neblahého způsobila, a strachem z fatální nemoci, když neměla dobré krevní testy. Zažehlo to v ní něco během nemoci nezaznamenaného – ochotu začít jíst a odhodlání zbavit se anorexie „ne už jen kvůli ostatním, ale kvůli sobě“. A třebaže nikdo v jejím okolí jí neprojevoval důvěru, udělala sama další krok, našla si psycholožku.

V dialozích otevírajících i nepříjemné věci, kdy Eva sama musela vyvozovat závěry, si začala naplno uvědomovat, co a proč páchala sobě i druhým, důsledky svých činů a nutnost nést za ně odpovědnost. Sezení v ní podněcovala „pocit budícího se života, nadějí a šancí“. Psycholožka ji také nabádala, aby pro ni zkusila něco napsat.

Tyto texty Evino poznání všeho, co se s ní během její anorexie dělo, nejen prohloubily, ale také v ní probudily touhu se o své poznání podělit. Začalo to fotkou a textem na facebooku s obrovským ohlasem, pokračovalo v televizních reportážích a vyvrcholilo, zatím, knihou. V ní vyniká gró Eviny proměny – nalezení životního smyslu a náplně, s nimi pak spokojenosti a slušné hladiny duševní vyrovnanosti.

Proč?

Evin příběh však při pozorném čtení vyvolává otázky. Muselo všechno dospět až k anorexii? Opravdu nemohla sebe samu najít dřív a bez nemoci? V které životní fázi se to mohlo stát a jak? Kde se stala největší chyba? A stala se vůbec nějaká?

Na samém začátku vidíme ustaranou mámu, jejíž úzkostnost si dcera zvnitřňuje. Jenže mají snad všichni rodiče sevření starostmi úzkostné děti? Ne. A končí snad všechny ratolesti, jež si v dětství prošly úzkostnými stavy, s nějakou psychickou poruchou? Vůbec ne.

Pak je tu příliš mnoho školních i mimoškolních aktivit. Všechny do jedné podkládá obrovská touha vyniknout. Takových dětí je v současnosti dvanáct do tuctu se stejným počtem povzbuzujících a na výkon tlačících rodičů, a nakonec dojedou do dospělosti bez nehody.

Na řadu přicházejí kariérní a pracovní kolapsy. Jenže má smysl bičovat vůli na maximum v něčem, pro co nemám buňky, což si opakovaně ověřuji? Nemá. Leč tady se ocitáme na stopě.

Rodiče vždycky budou dělat chyby, které děti bez újmy přežijí, to je přírodní zákon. Avšak nepátrat, kde má moje dítě opravdový talent, ten nepodporovat a místo toho ho nechat honit co nejvíc zajíců? Aby neznalo nic jiného než „výkon, výkon, výkon“?

Ještě horší je nadání a touhy potomka dusit a srážet. Něco takového je v dnešní na individuálních výkonech stojící době, kdy se bez uplatnění talentu jen tak obstát nedá, výchovný hřích. Ale ani ten, pochopitelně, nemusí vyústit do duševní poruchy. Jen by bylo opravdu záhodno, aby děti neplatily za rodičovské a společenské hříchy tak velkou daň, jakou zaplatila Eva. Na druhou stranu za to také něco dostala, ale o tom až příště. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna